Raději jsem sáhl po dalším útržku. Neonově žlutý cár papíru se mi svým sdělením vysmíval přímo do obličeje.

"Miluji tě, protože si vážíš svých rodičů."

Ačkoliv jsem to já, kdo pobývá s rodiči a sourozencem v malém bytě, trávili jsme tam poslední týdny před incidentem mnohem více času než u vás.

Kdykoliv jsme zamířili do vašeho domku, nesly se ním nadávky tvé matky, ve kterých ti vytýkala sebemenší drobnosti. Nenáviděl jsem ji za to a v duchu jí vyčítal její změnu k horšímu. Tehdy jsem ještě netušil, že tak jedná z čirého zoufalství a neschopnosti jakkoli hnout osudem, který sis narýsovala.

Pomocí příkazů a výtek z tebe chtěla udělat perfektní dceru alespoň naoko, když už ne ve skutečnosti. Přeci jen k čemu bylo, že sis dvakrát denně luxovala koberec, když tvá hlava byla plná špíny? Psychicky... A tvé tělo? Fyzicky...

Netušil jsem, jak s ní zacházíš, když u vás zrovna nejsem a náležitě jsem tě při každé příležitost litoval.

I přes to všechno ale musím uznat, že svého otce sis vážila. Do poslední chvíle jsi jej navštěvovala a nejednou mě zvala, ať jdu do nemocnice s tebou. Já měl však z muže připoutaného na přístrojích neuvěřitelný respekt. Stačilo mi ho vidět jednou, abych cítil, že ačkoliv není schopen mluvit či se jakkoliv pohnout, vnímá mě, slyší a ví kdo jsem.

Když zemřel, cítil jsem se mnohdy provinile, že jsem za ním s tebou nechodil častěji. Věděl jsem však, že kdybych měl možnost vrátit čas, stejně bych to neudělal. V některých věcech jsem byl neskutečný posera.

Kdybych problémy neřešil vždy útěkem anebo jejich ignorací, možná bys tu ještě byla. Možná by naše světy nebyly tak daleko od sebe a jeden z nás by mohl přeskočit k tomu druhému. Bojím se ale, že přes všechnu tu snahu bych to byl stejně já.