Živá představa incidentu ve mně vyvolala nevolnost. Ne. Na tohle jsem myslet nechtěl. Začala se mi motat hlava, ale namísto abych si lehnul, jsem jako šílený začal přehrabovat již vyndané cáry barevných papírů.

Tvůj naoko upřímný úsměv... když ses mně a snad i sama sobě snažila nalhat, že najdeš cestu zpět.

Usínání s tebou, ale bez tebe... protože spánek ti byl už dávno cizí. Kolik dnů jsi nespala nejdéle? Tři, čtyři, týden? Věřil jsem ti, že jsi nemocná, když ses vedle mě plahočila s tím prázdným, vyděšeným výrazem v očích...

Respekt ke svým rodičům... nedokážu si představit bolest tvé matky, když viděla, že ti není pomoci. Návštěvami otce sis snažila kompenzovat pocit, že jsi selhala u obou z nich? Otec ti nic vytýkat nemohl... neměl jak.

Tvá vůně... raději bych nikdy nevěděl, co značí a nedovedl ji identifikovat.

Být s tebou sám sebou... za cenu toho, že se změním. Eliško, vždyť já už ani nevím, kdo jsem. A kdo jsi byla ty... Co všechno vlastně vím krom jména? Vše ostatní se změnilo.

Neustálá překvapení... šuplík plný brček, srolované papírky několika mých důvodů, které jsi jistojistě nevyužila jen ke čtení.

Pořádná show na každé párty... pervitin a spol. vždy pomůže. Zavřít dekl od záchodu, položit na něj peněženku a mobil, kleknout si na zem kabinky a na zavřené záchodové míse začít svůj rýsovací rituál.

Proč z něj vlastně sešlo? Která z těch kravek ti nabídla jehlu a zmírnila tak tvou pomyslnou alergii a krvácení?

Postava... za kterou ses ve skutečnosti nestyděla a nebála ses sundat tílko proto, že bych mohl vidět kosti a vyzáblou skořápku, která jakžtakž držela pohromadě rozpadávající se vnitřek.

Bodné rány na mé duši doplněné o narudlé ranky na tvých rukou. Kolik jich celkem padlo? Nedopočítala by ses...

Necítit se s tebou sám... necítit se sám s člověkem, který není myslí přítomný. Tento důvod se stával prostým oxymóronem a já si kvůli němu přál, abych tu teď nebyl přítomný ani já.