Po nekonečně dlouhém výstupu těch několika málo schodů jsem stál před tvými dveřmi. Už jsem sahal po klice, prsty rozevřené a natažené směrem k bledě modrým dveřím, které otevíraly všechny ty nové skutečnosti.

Na poslední chvíli jsem rukou ucukl a přitáhl ji zpět k tělu. Ne, ty dveře se jevily až příliš výjimečné na to, abych se jich dotkl holou kůží. Možná jsi to byla právě ty, kdo na ně sahal naposledy. Posvátné místo, k jehož zneuctění nesmí nikdy dojít.

V kapse jsem nahmatal rukavice a ve vší obřadnosti si je nasadil.

„Promiň, Eliško," špitl jsem do ticha ponuré chodby a zatáhl za kliku.

Světlo vycházející z pokoje mě vzápětí oslepilo.

A s návratem zraku jsem tě spatřil.

Věděl jsem, co bude následovat. Otočíš se na mě ze své postele, kde si vsedě čteš a věnuješ mi laskavý úsměv. Hnědé oči zazáří, zrzavé vlasy se v pohybu zalesknou a ruměné rty zatouží po polibku.

Nic z toho se však nestalo. Místo, na kterém jsem tě před chvílí viděl, zelo prázdnotou.

„Tohle je realita," promluvil jsem roztřeseným hlasem, snad abych se uklidnil a dodal svým slovům na váze. Nevím, komu jsem tím chtěl co dokázat. Tys tu nebyla a já sám sobě nevěřil, tak nač ta snaha? Přišla vniveč stejně jako polibky citů na papíře, které jsem ti kdysi věnoval.

Kde je jim vůbec konec? Celé mé nervózní tělo, jako kdyby v ten moment dostalo možnost se znovu nadechnout. Zcela spontánně a bez rozmyslu jsem došel ke skříni, která sídlila na levé straně pokoje, a otevřel ji. Společně se zavrzáním pantů odkryla své poklady. Hromady šatů spořádaně visely na ramínkách a tvářily se jako by se nic nezměnilo.

A na dně skříně se nacházela krabice plná útržků.