Jemně kývla hlavou a rukou pokynula směrem ke dveřím. Před dveřmi jsem se chystal zout, jak pro mě bylo vždy zvykem, avšak nesouhlasný pohled v očích tvé matky mě zadržel.

„Jen ona tu vždy chodila bosá," zasyčela. „Ostatní nosili pantofle, vzpomínáš?"

Polkl jsem a přikývl.

„Zůstaň v botách," dodala již mírnějším tónem. „Já to tu pak uklidím."

Vzhledem k nepřebernému množství štěrku a bláta v předsíni jsem o jejím tvrzení pochyboval, nicméně nebyl jsem ve stavu, kdy bych měl odvahu či důvod cokoliv namítat.

Bez další reakce jsem po rozviklaných schodech zamířil do druhého patra. Nohy se mi třásly, jako kdyby je ovládal podnapilý loutkař a zbytek mého těla na tom nebyl o moc lépe.

V jeden moment jsem zauvažoval nad úprkem - bylo by tak jednoduché sejít zpět do předsíně, otevřít dveře a utéct... Prchnout před tím vším zlým, vrátit se domů a zas a znovu se probouzet s pocity, že tu na mě někde čekáš.

Jenže těch pár vteřin blouznění mi nikdy nebude stát za zbylé, trpké hodiny dne, kdy si uvědomím krutou pravdu a bolest začne plnit mou duši.

Někde uvnitř sebe jsem věděl, že musím pokračovat. Že musím konečně přijmout realitu a čelit jí. Vím totiž, že přesně to by sis přála...