Krabice plná útržků. Kolikrát jsem si ta slova zopakoval, než jsem byl schopen uvěřit jejich hmatatelnosti? Ležela tu přímo přede mnou. Před osobou, která jí svěřila všechna svá niterní rozpoložení a stála před ní dočista svlečená. Před osobou, která jí vdechla život.

Jak ironické v této situaci. Celou svou lásku k tobě jsem vložil do kusů barevných papírů a říkal jsem si, jaký to nejsem romantik. Komu jsem tím prospěl? Ta pitomá krabice tu stále je, ale ty chybíš. Měl jsem sto chutí ji vyhodit, útržky v ní roztrhat na ještě menší a spláchnout do záchodu.

Namísto toho jsem ji však vyndal, postavil na zem a sedl si vedle ní.

„Co po mně chceš?" zeptal jsem se zoufale.

Absurdita celé této situace mě zasáhla a já se musel ušklíbnout. „Jasně, že mi neodpovíš. Jsi krabice. Obyčejná hloupá krabice. Ale..." hlas se mi zadrhl uprostřed myšlenky.

Nevěděl jsem, jestli dělám dobře, když jsem sáhl do vnitřku papírové lady a vytáhl první z jejích barevných vnitřností.

Tušil jsem však, že celá věc toto počínání tak nějak vyžaduje.
Možná, že se pak něco změní.
Možná, že mi konečně dojde, že vidiny jsou jen vidiny a člověk musí jít dál.

I když to bolí.
I když se mu nechce.
A i když na to není připraven.

Na některé věci totiž nebudeme připraveni nikdy.