"Miluji tě, protože tu se mnou budeš navždy."

Žlutý cár papíru. A dosti sebevědomý důvod. Přesto se zdál tehdy tak samozřejmý a jistý.

Ale ty tu nejsi.

Nejhorší je, že doteď pořádně nechápu, proč k tomu došlo; zda jsi to udělala záměrně anebo ve svém blouznění nebyla s to vnímat realitu.

Vyděsily tě snad hlasy natolik, že ses rozhodla jim utéct do světa, kam se nedostanou a nebudou ti moct našeptávat všechny ty zlé věci?

Měla jsi pocit, že se tě někdo z tvých blízkých snaží zabít a rozcupovat na kousky? Že rodiče přijdou na to, žes vybílila spořicí účet do posledního haléře a ukradla z hrníčku na poličce veškeré úspory na dovolenou?

Chtěla ses přidat k armádě stínů? K těm směsicím temných tvarů, který jsem nikdy neviděl, ačkoliv jsi na ně prstem mířila na centimetr přesně? Už tehdy jsi se mnou nebyla, Eliško. Ač jsi byla živá, naše světy byly v jiných dimenzích a jediné entity, které byly s to ti porozumět, byli jen a pouze další ztracení, kteří dychtili po tom nakrmit své žíly.

Jediným nesporným faktem zůstává, že už nikdo nemůže zjistit, na co jsi myslela, když jsi otevírala jediné okno svého pokoje a s rukama roztaženýma do stran skočila dolů.

Popravdě ani nevím, jaká z variant by byla lepší - vědomá sebevražda či takové pobláznění mysli, žes sama nevěděla, co děláš.