Tvůj deník. Jediná kniha v mém pokoji, jíž objímal mohutný zámek. Jediná kniha, kterou sis u mě nechávala, snad aby ti ji doma nenašli a násilím neotevřeli.

Toužil jsem po tom si přečíst tvé myšlenky a alespoň trochu poznat novou Elišku, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit tak, jako tu starou. Alespoň zpětně napravit zmrvený pocit viny...

Švýcarský nůž se zdál pro otevření deníku tou nejlepší možnou variantou. Ač poničím jeho obal, ač poničím tvé soukromí... Určité věci by si člověk neměl vzít do hrobu.

A tak jsme se dostali až sem.

Popsal jsem veškeré listy knihy, které jsi nevytrhala a nevyškubala za účelem vytvoření prostoru pro uskladnění toho krystalického démona.

Bylo naivní si myslet, že svůj volný čas trávíš sepisováním svých zážitků a myšlenek... Odpověď jsem měl celou dobu přímo před nosem, ale nejspíš jsem ji musel vidět na vlastní oči, abych jí uvěřil.

Teď sedím u stolu, před sebou sáček bílého prášku a v ruce si hraju s jedním z útržků důvodů, který mi kdovíjak skončil v kapse. Aniž bych si to uvědomil, po chvíli jsem držel již plně uválenou ruličku stříbrné barvy.

Uchopil jsem sáček a obrátil jej vzhůru nohama. Vše jsem byl schopen vnímat jen naprosto zpomaleně. Bílé krystálky jak sníh dopadaly na zem tvořenou displejem mého mobilu.

Cítil jsem se jako posedlý bez možnosti sebekontroly, když jsem ruličkou oddělil menší část prášku od větší, kterou jsem nyní nehodlal využít. Pravou rukou jsem si přiložil deformovaný útržek k pravé dírce, levým ukazováčkem si druhou z nozder zacpal.

A pak jsem tu tečku poslal do sebe.

Zmateně jsem se narovnal. Měl jsem pocit, že se absolutně nic nestalo. Vše se zdálo naprosto stejné a pokud ta látka měla mít nějaké účinky, nejspíš mě minuly.

Možná to tak je dobře.
Možná to tak mělo být.

Odložil jsem stříbrnou ruličku, která se po uvolnění začala samovolně rozbalovat a rozkládat zpět na neforemný útržek.

Zvědavost mi nedala, a já si tak přečetl dnes již třináctý z důvodů, proč tě miluju.

"Miluju tě, protože mě učíš novým věcem."

Už ani nevím, jak dlouho jsem na tu větu zíral a snažil se plně pobrat její význam. Minutu, dvě, deset minut anebo snad čtvrt hodiny? Netušil jsem.

A pak mi to najelo.