Jeden z důvodů, proč tě miluju, nesl název zadní strany světle růžového útržku. Živě jsem si vzpomněl, jak se se mnou o romantický odstín papíru mladší sestra prala a odmítala mi ho vydat. Prý by se bez něj tvorba jednorožčího nebe neobešla, jelikož mraky jsou v něm z cukrové vaty a ta má údajně barvu přesně totožnou.

Musel jsem ji tehdy podplatit nepřeberným množstvím laskonek, které jsem si šetřil k učení geografie. I za tu oběť mi to však stálo. Tvůj úsměv byl po obdržení mých vyznání sladší než veškeré cukrovinky světa.

Ač se momentálně zdálo, že jsem vnitřně klidný, ruce se mi třásly a otáčení vzkazu se tak jevilo mnohem složitější. Jako kdyby má mysl fyzickým jednáním sabotovala samu sebe. Vždyť já to přeci chci vidět! Jen si to ještě plně neuvědomuji...

Konečně se mi podařilo útržek obrátit v líc.

"Tvůj úsměv je jednou z nejupřímnějších věcí, které znám."

Jako kdyby mi někdo vrazil facku. Patrně jsem ji sám právě daroval svému minulému já. Bolest jsem však cítil až teď.

První důvod, který jsem vytáhl, a hned lež? Tvůj úsměv bezesporu byl jednou z nejkrásnějších věcí, ale upřímnost by se v něm hledala jen těžko.

Možná ze začátku, kdy tvou největší starostí byla špatná známka z historie. Možná ještě i uprostřed toho všeho, kdy jsme splín zaháněli potahy trávy a sami na sebe hráli divadlo, že se nic neděje. Možná i tehdy byl tvůj úsměv občas upřímný.

Ale pak... Každé tvé "já jsem v pořádku" doplněné o líbeznou hru rtů. Mystifikace vyšperkovaná více než klenoty starodávného Egypta. Nedokázal jsem ti nevěřit, i když jsem viděl, jak se mi doslova ztrácíš před očima a mizíš za horizontem mého světa. V důsledku toho jsem ti samozřejmě přestával rozumnět. Naše pohledy na zásadní problémy se lišily čím dál tím více a postupem času tuto propast neslepil ani ten nejsladší úsměv.