Nikdy jsem se nepokládal za pověrčivého člověka. Sám nevím, kdy jsem začal s ťukáním do dřeva. Snad jsem to odpozoroval od prarodičů, u kterých jsem trávil prázdniny, snad ve škole mezi spolužáky. Nebral jsem to ani tak jako účinný způsob odvrácení nejhoršího, ale jako techniku, kterou jsem se vždy uklidnil. 

Postupem času jsem ani nepotřeboval dřevěnou plochu. Dvojí zaklepání na cokoliv bylo instantní úlevou od nervozity a strachu z budoucna. Ani nebylo potřeba obavu nahlas vyslovit, již myšlenka se stávala hříšným nebezpečím. Někdy jsem se dokonce přistihl, jak ťukám jako by do prázdna, když nebylo nic po ruce.

Před několika týdny, jednoho nevýrazného dne, šedého pozdního odpoledne, jsem seděl ve svém drobném obyváku a napolo sledoval předpověď počasí, zatímco jsem třídil ponožky. Při zmínce občasných srážek čekající zbytek týdne, jsem se instinktivně natáhl ke stolku a krátce dvakrát po sobě zaklepal.

Ale dvojí duté údery následoval třetí, zcela totožný. Chvíli jsem jen civěl na své stále zaťaté klouby, co se vznášely těsně nad deskou. Udeřil jsem snad omylem dalším prstem? Nebo mi něco spadlo v bytě?

Jen jsem nad tím zakroutil pobaveně hlavou a zopakoval gesto, neočekával jsem divný dozvuk. Dal jsem si záležet, abych dával pozor a byl si 100% jistý, že jsem se dotkl desky jen dvakrát.Ale třetí zaklepání tu bylo zase.

Uznávám, že mi naskočila husina a na okamžik jsem strnul. Ale rozhodl jsem se to prostě dál neřešit. Pokud bych to nechal zavrtat se mi do hlavy, ten náznak toho, že je něco špatně, by strhnul lavinu paranoidních možností.

A tak jsem se snažil klepání omezit a záhadné duté údery navíc ignorovat. Chvíli jsem žil v blaženém klamu, ale ten musel brzy vyburcovat silnou reakci.Ticho. Ne absolutní, ale to přirozené, které stejně vyvolává nevysvětlitelnou úzkost. Jsem schoulený v posteli, je brzké ráno, mimo občasné auto za okny slyším jen svůj tep a tak myšlenek. Už jsem upadal zpátky do vln spánku, když mým mozkem projela čepel - nový zvuk v pozadí.

Rázné klepání na dveře. Aspoň jsem usoudil, že to musely být dveře. Strnul jsem, náhle zcela bdělý. Vyčkával. Třeba to byly hypnagogické halucinace.A zas někdo ťukal. Nebyl jsem schopný nasadit si alobalovou čepici a jít prostě spát. Po pár minutách, pro mě hodinách, jsem měl toho dost. Bál jsem se jak malé děcko, nebyl schopný vystrčit hlavu z pod peřiny ve strachu, že zdroj zvuků stojí v temnotě a civí na mě, neracionální, ale pro můj mozek v tom okamžiku tak reálný strach. Vystrčil jsem ruku a nahmatal mobil na nočním stolku. Chvíli jsem si musel zvykat na obdélník modrého světla, ale nakonec jsem přečetl analogový čas. Bylo něco po 3 ráno, ale to není podstatné. Zapnul jsem baterku a po pár sekundách nabírání odvahy jsem skoro vyskočil z postele, pár ráznými kroky byl u spínače a již ložnici zaplavilo oslepující světlo žárovky.

A nic tam nebylo.

Z úst mi vyšel hluboký výdech. Úleva. Ale neužil jsem si jí dlouho. Ne, byla mi vytrhnuta z náruče dalším zaklepáním. Nadskočil jsem a oči mi střelily ke dveřím. Rozhodně to znělo z nich. Nádech, výdech, to dáš-

Vzal jsem za kliku a prudce je otevřel dokořán. Ale chodba byla prázdní. Kužel světla se líně rozlíval do rohů, které byly tak otravně nezměněné. Nabyl jsem dojmu, že to přece jen musela být halucinace a vrátil jsem se do vychladlého dolíku v posteli. Jen jsem jsem zamhouřil oči, ozvalo se to zas.

Začalo se to opakovat každou noc. Než jsem se nadál, i přes den mi někdo, něco, periodicky ťukalo na dveře. A ne jen doma. I do té zašité kanceláře, kde jsem dřel každý den, mě to pronásledovalo. Brzy jsem došel na způsob, kterým to zadržet. Pokud byly dveře aspoň částečně pootevřené, ťukání se nedělo. Přešlo pár dní a místo na dveře to začínalo dotírat na okna. Začínaly mě z těch opakujících se zvuků chytat migrény, nemluvě o mé vzrůstající úzkosti. Ale já dál bojoval. Nenechal jsem se zlomit, i když toto ztrácelo možnost jakéhokoliv logického vysvětlení. Věděl jsem, že připustit si vážnost situace by mě dostalo do zhroucení. Novou adaptací bylo to, že v jakékoliv místnosti, kde jsem byl, jsem pootevíral okna a dveře. Ve společenských místnostech to nešlo tak lehce, ale aspoň doma jsem měl klid.

Tedy, dokud nezačalo léto. Na Medarda se strhla hrozná bouře, a to uprostřed noci. Vzbudilo mě mlácení oken a rána, jak vítr zabouchl vchodové dveře, které jsem vždy nechával na škvíru otevřené. Ale hromy a poryvy větru ustoupily do pozadí, když jsem mezi ťukáním dešťových kapek o sklo zaznamenal ten nezaměnitelný zvuk. Byla to scestná symfonie klapotu so se splýval s deštěm, vytvářející iluzi, že se mi do domu dobývá celá horda démonů.

Nevyspalý, vyděšený, paranoidní. V práci jsem začal zaostávat za úkoly a lidé se na mě dívali jako na blázna, i když jsem se nikomu nesvěřil. Každou sekundu dne jsem myslel jen na ty pazvuky.Začal jsem trávit většinu svého volného času venku. Kde nebyly dveře, nebylo klepání. V práci jsem si vzal brzkou dovolenou a snažil se dát se do kupy, než mi rupne v bedně zcela. několikrát jsem přespal pod širákem, konečně v klidu. Doprovod houslí cvrčků často přerušila další bouřka, ale já bych bral být na kost smáčený před těmi zvuky bez váhání. Tohle mi ovšem přivodilo ošklivý zánět průdušek, a já chtě nechtě musel zpátky do domu.

Vrátit se k staré rutině bylo otřesné. Byl jsem naprosto strhaný, ne jenom nemocí, ale i nervovou horečkou z neustálého napětí, co mě obklopovalo. Už dávno jsem nastavil před dveřmi kameru, ale ani záznam nic neukazoval. Celé dny jsem proležel v posteli, v horečkách, slabý jak moucha, oči na záznamech, co mě doháněly k ještě většímu šílenství. Byl jsem sám, já a é myšlenky, a tak se mi v hlavě rodily ošklivé teorie, které mi nedávaly spát. Bouřky se staly denní záležitostí a já nebyl schopen pobíhat po domě a znovuotevírat okna.

Dnes toho mám dost. Donutil jsem se sednout si k notebooku a vše sepsat. Dostat to na papír, než zešílím Klepe na vše. Drnčí mi okna, dveře se chtějí rozrazit. Tepe mi před očima, mám strašnou migrénu, ibalgin už nefunguje. Cítím se, jako bych měl absťák, klepu se jak narkotik. Takhle nechci žít. Ztrácím trpělivost a v okamžiku zoufalství si zacpávám uši a zavírám oči před nemožnou realitou.

,,Tak pojď dál!" zařval strhaný hlas, div jsem se nerozkašlal. Polil mě ledový pot. Klepání přestalo, jako by ho uťal.

Proboha, co jsem to udělal?