Údolí začala zaplavovat mrazivá mlha, jejíchž chomáče se nám válely u nohou. Slunko už dávno zašlo za hřebeny hor a nám bylo v ten okamžik jasné, že se do hotelu vrátíme za tmy. Tedy, pokud se vůbec vrátíme, jak na to tenkrát poznamenal. O tři hodiny později se tato bezvinná věta stala stalkerem, co nás každou chvíli děsil novým scénářem.
,,Třeba dopadneme jak ta výprava v průsmyku. Bude nám taková zima, že se naše termoregulace zblázní a my si vysvlékneme bundy a zahrabeme se do sněhu-"
,,Tak to nebylo, a my se nezblázníme. To už nás tu může nakousnout nějaké rohaté božstvo," oponoval jsem.
,,Wendigo?"
,,Herdek, neříkej to nahlas!" povzdechl jsem si. Jeho znalost o pověrách byla k pláči. A ještě jsem ho tím víc rozrušil, teď už těkal očima ze stromu na strom, hledajíc parohy ledového obra.

,,Neblázni," vydechl jsem, vzal ho za ruku a pořádně ji stiskl, ,,jistě tam brzo budeme. Nemůžeme přece bloudit celými horami donekonečna, ne?" Na no slabě kývl a tak jsme se prodírali sněhem chvíli mlčky, dokud stromoví neprořízl ten pofidérní zvuk. Už i já se zastavil a přemýšlel, jestli mě víc děsí ta lidskost skřeku nebo jeho blízkost. Křečovitě mě svíral za ruku a nebyl sto se hnout.
,,No nemůže být možný...to snad ne," zamumlal neznatelně než se s náhlou porcí energie i se mnou rozběhl opačným směrem než odkud doléhal pazvuk.
,,Ale to je mimo cestu! Takhle hotel ztratíme!"
,,Kašli na hotel! Pokud se sem dostali, tak je to stejně marné-"odfrkl si
,,Kdo?" Přestával jsem mu rozumět. Té změně ve vystupování, energii, a teď i jeho větám. Jako by mě za sebou vláčel naprosto jiný člověk.

Zvuk se ozval znovu, blíž, po jeho pravici. Ještě zrychlil, což jsem ani nevěděl, že je možné.
,,Ty víš, co se děje? Tak mi to sakra řekni, než mě začneš tahat křovím-" doléhal jsem, když se stočil a měl v plánu vklouznout do lesa.
,,Na to není čas. Místní jsou hladoví, rozsápou jakéhokoliv člověka co vkročí mimo stezky po setmění. Měl jsem tě od té vycházky nějak odradit, ale já idiot na to zapomněl," vysypal na mě než se začal drápat na strom.

Stál jsem tam jak solný sloup. Zvuky se přibližovaly, přidalo se funění a chroupání sněhu. Teď už jsem byl úplně v koncích.

,,Na. Vytáhnu tě," objevily se mi nad hlavou jeho dlaně v rukavicích. Poslechl jsem a sledoval, jak mě s překvapivou silou vytáhl a usadil vedle sebe na mohutnou větev. V zarostlé tváři byl rudý, ale klidnil se mu dech. Pazvuky se zdály nevyhnutelně za rohem, řítily se sytou mlhou a sněhovým popraškem. Vzal mě do náruče a pevně mě držel, oči kdesi v té husté tmě. Ani jsme nedutali. V tom inkoustu, co nás pohlcoval, se začaly líhnout desítky párů bledě žlutých očí.

A v tu ránu mi to došlo. Byly to šelmí oči. Oči psů. Oči vlků. Vsadil bych se, že kdyby někdo na okamžik odtáhl háv noci, viděli bychom podezřele velké canis lupus, co vlastně tak úplně canis nejsou.

Chvíli bylo hrobové ticho, než se jich pár začalo hrabat na strom, ztratili jsme balanc a žuchli do sněhu. Prudce se zvedl, mě stále na hrudi a otočil se jim v tvář.

,,Opovažte se, ten je můj! Rodina, slyšíte!" Jeho hlas nabíral úplně cizích tónů a mě začalo docházet, že ta jeho znalost není jen tak. Už už se chystal rozdat si to s velevlkem co vyšel ze stáda, ale já ho zarazil. Odtáhl jsem se od něj a s úsměvem mu pohlédl do očí.

,,Nemusíš se namáhat drahý. Na upírovi by si stejně moc nepochutnali."