David konečně rozlepil oči. Vzhledem k zataženým žaluziím měl pocit, že jsou teprve čtyři ráno, ale budík ho bohužel probudil naprosto přesně. Když natáhl ruku na levou stranu postele, nic nenahmatal. Vystřelil do sedu a rozhlédl se po ložnici, která ale byla tichá a prázdná. „Lásko!" zavolal, ale nedostalo se mu odpovědi. Tiše zaklel a vyběhl z ložnice. Po chvíli ovšem zastavil. Enid se opírala o kuchyňskou linku a koukala před sebe. Na svého přítele se ani nepodívala. Její pohled byl stálý, neměnný. Mrkala, jen když to už příliš bolelo. Ne proto, že by nechtěla, jen si na to nikdy pořádně nevzpomněla. Připomněla se až bolest. Všude, ze všech myšlenek, z každé části těla.

„Zlato?" zeptal se David znovu a přišel blíž. Enid mu stále nevěnovala žádnou pozornost, ačkoliv vnímala jeho přítomnost. "Co se stalo?"

David chtěl ještě něco říct, ale celá tíha té tísnivé atmosféry mu zavřela ústa. Opatrně natahl ruku a dotkl se dlaně, která stále křečovitě svírala roh desky na kuchyňské lince. Její ruka se pustila a nechala se zmáčknout skrýt tou mužskou. Po tváří ji začaly stékat slzy. Znenadání, už to zkrátka nešlo zastavit. Za chvíli bylo celé její křehké tělo v jeho náručí. David ji hladil po zádech, utěšoval ji a sám se snažil zůstat klidný, aby jí mohl dát všechnu tu sílu, kterou ztrácela. Za okny bylo mračno a větrno, nic co by jakkoliv napomáhalo atmosféře, která tu dnešní ráno panovala. „Promiň," řekla nakonec Enid plačtivě. Jakoukoliv další snahu něco vysvětlovat okamžitě pohřbil další nával slz. „To nic, zlato. To nic. Jsem tady s tebou, ano?"

David ani nepomyslel na to, že by se jí v nejbližších minutách pustil. Nechtěl ji od sebe odtrhnout ani na vteřinu. Byl zkrátka připravený ji takhle držet klidně i celý den, dokud by se neuklidnila, aby se mohl stát jejím krásným dnem, když ho svět postrádal.

„Já... nemohla jsem na to přestat myslet, víš?" pokračovala.

„Neboj, zlato... já vím. Spala jsi vůbec?" optal se David starostlivě.

„Jo... na pár hodin jo."

David ji znovu pevně objal a pohladil po vlasech. „Slibuju, že to bude dobrý, lásko."

„Prosím, neslibuj to..."

„Ale já tomu opravdu věřím."

„Já vím, ale... co když se pleteš? Já nechci, aby jsi byl zníčený víc, než já."

„Věř mi, prosím."

Enid zakývala hlavou a pak se políbili. Davida vnitřně bolelo každé slovo, které vyřkl. Úzkost v něm pulzovala víc, než jeho vlastní srdce. I přesto mu skrz ústa nešla jediná pochybnost o tom, že by se mohl dnes domů vrátit s vědomím, že to jediné, co pro něj má v tomhle životě smysl, bude mít už jen poslední rok života. Všechnu tu bolest schoval za úsměv a dlouhý polibek, který ji věnoval po tom, co ji otřel poslední slzy. Po chvíli stál David před hlavními dveřmi, oblečen tak, aby dokázal vyjít s dnešním počasím a zbytky odhodlání, které dával do přesvědčení, že už je potřeba to mít za sebou. Nevědomost ho bolela daleko víc, než cokoliv jiného. "Mám ti dát vědět, jakmile to dostanu do ruky?"

„Ne. Chci, abychom si to otevřeli spolu."

„Dobře."

„Slib mi to."

„Slibuju."

„Tak... jeď opatrně, zlato."

„Neboj, pojedu."

„Miluju tě.

„Já tebe víc."

A pak David zabouchl dveře. Vyjet na vozovku bylo pro něj lehké vystoupení z komfortní zóny. Pár dní bez řízení zkrátka udělalo své. Navíc byl myšlenkami stále úplně jinde. Do tlumeného řevu motoru se rozeznělo rádio. David ho vnímal jen jedním uchem. Nejen kvůli udržení pozornosti, ale i faktu, že jednu osobní tragédii již prožíval, nepotřeboval se dozvědět o žádné světové nebo domácí. Obraz ovšem řekl více, než slovo. Okolo Davida se rázem začaly objevovat poházené transparenty, rozbité láhve, kusy oblečení a konfety. Ulice v sobě chovala všechny ty výkřiky, které nestihly zaznít. Některé ale stály zůstávaly v ozvěně. David si ovšem ani omylem nevšiml nápisů, které transparenty obsahovaly. Proto bez pochybností jel na místo, které bylo nejvíce nenáviděným místem pro mnoho lidí, kteří momentálně v Londýně žili.

Před vchodem do nemocnice bylo neobyčejně živo. David se zmateně prodíral skrz rozzuřený dav, přičemž někteří na něj významně hleděli nebo cosi pokřikovali. David se občas otočil za levým nebo pravým ramenem, ale nedokázal rozklíčovat, jak moc je jeho osoba důležitá. Než vešel dovnitř, zastavil ho muž. Kabát mu byl větší asi o pět čísel, držel si všechny možné pachy zdejšího Londýna a jeho tvář byla zkřivena dlouhými bezesnými nocemi. „P-prosím... p-pane. Moje dcera... ona je nemocná, prosím. Pomozte mi," naléhal muž, ale David sotva rozuměl každému druhému slovu.

„Pardon, já nevím, jak vám mohu pomoci," odvětil.

„Moje... dcera. Peníze, já... peníze potřebuju," naléhal muž dál.

„Nezlobte se, já... u sebe teď nic nemám."

„Vy... proč se o vás postarají a o nás ne?"

„Prosím, omluvte mě... já už musím jít."

„Jo, jasně... jsem vám úplně o prdele, fajn. Tak ať vám prodlouží život..." odsekl sarkasticky a odešel. David slyšel další výkřiky, ale už nedokázal poznat, které byly mířeny na něj. Když prošel dveřmi dovnitř, do cesty mu vstoupilo několik členů ochranky. Obešli jej a vyšli ven. Cokoliv, co se dělo dál, bylo již odhlučněno.

David si nechal vyjet lístek z evidenčního boxu a čekal. Místnost centrální evidence byla narvaná více, než obvykle. Ozýval se pláč, křik, náhodné útržky slov... bezmoc. David si povzdechl, celá ta zdejší atmosféra ho bodala. Cítil se jako tělo bez duše, sotva měl motivaci zvednout ruku a prohlédnout si ji. I když by si normálně přečetl zprávy a nyní byl v obraze, poslední dny nedokázal myslet na nic jiného, než na Edin, která se mu jen z pouhého strachu hroutila před očima. Robotický hlas najednou zahlásil: „354."

David na to chvíli nereagoval, když ovšem pohlédl vzhůru a poté na svůj lístek, vyběhl k nejbližší přepážce, která odbavovala zájemce o výsledky vyšetření. „Příště prosím rychleji, nemáme na to celej den!" pronesla paní za přepážkou, ale David pouze nepatrně kývl. Předal ji lístek, popadl další a s tiše řečeným: „Díky," zase odešel. Čekárna byla o poznání klidnější, ačkoliv se nedalo mluvit o tom, že by kdokoliv jiný měl něco jako dobrý den. Naopak tu byli i ti, kteří by přesvědčeně mluvili o tom, že to je jejich nejhorší den v životě. David jen letmo pohlédl na mladého muže sedícího před dveřmi ordinace a zase odvrátil zrak, neboť dlaně, kterými si muž skrýval tvář, se postupně vpíjely do jeho samotného. Pro jistotu si David ani nechtěl představovat, kvůli čemu tu sedí všechny ty děti, které mají jiskřičky v očích, zatímco jejich rodiče jen ztěží zadržovaly slzy a snažily se využít každou minutu na to, aby si s dětmi mohly hrát. Posadil se na volnou židli a vytáhl telefon z kapsy. Začal projíždět přehled zpráv, které mu telefon vytvořil, záhy toho ovšem litoval. Stačilo si jen přečíst titulky.

Zdravotní péče v Londýně na spadnutí! Chudí lidé stále čím dál víc umírají

Protesty v centru Londýna, občané požadují reformu zdravotní péče

Nepokoje v centru Londýna, demonstranti v rámci svých aktivit blokují i sanitky

David si povzdechl a telefon schoval zpět do kapsy. Jeho největší vnitřní bolest ale neodešla. Jakmile na chvíli pomyslel na to, že by to mohlo dopadnout dobře, veškeré zlé myšlenky ho okamžitě převálcovaly. Spočítal si veškeré symptomy a jejich průběh a rázem nevěřil tomu, že by to mohlo dopadnout jinak. Někde vzadu v hlavě, ale tento pocit stále přetrvával. David cítil, že nemá daleko od toho, aby se zhroutil v stočený v klubíčku začal brečet na podlaze. Povzdechl si a když pohlédl na dveře ordinace, vyrazila z něj slečna, která zavolala jeho jméno. David předal papírek s celým jménem a datem narození své přítelkyně a čekal. S bezemočním „Prosím a na shledanou," předala sestra složku přelepenou žlutým pruhem s výrazným rudým nápisem DŮVĚRNÉ a zavolala další jméno. David věděl, že nesmí složku otevřít, ale tíha duše mu nedovolila odolávat na moc dlouho. Se silným pocitem viny se nadechl a odtrhl žlutý pruh. Když začal tahat papír ven, přerušil ho výkřik vycházející z jiné čekárny. Ignoroval ho a povytáhl papír ještě o něco výš. A pak to konečně uviděl. Mezitím se ale jeden z mužů zvedl ze židle a rozerval své draze vypadající šedé sako. „VY VŠICHNI TEĎ BUDETE OBĚTI NE NÁS, ALE TOHOTO SYSTÉMU!"

A než David nebo kdokoliv stihl zjistit, co se děje, bomba přilepena k mužově tělu, explodovala. Místnost se zahalila do záblesku a ve vteřině umlčela veškerý křik. Těsně předtím, než celá čekací místnost přestala existovat, Davidovi zůstaly oči na jedné jediné věci, kterou stihl přečíst dřív, než se ztratil ve víru prachu.

Mezi informacemi o jméně, věku, bydlišti a telefonním číslu vyčnívalo jedno pouhé slovo, tučně zvýrazněné: NEGATIVNÍ