Stál v mizivém kuželu světla žárovky, která se jemně pohupovala ze strany na stranu. Tmě byl tedy blíž, než vůbec tušil. Stál ovšem nehnutě, dech zadržoval už několik sekund. V jeho bezprostřední blízkosti bylo ticho. Neslyšel šum, poryv větru ba ani ambient města, které nad ním stále hlasitě žilo. Tady... to bylo zkrátka jiné.

Po chvíli, kdy už pociťoval, že se příliš ztrácí svému aktivnímu vědomí, se nadechl a vykročil vpřed. Světlo najednou zahltilo úplně celou sklepní místnost, když jeho noha dopadla na osamocený spínač, který rázem rozsvítil několik halogenových světel rozesetých po okolí. Svým pomíjivým životem dala na odiv bezvládné tělo ležící přesně uprostřed místnosti. Již chladná krev ohraničila zónu, kam bylo zakázáno vkročit. Místo činu páchlo, ale ne zatuchlinou. Páchlo melancholií, úzkostí a nihilismem. Jako kdyby zde bylo neživé už úplně všechno.

Její bledá hlava se dívala vzhůru, oči stále otevřené dokořán, ale již byla sama, zbytek těla nechala napospas. Muž se sklonil a na chvíli se díval s ní. Pouze ale na tak dlouhou dobu, aby měl čas i nadále pokračovat v práci. Na stropě místnosti nebylo nic, co by na první pohled potřebovalo přítomnost lidského oka. Jen surový beton s několika prasklinami, které na uvítanou přinesl zub času. Muž si uvědomil, že žárovka se už dávno nehoupe, jen visí z toho nehostinného stropu a z posledních sil si osvětluje alespoň kousek toho světa, kterého byla tak krátkou dobu součástí.

A pak praskla.

Muž sebou jemně cukl a zavřel oči. Teď už v jeho blízkosti skutečně nebylo nic původního, co by zůstalo naživu. Jeho přítomnost a halogenová světla byla pouze ukázkou něčeho, co se děje až po tom, co odcházíme. Zbytek jejího těla něžně skrývaly jen velice drobné bílé šaty.

Nic víc, nic míň.

Po chvíli už ho ticho opustilo. Sklep se proměnil v palác myšlenek, které postupně šeptaly a napovídaly. Byl čas. Měl před sebou další odporný zločin.

Přistoupil k osamocené hlavě a něžně zavřel její oči, aby ji odtáhl od neklidu té chladné betonové zdi.