Byla krásná. Prohrabovala její vlasy a jeden koneček za druhým nechávala postupně vlát ve větru, dokud se opět všechny nespojily do jednoho blonďatého souhvězdí. Políbila ji na čelo a pohladila po tváři. Navzájem se na sebe usmívaly a ignorovaly to, že za okny se svět ztrácel v mlze a pláči z nebe.

„Ještě neslízej," řekla Bára zklamaně, když se Laura začala pomalu zvedat.

„A tebe to nebolí?" zeptala se Laura laškovně.

„Však jsi lehká jako pírko."

Laura se vrátila do původní polohy a svou nejdražší přítelkyni obdarovala dalšími polibky, přičemž Bára postupně zavřela oči a hladila Lauru po každé části těla, na kterou mohla dosáhnout. Jakmile se Laura rozhodla ji následovat a dobrovolně před sebe vpustila tmu, cítily se jako kdyby spaly, protože jejich spojení pro ně nebylo nic jiného, než se procházet v živém snu. Znovu na sebe pohlédly, až když ležely vedle sebe, schované pod přikrývkou. Laura se natáhla pro malý ovladač ležící na nočním stolku a stiskla tlačítko. Pokojem se rozezněla synth-popová hitovka z devadesátých let. Obě se do ní zaposlouchaly a nechaly čas plynout o několik dalších minut dál, než se pokoj opět ponořil do ticha.

„Tahle byla krásná," pronesla Bára nakonec.

„Já pouštím jen krásný věci," odvětila Laura a stočila k ní hlavu.

„Žádnou ale nikdy nebudu slyšet radši, než tebe."

Bára ztěžkla dosedla na pohovku a hlasitě zívla skrz celý obývací pokoj. Laura se jen nepřítomně zasmála a postavila se za kuchyňskou linku.

„Kafe, viď?"

„To se snad ani nemusíš ptát."

Laura se stejně jako každé ráno pustila do přípravy lahodné kávy, která brzy provonělá celou místnost. Za vůní se rázem začal linout i zvuk z reproduktorů, když začala hrát další píseň. Hrála tišeji, než obvykle. Sotva bylo rozumět vokálům a samotnému textu. Bára se snažila chytit alespoň útržek, ale únava jí stále nedovolovala se tolik soustředit. Místo toho podlehla mikrospánku, který se jí tentokrát nepodařilo zastihnout včas. Laura nepřítomně stála na chladné podlaze a sledovala, jak kapky kávy protékají skrz filtr a dopadají do průhlédné skleněné nádoby. Dnes ale méně fascinovaně, spíše apaticky. Na její tváři chyběl úsměv. Příčítala to ale tomu, že ani venkovní svět ji nepozdravil nijak vřele. Úsmala se až dloubla do jemně spící dívky naprosto položenou v pohovce.

„Dobré ráno podruhé," pronesla Laura.

„Pardon... to byl jen mikrospánek," odvětila Bára a zívla si.

„Jasně, ty ťunťo. Máš tady snídani."

Bára na chvíli ignorovala její slova a znovu se zaposlouchala do hudby.

„Sugar for the Pill?"

„Dobrý postřeh. Chtěla bys cukr i do svýho kafe?"

„Jasně, i mlíko."

„To už tam přece máš, ospalče."

Laura se opřela do pohovky a zakousla se do toastu. Když ale, jako mnoho rán předtím, objevovala jeho chuť, necítila nic. Polykala s nezájmem a po malých kouscích. Jindy by ho snědla dřív, než její drahá polovička. Povzdechla si a zapila již rozkousanou část toastu horkou kávou. Bez mléka i cukru.

„Je to výborný, zlato," pronesla Bára nadšeně. Tak jako každé ráno. Laura přikývla a věnovala ji úsměv. Na víc se nezmohla a doufala, že bude dlouho trvat, než si toho Bára všimne. Když se ale ve zvuku místností prohnalo Báře velmi dobře znamé mužské falsetto a následně akustická kytara, zpozorněla.

„Radiohead ke snídani?"

„Všechno je jednou poprvý," odvětila Laura, ale nyní se už nedokázala přetvařovat.

„Lásko, co je s tebou?"

Lauře po tváři stekla slza. Aní se jí nedotkla, jen se jí pokusila ignorovat, ačkoliv už to přicházející situaci už ani trochu nepomáhalo. Bára odložila talíř s toastem a vzala Lauru za ruku. V jejích očích se mísil strach s touhou vědět i o těch nejtemnějších myšlenkách, které visely ve vzduchu.„Dneska... jsem si něco uvědomila," pronesla Laura nakonec. Chtěla si mnout zápěstí, ale její ruka byla stále držena.

„Co přesně...?" zeptala se Bára opatrně.

Laura se nadechla a zavřela oči. Po tváří jí stekla další slza.
„Že už tu dlouho nebudu."

Když Laura dořekla onu větu, Bára její ruku zmáčkla ještě více. Až k hranici snesitelnosti. Do těla ji udeřila úzkost, zatřásla se a obtížně vydechla.
„Nemůžeš... o tom takhle přemýšlet," řekla nakonec.

„Já nechci, ale... copak to jde jinak?"

„Jde. Můžeme si prostě... užívat čas strávený spolu a tohle nechat plynout."

„Já si nejsem jistá, jestli můžu."

„Nejsi si jistá, jestli... jsi schopná se mnou na všechno zapomenout?"

Lauře naskočila husí kůže, přičemž stále koukala před sebe. Neodvážila se na Báru ani letmo podívat. Cítila, jak její stisk ještě více těžkne, jak se třese.

„Já chci odejít smířená, ne najednou," řekla Laura nakonec.

„Vždyť... toho času máš přece ještě mnoho."

„Já vím, ale taky mi řekli, že na to nemohu spolíhat."

Bára propukla v pláč a pustila se Lauřiny ruky. Laura se konečně odvážila na ní pohledět. Už ale neviděla věčně úsměvavé děvče, ale strachem paralyzovanou duši schoulenou na pohovce.

„Zlato, já..."

„PROČ O TOM MLUVÍŠ?" zakřičela Bára nakonec.

Laura ztratila slova. Věděla, že se může na svou přítelkyni obrátit se vším, i tím toho, čeho se nejvíce obává. Nikdy předtím ji ale neslyšela křičet. Ne na ni.

„Protože... se toho bojím."

„JÁ ALE NECHCI, ABY JSI ODCHÁZELA! NECHCI O TOM MLUVIT, NECHCI O TOM VĚDĚT... NECHCI, ABY SE TO STALO!"

Bára se zvedla z místa. Laura se ani nedokázala podívat jejím směrem. Napovědělo ji jen prásknutí balkonových dveří. Nyní to byla ona, která se zhroutila na pohovce. Rázem nevnímala svět, sebe, hudbu, Báru. Ve vteřinách se prala najednou se vším, co ji postupně sžíralo už několik týdnů. Omámena bezmocí jen ztěžka natáhla ruku a nechala ji vlát ve větru. Slzy jí postupně zakázaly vidět jasně. Ležela tak několik dlouhých minut. Bára stála na balkoně a pozorovala naprostou průtrž mračen. Nemohla slyšet už ani tón z jakékoliv skladby, která uvnitř hrála. Zvuk jejího pláče se navíc postupně ztratil v dunění kapek. Několikrát se nadechla a po chvíli se i odvážila ohlédnout se za sebe, ale Lauru ani jednou neviděla. Nechtěla ji vidět, ale nemohla propásnout ani vteřinu, kterou by mohla strávit s ní. Tok času si ani nedokázala připustit. Když se ale otočila znovu, stála tam. Nyní na sebe obě koukaly skrz naskrz rudýma uslzenýma očima. A v té zimě a přírodním hluku se objaly a několik dlouhých minut neřekly už ani slovo.

„Já... tě nechci opustit. Víš, že... bych to nikdy nikdy neudělala, ale chci svou svíčku zhasnout s tebou. Chápeš?"

„Jo... jen... chci, aby to bylo, co nejpozději."

„Ani o vteřinu dřív."

Laura zavřela balkonové dveře, místnost již opět zněla prázdnotou. Stály v ní, beze strachu dívající se na sebe. Laura jen na chvíli pohlédla na ovladač ležící opodál.

„Nechci ti bránit, ale... ty písničky celý tý chvíli příliš nepomohly," řekla Bára.

„A dovolíš mi ještě jednu?"

„Jen pokud mě necháš si vybrat."

„Co bys ráda?"

„Něco od Curů."

„Lovesong?"

„Lovesong."