Poprvé za několik dlouhých hodin Tomáš konečně vydechl. Rukama objal volant a hlavu svěsil ke kolenům. Ani zdaleka si nedopřál svých minimálních šest hodin spánku, v podstatě se divil, že mu oči ještě slouží a že je dostatečně svéprávný na to, aby mohl řídit auto, ač jen na velice krátký úsek. Celou noc nezahmouřil oči.

Ona ale taky ne. Seděla na sedadle spolujezdce, hlavu otočenou k okýnku. Fascinovaně koukala ven. Jako by se chtěla v té ranní mlze ztratit. Po pár dlouhých minutách konečně mrkla, ale znovu už to udělat nechtěla. Napadlo ji, jestli jsou její oči stále tak rudé jako před pár hodinami, ale do zrcatka se nepodívala. Bála se, že pokud by rudé nebyly, zase by je zbarvila. Levou ruku si nervózně přidržovala tou pravou a něžně ji hladila. Svému otci ale stále nevěnovala ani jeden pohled, ba slovo. Styděla se. Celou noc nezahmouřila oči. 
„Já... vím, že spolu už tak od čtyř mlčíme, ale chci se jen zeptat, zdali už je to aspoň trošku dobrý, zlato," pronesl Tomáš opatrně. Eliška se odtáhla od okýnka a letmo pohleděla na svého otce. Neušel jí lehký úsměv, sama ovšem netušila, zdali ho myslí upřímně.

Rázem ale na její chladnou tvář dopadla jeho ruka, která nebyla o nic teplejší, ale alespoň to bylo jako předtím. Sdíleli ten chlad společně. Eliška ani necukla, nechala jeho dotek volně plynout. Věděla, že ho ve finále potřebovali oba. Tu noc nevyděsila jen jej, ale i samu sebe. Ještě nikdy se necítila tak na dně.

Tak prázdně.

Tak zranitelně.

Tak odhodlaně k tomu, aby se nemusela dožít rána.

Tomáš ji ale neopustil ani na minutu. 
„Je to lepší, tati," pronesla nakonec a jemně mu stiskla ruku, která následně sjela z její tváře.
„Jsi si jistá, že tam chceš? Víš, že mi nevadí, pokud tu zůstaneš. Postarám se o tebe," zeptal se starostlivě, ačkoliv už očekával jakou odpověď dostane. Eliška si hodila batoh na rameno a zkontrolovala čas. 
„Já vím, tati. Jen si myslím, že mi to pomůže. Bojím se, že kdybych v tom domě teď ještě zůstala, všechno... se to vrátí. Potřebuju přijít na jiné myšlenky."

Tomáš přikývl a polkl. Cítil, jak těžko mu bude, až ji uvidí odcházet. 
„Dobře, andílku... kdyby se ti ale přihoršilo, víš že pro tebe přijedu kamkoliv, viď?"
„Vím. Jsi to nejlepší, co mám."

Usmála se, znovu zkontrolovala čas a pak otevřela dveře. Objal ji nesmlouvavý chlad, ticho a prázdnota, kterou mlha vytvořila. 
„Užij si to, zlato. Dej mi vědět, jak jsi na tom, ano?" řekl Tomáš a naposledy ji stiskl ruku.
„Dám. Miluju tě, tati. A... díky za všechno," řekla a políbila ho na čelo.

Pak za sebou zavřela dveře a zmizela v mlze. Tomáš si otřel dvě osamocené slzy pod očima, nastartoval auto a vyjel zpět domů. Když se ještě snažil svou dceru na zastávce autobusu zahlédnout, nic neviděl. Měl strach. Strach z toho, jestli tam vůbec zůstala. Na oné dlouhé silnici se ovšem nedalo nikde otočit. Řada aut, která se rázem linula v protisměru mu nedala příležitost, ale nechala mu naději.

Naději, že za hodinu zazvoní telefon.