"Miluju tě, protože s tebou jsem sám sebou."

Slova naškrábaná na fialovém útržku mě donutila polknout. Ano, stále byla pravdivá. S nikým jiným jsem se necítil být tou samou osobností, kterou jsem i vnitřně. Jen díky tobě jsem ji mohl odhalit a plně přijmout všechny své vady a slabosti.

A přesto zde bylo tolik nejasností. S tebou jsem byl vždy sám sebou, ale nebylo to zčásti i tím, že mou osobnost jsi stejně jako vázu na hrnčířském kruhu tvarovala k obrazu svému?

Dělal jsem věci, které jsem nikdy neschvaloval a zapomínal důvody, proč mi vlastně vždy připadaly tak špatné. Dělaly tě šťastnou anebo minimálně klidnější, tudíž byly přeci dobré.

Celá situace se v momentech, kdys mi věnovala jeden ze svých vděčných úsměvů, který se mi ten čas nezdál falešný, tvářila mnohem přívětivěji.

Zvykl jsem si tě ve škole krýt, když jsi zrovna chyběla a vypracovávat za tebe úkoly se stalo tradicí. Při testech jsem ti však pomáhat nemohl, a tvůj prospěch strmě klesal. Přisuzoval jsem to těžkému období, kterým ses přede všemi oháněla.

Pro mě bylo nejmučivější poznání, ke kterému jsem dospěl po trpkém červnovém výročí, kdy tvé období přesáhlo rok. Tehdy jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jak dlouho může takové těžké období trvat a patrně může pokračovat už navždy.

A ano. Skutečně od toho okamžiku trvalo navždy. Ač navždy znamenalo měsíc...