S námahou jsem se zvedl a mátožnými kroky zamířil z pokoje zpět k poschodí. Neobtěžoval jsem se urovnat barevné papíry zpět do krabice a tu vložit do skříně. Věděl jsem, že pokud se byť jen ohlédnu, na místě to se mnou sekne.

V přízemí nikdo nebyl. Tvá matka pravděpodobně odešla anebo jen nehlasně čekala, až tak učiním já, abychom se náhodou nestřetli. Nedivil jsem se jí.

Do uší jsem si vložil sluchátka, aniž bych měl v plánu cokoliv poslouchat, otevřel hlavní dveře a ulicí se vydal zpět k mému bytu.

Melancholické počasí jako by dokreslovalo pochmurnou náladu a toužilo ji ještě víc prohloubit. Před očima se mi nejednou rozostřil obraz a má chůze musela připomínat pohyby alkoholika. Věděl jsem, že v tomto stavu by bylo nejlepší si sednout na lavičku a chvíli se ani nehnout, nicméně cosi mě nutilo jít dál.

Možná ten příšerný trpký vzduch, možná touha konečně odkrýt to pláténko pravdy.

Ač se samotná chůze zdála být prokletím a oči mě nejednou zradily, nedokázal jsem mezi míjejícími nehledat osoby podobné tobě. Ztracené, a přesto tak povznesené z pocitu, že se narozdíl od jiných našly.

Ve vší tichosti jsem odemkl dveře jedné z mnoha staveb panelové džungle, prošel stístěnou chodbou a jal se otevřít první z přízemních bytů.

Jeden z objektů, který se v něm nacházel, mi za tento malátný tanec více než stál.