Další cár papíru v mých rukou byl světle hnědý. Na první pohled nevýrazná barva, která však byla popsaná nápadně nerealným důvodem.

Věřil jsem mu aspoň tehdy, kdy jsem ho psal, anebo už i v ten moment byl pouhou utopií, po které jsem zoufale toužil?

"Miluji tě, protože se s tebou nikdy necítím sám."

Cítil jsem se tak v jednom kuse. Nebyl jsem s to pochopit tvé myšlenky a počáteční souhra, kdy do sebe naše nápady a mínění zapadaly jako puzzle, už byla dávno pryč.

Uvažovala jsi naprosto jinak a ač jsem to respektoval, myšlenkové pochody mi byly cizí a nedokázal jsem se jim ani přiblížit.

Občas ti nedocházely naprosto logické věci. Začala jsi mě napadat, že ti lžu, že mi nevěříš a že se tě jen snažím oklamat. Jakákoliv nesouhlas jsi brala jako útok, a já, protože jsem se s tebou nechtěl hádat, jsem tedy vzdal jakoukoliv snahu tě upozorňovat na nesmyslnost tvého jednání.

Mnohdy jsi však byla schopna uvažovat s mistrnou přesností a precizností. V takových chvílích jsem si říkal, že se vše konečně vrací do normálu a bude už jen líp.

Nebylo.

Tyto dvě situace se střídaly v nekončící smyčce a ani jedna z těchto Elišek nebyla tou, kterou bych znal a chápal. Tím pádem jsem si s tebou pomalu začal připadat jako s cizím člověkem.

A mezi cizími lidmi se cítím sám.