Loupení pirátů nebylo vždy jen za drahokamy a zlato...

Protože někdy byla jejich odměna i z masa. 

A Kapitán Nicolas Calvin, tak našel svůj poklad ve tvaru divoké ženy.

Dřevěná prkna kvílela a sténala, jak vlny olizovaly a třískaly podbřišek lodi.

Byla to známá melodie, stejně jako těžké dusoty nohou na palubě, řinčení mečů a výkřiky mužů.. tak povědomé, že kapitán nic z toho neslyšel, když si prohlížel papíry a drobnosti schované na stole.... Svého nyní již padlého protějšku.

 A jeho muži nikdy nepochopili jeho zálibu v lodních denících a oficiální korespondenci... ne když byly po ruce lesklejší a cennější věci.

Přesto ale chápal, to co oni ne... protože informace by vždy přinesly mnohem vyšší cenu než jakýkoliv šperk... A ne že by si z toho také nevzal svůj díl...

Ale přesto věděl že jeho cíle jsou jiné. A přes rty se mu líně rozlil slabý úšklebek, když přejel prstem po krásně napsaných písmenech, která označovala znak vznešenosti...Protože jeho mysl už lačněla po obsahu dopisu.

 ,,Co by si šlechta mohla psát v této mořské divočině?" zeptal se sám sebe a přitom se znovu podíval na dopis. Jenže náhle, když se ho chystal přečíst, tak ho něco vyrušilo.

,,Kapitáne!" vykřikl někdo a safírově namrzlé oči kapitána s nezájmem zalétly ke dveřím kajuty. 

,,Kapitáne!" ozval se výkřik znovu a dveře kajuty se s burácejícím bouchnutím otevřely a odhalily tak jeho nejlepšího přítele, který ale nebyl sám...Protože divoký vír hedvábí působivě blokoval velkého muže ve výhledu, když kabinu zaplnilo hrdelní bručení a výkřiky.

Calvin zvedl neškodně obočí, když pozoroval jedovatý boj, a tiše se bavil krátkými záblesky frustrace na Brooksově tváři, když si udržoval kontrolu nad tím, co Calvin mohl jen předpokládat... Že je to divoká dívka.

,,Buď zticha!" vyštěkl Brooks, který měl konečně už dost, když srazil dívku na zem. A jeho mohutná kostra zabírala celý východ z kajuty, když téměř vzpurně zíral na svého kapitána.

Calvin si olízl ret a ušklíbl se, než se zvědavě podíval přes okraj širokého stolu na roztaženou postavu dole na zemi.

Hromada vlasů se jí převrátila dozadu a odhalila tak překvapivě krásnou a zralou tvář...A Calvinovy se bez vyzvání v žilách rozvířil chtíč.

,,Tedy ne dívka...Ale Žena," řekl si a přitom se na ní dlouze zadíval.

,,Ano, velmi rozzlobená žena", přemítal, když se opřel o stěnu kajuty a zíral na svého prvního důstojníka.

 ,,Existuje nějaký důvod, proč není zavřená v klecích s ostatními?" zeptal se a přitom s nechutí pohlédl na svého přítele.

,,Utrhla Thatcherovy ucho, kapitáne a požaduje odměnu," odpověděl Brooks unaveně, když bedlivě sledoval nyní podivně tichou ženu.

 Calvin zvedl obočí výše, pokud to bylo možné, když se znovu naklonil přes stůl, aby vzal padlou ženu dovnitř. A nevadilo mu, když padla na kolena...A její oči se pohybovaly po místnosti, jako by hledaly východ nebo zbraň.

 A právě tehdy byl Calvin schopen zaznamenat slabý záblesk červené skvrny na její kůži... ne na rukou, ale na krku a ústech. A nebylo těžké odvodit, o co se Thatcher pokusil udělat, že ho to stálo ucho.

,,Beru to tak, že mladý pan Thatcher se právě věnuje něčemu... a proto tu není, aby obhajoval svůj případ," zamumlal a když si prohlédl dlouhou linii jejího hrdla, tak se posunul ještě níž. Až tam kde jeho pohled dráždil lem jejího živůtku.

,,Krev poskvrnila její maso i zde", řekl si pro sebe a už chápal, proč si Thatcher vybrala právě ji.

,,Ano, kapitáne," odpověděl Brooks na jeho slova a přitom se taky zadíval na ženu.

,,A co říkáš ty, ženo?" zeptal se Calvin a lehce se usmál, když na něj její pohled konečně padl.

,,Ostražitost, zuřivost a nádech strachu... ale ne tolik, jak očekával," řekl si a chtěl se znovu zadíval do jejich očí.

 „Mám nechat Thatchera, aby měla kilo jeho masa?" zeptal se Brooks a ona neřekla nic a její jemné oči se zúžily v divoký pohled.

 A jemu se chtělo smát.

,,Jak to, že Thatcherovy chyběl oheň, kterým vyzařovala?" zeptal se sám sebe v duchu, pak ale věděl že nebyl zrovna on nejchytřejší z jeho posádky.

 ,,Ach, teď si nehraj na němého," řekl Calvin a naklonil hlavu

,,Ne, po rozruchu vašeho vstupu," dodal a sotva došel slova, když mu něco mokrého dopadlo na tvář...A pokud to bylo možné, tak celá kajuta utichla, protože dokonce i vrzání lodi utichlo.  I Kapitánovo pobavení ze situace zmizelo, když si rychle otíral sliny ze své tváře.

,,Předpokládám, že bych měl být vděčný, že mám stále ucho," řekl a zamumlal to s klamnou jemností, když na ženu vrhl chladný pohled. A ona ztuhla v přípravě na útok, ale žádný nepřicházel, když se jeho pozornost obrátila zpět k prvnímu důstojníkovi.

 ,,Nech nás!" vykřikl Calvin a pak následovala chvíle váhání  až se pak nakonec zavřely dveře kajuty se stejně ušlechtilým řevem, jako byly otevřeny.

 A pro ženu, která stále klečela na podlaze, to bylo skoro jako slyšet zatlučený hřebík do její vlastní rakve.

 Protože nemělo smysl ho pokoušet, aby mohla odejít.  Protože jen by skončila na palubě s divokou posádkou, která vzala jí na svou loď jako rukojmí.

,,Ach, kdyby měla štěstí a mohla by se dostat do vody... ale to byla jen pomalejší smrt," řekla si pro sebe a zahleděla se do dřevěné podlahy.

Jenže po chvíli ji jeho hlas vytrhl ze snění.