Friedrich měl na sobě barvy tmavé jako klavír, na který hrála když se potkali. 

Tenkrát, když ještě žila a místnost byla osvětlena pouze krbem a v tuto hodinu v noci vydávala malou oranžovou záři všem knihám a dřevu kolem něj.

 Na stole měl naskládané dopisy jeho bývalé milenky, připravené k uložení do krabice a zapomenutí. Znovu si je všechny přečetl, než je vložil do malé dřevěné krabičky a pak ji položil na poličku a napadlo ho jestli ho sleduje shora, protože asi před rokem se Aurora postavila před hosty a uklonila se, než šla k mohutnému Pleyelskému grandu a posadila se na lavici, kde si protáhla své prsty a pak začala hrát jednu z Beethovenových sonát.

 Uprostřed díla otočila hlavu, aby nahlédla do publika a snažila se zachytit výraz ve tvářích svého přítele.

 Během fermaty její oči přistály na očích jiného.. slavného hraběte von Trauttmannsdorff-Weinsberg a byla zvědavá, proč se zde hrabě který byl jedna z rakouských elit přijel podívat na její vystoupení na malém recitálu.

 Jakmile se vrátila do reality, zavrtěla hlavou a pokračovala ve hře, ale nemohla hrát bez toho krasavce v hlavě a mezi poznámkami zahlédla jeho špinavé blond vlasy nebo jeho zasněné modré oči které na ní upíral.

,,Friedrich von Trauttmannsdorff-Weinsberg," pronesl s tónem úvodu, ale arogantně, protože  věděl že Aurora ví kdo je.

 ,,Rád vás poznávám, mademoiselle, " řekl ještě a Aurora se začervenala ještě víc a měla doslova husí kůži po celých pažích a neodvážila se vůbec podívat na nebeského muže.

,,Aurora Traun," odpověděla a sklopila oči, aby neviděla zasněné cákance modré v jeho.

 ,,Taky vás ráda poznávám," dodala a zdvořile se uklonila.

,,Já vím, mademoiselle ," odpověděl a sklonil se aby políbil její ruku a pak se postavil rovně a sepjal ruce za zády, aby udržel správný postoj.

 ,,Váš výkon, teda tvůj... výkon byl vynikající," řekl když se opravil a podíval na velkého Pleyela před mnoha řadami sedadel. 

 ,,Doufám že se ještě někdy uvidíme, nejlépe na čaj nebo kávu," dodal a pak se otočil a jen tak odešel. 

,,Jak tajemné", pomyslela si.

 ,,Jak hrubý, ani jediné sbohem když odcházel", dodala si a i ostatní ženy si povzdechly.

Druhý den ráno hrabě řekl jejímu otci že si ji chce vzít a když se Auroriin otec zeptal proč, tak mu odpověděl.

,,Jsem zamilovaný," a tato slova stačila hraběti na to aby si vzal dceru Alfonse Trauna.

Aurora nakonec šla uličkou, přesně jak ji k tomu pobízeli její rodiče a brzy stála před hrabětem a odmítla se na něj podívat a místo toho se zaměřila na svého Pleyela na konci místnosti, zatímco on se na ni něžně díval.

 ,,Buď vděčná", řekla jí matka a věnovala své dceři dlouhý pohled.

 ,,Tento hrabě je snem každé ženy," dodala ještě a Aurora si uvědomila že její matka měla pravdu, ale ona si chtěla zoufale dokázat že se mýlí a jakmile byla v Nice, vstávala vždy brzy před svítáním a dívala se jak u okna vychází slunce, zatímco hrabě ještě spí.

 Zírala na mírumilovné barvy jako dítě, ale teď ji to strašně mrzelo, protože už od svatby nenáviděla teplé romantické barvy, které se vyjímaly na obloze a pro Auroru byla láska vlastně svou vlastní povahou a snažila se ji sundat a svrhnout její místo v nezávislosti.