*Steve*

Šli jsme už dobrou hodinu, ale to co jsme hledali, jsme ještě nenašli. Zdálo se, že jsme chodili pořád dokola a cesta k cíly ani neexistovala. Na chvíli jsme se zastavili a zkoušeli se zorientovat.

„Nevymyslel si to Fury náhodou? Co když něco, jako tajná laboratoř pod zemí uprostřed Norska ani neexistuje? Vystřelil si z nás!” začal si Bucky stěžovat a já ho zarazil nataženou rukou.

„Kdyby něco takovýho neexistovalo, tak jak vysvětlíš tu věc, co z tebe hodlala mít večeři?” řeknu chladně a Bucky se na mě tázavě podívá. Jakoby chvíli přemýšlel a nakonec se zasměje.

„To je fakt. To nebylo normální zvíře,” pokrčil rameny a já raději pokračoval v cestě. Napadlo mě, že to mohl být robot. Přeci jen dnes už nikde nepotkáte šavlozubého tygra a ještě v takové podobě. Musel by být zmutovaný.

Nakonec mě napadl tajný vchod. Začal jsem zkoušet všechno v chodbě. Uvolněný cihly, podlahu i staré pochodně na zdech. Nic nepomohlo a já to vzdal. Možná že jsme byli jinde. Možná fakt taková laboratoř nikdy nebyla.

*Cadence*

Přešlapovala jsem ze strany na stranu po svém pokoji. Sophie byla zatím u sebe a schovávala se před bohem. Věděla, že jí to je k ničemu, ale aspoň to zkusila.

Zničehonic jsem se zastavila a očima hypnotizovala jakousi divnou věc v prostoru. Vyšla z něj dívka. Ta, kterou jsem potkala na tom letišti, ale byla jinak oblečená. Zaráželo mě to.

„A-Anna?” vysoukal jsem ze sebe zmateně a dívala se na brunetu před sebou. Ta se pohnula z místa a šla přímo ke mně. Pak mě chytla pevně za ruku.

„Musíme jít, než Loki zjistí, že tu jsem!” sykla a snažila se mě k 'portálu' odtáhnout. Během chvilky mi sepnul mozek a já zabrzdila nohama. Sophie…

„Neodejdu sama!” vytrhla jsem se Anně a vraždila ji pohledem. Anna se zamračila a šla znovu za mnou, protože to nehodlal vzdát.

„Chápu, že máš třeba psychický potíže, ale teď musíme obě pryč!” štěkla a portál se začal její nepozorností zavírat. Já jí dám psychický potíže! Prostě musím dostat pryč i Sophie.

„Tři! Je tu ještě jedna holka, kterou Loki unesl ze Země!” sykla jsem a vyběhla z pokoje ignorujíc křik Anny, abych se zastavila. Sophie byla asi o tři chodby a jedno patro dál. I tak jsem to uběhla na jeden nádech a brzy sbírala dech před jejími dveřmi, co byly záhadným způsobem opraveny.

Vzala jsem za velkou kliku a otevřela si. Vešla jsem dovnitř a okamžitě se ocitla na zemi, protože mě něco velkého strhlo na zem. Koukla jsem se nad sebe a uviděla Sophie. Ale jakoby to nebyla ona. Nepřirozeně modré oči, naštvaný výraz a potrhané oblečení, tak jako většina věcí v pokoji.

Pokusila jsem se vymanit, ale hned na to jsem na ruce ucítila pálčivou bolest. Vytrskly mi slzy a uviděla jsem v jedné Sophiině ruce nůž. Nyní už od trochy krve. Té mojí.

„Sophie, to jsem já!” zkusila jsem to, ale dívka se ohnala znovu. To už ji něco zářícího zachytilo kolem krku a odtáhlo ji to ode mě. U dveří stála Anna a pevně svírala konec něčeho, co drželo Sophie.

„Hezká iluze, Loki,” pronesla Strangová a odhodila Sophie na protější zeď. „Ale dokázalo by ji prokouknout i malé dítě,” Sophie se změnila na prach a jakoby se po ní slehla zem. Posadila jsem se a vyděšeně se dívala na místo, kde předtím ještě bylo nehybné tělo dívky.

„J-jak…c-co to bylo?!” ohlédla jsem se po Anně, která mě vytáhla na nohy. Naštvaně a upřeně se mi dívala do očí a hned na to mě pustila.

„To tvoje ochranitelský pudy od Avengers. Loki je zneužil a stvořil to, co si hrálo s tvojí myslí,” vysvětlila mi chladně a podívala se mi na ruku od krve. Hned raději odvrátila zrak a na druhé straně pokoje, kroužením ruky před sebou, vytvářela portál.

„T-takže ona…nebyla skutečná?” cítila jsem se hrozně. Zároveň provinile, že jsem nepoznala lež od pravého člověka. Bylo mi té dívky tak líto a přitom mi celou dobu stála před nosem a byla důvodem, abych neodcházela.

„Přesně. Buď ráda, že ti nedal iluzi někoho jiného, ale to teď hoď za hlavu. Na Zemi tě mají radši než tady,” udělala portál a otočila se na mě, ale hned portál zmizel. Anna polekaně uskočila a ozval se smích. Zatemnila se celá místnost a rozsvítil se pouze jeden lustr na stropě slabým světlem. Stačilo to i tak na to, abychom se s Annou našly a přitiskly se pro bezpečí k sobě.

Venku zazněla bouře. Někde udeřil blesk a vyděsil nás obě. Koukly jsme se po sobě a pak po dveřích ven z pokoje.

„Zatracenej nagelovanej hajlz!” štěkla Anna, popadla mě za zdravou ruku a rozeběhla se ke dveřím, které rozrazila a společně jsme se rozeběhly chodbou pryč. Co nejdál z tohohle prokletýho místa.

*Steve*

„Máš něco?” zeptal jsem se Buckyho, co byl několik metrů přede mnou. Zastavil se a hodil na mě otrávený pohled. Pokrčil jsem rameny a rozešel jsem se k jedné cihelné stěně, na níž byl znak.

Ve tmě byl špatně rozeznatelný, ale patřil Hydře. Hodně dlouho to tu muselo být opuštěný. Bylo to tu všude zaprášené a taky pavučiny. Elektřina zde nefungovala, takže jsme si museli poradit s příručními svítilnami.

„Počkej…tady něco j-” zastavil se Bucky, když uviděk nějakou páčku u zdi. Než jsem ho stihl zastavit, vzal za ni a otočila se s ním zeď a zmizel za ní.

„Bucky!” vyběhl jsem ke stěně a párkrát do zdi udeřil. Pak jsem zkoušel poslouchat, co za zdí může být. Jenže zeď se začala otáčet a skončil jsem na druhé straně.

„Steve?” zaslechl jsem Buckyho z druhé strany. To bylo poprvé co jsem měl chuť ho zabít. Skutečně vážně.

„Barnesi, tys mě tady zavřel!” zakřičel jsem skrz zeď a za mnou se ozvala jen moje ozvěna. To jsem si fakt pomohl.

„Moment!” křikl na mě z druhý strany a čekal jsem. „Hups,” ozvalo se nakonec a já ztuhl. Co zas?!

„Co se stalo?” byl jsem už netrpělivý a doufal jsem, že pohne.

„No…ta páčka…zlomila se,” odpověděl mi trochu odtažitě a já si povzdechl. A tohle byl Winter Soldier. Nechtělo se mi tomu věřit.

„Bucky…ta páčka je stará stejně jako ty. Musíš k tomu být šetrný,” poradil jsem mu a o krok jsem ustoupil od zdi.

„Ke mně taky nikdo nebyl šetrnej! Ani k tobě,” vyvrátil to Barnes. Protočil jsem očima a otočil se. Další chodba, ale jiná než ta předtím.

„Zůstaň kde jsi. Najdu tu složku a nějak se za tebou dostanu,” promuvil jsem k němu a vydal se do chodby. Šel jsem chvíli a brzy jsem slyšel něco divného. Jako když někdo volal moje jméno a šlo to z jednich kovových dveří.

Šel jsem k nim a zkusil je otevřít. Kupodivě bylo otevřeno a já mohl vejít. Vešel jsem do potemnělé místnosti, která mi něco připomínala. Byla to pracovna ze druhé světové války, kde mi Howard vytvořil štít a první uniformu. Oživovaly se mi vzpomínky.

„Vítej doma, Steve,” řekl někdo. Ohlédl jsem se a uviděl Peggy. Málem se mi zastavil dech a začal jsem panikařit. Ta Peggy, kterou jsem znal před pádem ve čtyřicátým čtvrtým.

Šla ke mně a potom se objevil i Howard, Dum Dum a jeho skupina, co jsem vedl proti Hydře. S nimi byl i Bucky a Phillips. Nechápal jsem, co se dělo. Všechny, které jsem tolik postrádal a teď byli tady. Živí a zdraví. Ani jsem si neuvědomil, že to bylo všechno jen iluze z plynu, co mě stihl omámit už na chodbě.

*Anna*

„Přidej sakra!” škubla jsem s Cadence, abych ji dostala do schodů a taky někam, kde nebude působit Lokiho magie. V přítomnosti magie toho magora nemohu použít tu svoji, což mě neskutečně štvalo.

„Nechci se zabít, abys věděla!” vyjekla Cadence, když se přerazila o poslední schod ve věži. Pomohla jsem jí to vybalancovat a běžely jsme dál. Přesněji řečeno jsem za sebou Starkovou spíš vláčela, protože se snažila brzdit.

„Ty kdybys tušila, co se děje,” odfrknu si pohrdavě a dostanu ji do nejvyšší komnaty Asgardu. Tam ji pustím a taky málem narazím do zdi, ale zvládnu to ubrzdit půl metrů před.

„Tak to vyklop. Co jsi zač a co je tohle za divadlo!” vyjela na mě a já zadržovala klid. Dobrý, Anno. Tohle přežiješ. Až bude mít nálady, bude to daleko horší.

„Jsem člověk a tohle je realita, zlato,” otočila jsem se na ní a usmála se falešným úsměvem. Cadence se mě zatím pokoušela vraždit pohledem a já zkoušela hranici Lokiho magie. Pořád jeho zóna…

„Tak proč jsem narozdíl od tebe nepoznala iluzi. Normální člověk Lokiho magii neodhalí!” začala si vynucovat pozornost. Je jak malá…a to jí je o čtyři roky víc jak mě.

„Však ty taky nejsi normální. Z tý vaší povedený partičky a všichni ostatní taky nejste normální, tak co řešíme,” udělám oči v sloup a pokračuju v hledání slabého místa.

„Hej!” štěkla Starková, ale já ji ignorovala. Jak s ní to může Rogers vydržet? Ještě maj údajně čekat to malý. Začínám těch dvou docela litovat.

„Jsi docela ubohá i v tom, žes na tom letišti nepoznala, že jsem hrála zbytečně blbou. Na přání mého milované strýce,” naznačím svým gestem a dál pokračuju v úniku. Kdybychom zůstaly v tom jejím pitomým pokoji, mohla už večeřet doma!

Zničehonic mě zabolí hlava a ušima mi projede odporný zvuk. Spadnu na kolena a držím se za uši. Koutkem oka se ohlédnu a uvidím nade mnou Cadence, jak se na mě upřeně zlověstně dívala. Bolelo to jako kráva.

„Přestaň, bolí to!” zakřičela jsem, abych se trochu slyšela. Ale bylo to zbytečný. Cadence přidávala na intezivitě a já myslela, že ochluchnu. „Jestli okamžitě nepřestaneš, budeš mě mít na svědomí!” zařvala jsem znovu.

Čekala jsem chvíli a zvuk v uších trochu povolil. Mohla jsem se normálně slyšet, ale bolest neustoupila. Cadence měla vztek, ale ovládala ho.

„Odvolej, co jsi řekla a popřemýšlím o tom,” řekla naprosto chladným hlasem, jakoby o nic nešlo. Jakoby nešlo o jeden lidský život z několika miliard na světě.

„Nechce se mi,” odsekla jsem a Cadence přidala. Už mi z očí tekly pomalu uvolněné slzy. Za dobrotu na žebrotu, Stephene! Jestli přežiju, tak ti zakroutím krkem. Vím, že mě slyšíš!

„Odvolej to! Je mi jedno, že po mně jde Loki. Nemělas sem vůbec lézt!” zvýšila na mě Cadence hlas. Zuřila. Šlo to poznat fakt snadno a nasrala jsem ji já! Musím si zatleskat.