*Scott*

„Scotte!” křikla na mě Hope, když se mi opět s mravenci povedlo rozbít další Hankův hrnek. Nemohl jsem za to! Ti mravenci byli prostě nešikovný!

„Co zase já?! To oni!” ukázal jsem na hlouček mravenců, co se raději rozutekli. Když se nasere Hope, všechno je v hajzlu. Doslova.

„Nesváděj to na ně. Jen se blbě soustředíš a za tenhle den už potřetí, co chtěl táta donést kafe!” chtěla válku. Máš ji mít, Hope.

„A co kdybys mu to kafe zanesla ty?” moje obočí vyjelo nahoru a překřížil jsem ruce na prsou. Hope mě probodla pohledem a zrovna do kuchyně vešel Hank Pym. Jak nečekané. Ten slyší všechno, co se kde šustne.

„Co se tu děje. Moje kafe mělo být už před dobrou čtvrt hodinou na stole!” vyjel na nás oba a vzápětí jsme zmlkli. Oba si nás prohlížel upřeným pohledem. Nejvíc byl zaměřenej na mě.

„Tohle je diskriminace!” rozhodil jsem rukama do stran a dal se k odchodu. Zastavila mě však Pymova ruka na rameni a díval se na mě.

„Chápu, co se stalo a respektuju to, ale v žádném případě to nebudu tolerovat u práce s mravenci, kteří za to nemohou,” promluvil na mě káravým hlasem, nad kterým jsem protočil očima. Nejsem dítě, aby mě vychovával.

„Nemůžem prostě něco udělat?! I z mikro světa jsem zvládl uniknout, takže je určitě i řešení, jak se dostat na Asgard!” odstrčil jsem jeho ruku z mého ramene a Pyma to nijak nezaskočilo. Měl jsem Cade rád. Byla to osoba, co mě chápala a tolerovala moje úlety.

„Na Asgard se nelze dostat. Ani Thor už na něj nemůže,” zareagovala na to Hope a já se na ni koukl zoufalým pohledem. Hope se pak podívala na svého otce a zůstali se na sebe dívat.

„Hope, svět bude potřebovat Wasp,” prohlásil Hank a Hope ztuhla se zděšeným pohledem. Nevěděla jak zareagovat, ale to já se už poroučil pryč. Pym mě zkoušel zastavit, ale bylo pozdě. Šel jsem k sobě do pokoje, kde jsem prudce zavřel dveře a posadil se na postel.

Já…Ant-Man a zúčastnil jsem se něčeho, při čem se nám podařilo ztratit Capovu přítelkyni. Hrdinové na baterky. Pomyslel jsem si pro sebe a lehl si. Neměl jsem sebemenší tušení jak Avengers pomoct. Nikdy jsem se s bohem neutkal a ani jsem na to připravený nebyl.

*Cadence*

Sedím u sebe v pokoji na parapetu okna a vyhlížím na Bifrost před hradem. Jak ráda bych se dostala pryč, ale zároveň jsem myslela na rodinu a Sophie. Bylo mi jí líto. Jak s ní Loki zacházel apod.

Něco mi říkalo, že bych se měla podívat a zjistit, co se tu děje. Slezla jsem z parapetu a tiše se vydala ke dveřím. Úplně stejně jsem opustila i pokoj a zároveň se rozhlédla, zda jsem sama. Začala jsem se plížit tiše po chodbě a brzy jsem narazila na jídelnu, pak nějakou síň s obrazy apod.

Pak jsen narazila na nějaké dveře. Když jsem se pokusila je otevřít, byly zamčené. Vzdala jsem to a šla dál. Později jsem našla i síň s trůnem, ale Loki tam nebyl. Polil mě chvilkově pocit strachu, že na něj narazím, ale pak jsem to rozdejchala a začala se vracet k pokoji.

Něco však cestou upoutalo moji pozornost. Byly to hlasité vzlyky, které se ozývaly přes celou chodbu. Šly z toho zamknutého pokoje, kam jsem předtím nemohla.

„Sophie?” nalepila jsem se na dveře a pokusila se s dívkou spojit. Ehm…prostě si s ní pokecat přes dveře.

„Cadence?” vzlyky však nepřestaly a já byla vynervená. Neměla jsem ponětí o tom, co e jí stalo a proč tolik slzela. Nechápala jsem to.

„Co se stalo. Jsi v pořádku?” strachovala jsem se o ni a doufala, že jí nic není. Loki vypadal opravdu naštvaně, než když jsem ho provokovala.

„Loki mě tady zamkl,” pípla Sophie, ale nebyla moc slyšet. Byla asi daleko od dveří. Byla jsem na toho boha naštvaná. Jak se nad všemi povyšoval. Bez mého vědomí mi v rukou už probíhala zvuková vlna, která se dlouho neozývala.

„Jestli jsi u dveří, tak od nich ustup co nejdál,” křikla jsem na Sophie. Už jsem se na zvuk soustředila a po té ho namířila na dveře. Povedlo se mi je vyrazit jen z menší části, ale i tak mi to stačilo na to, abych prolezla dovnitř.

Uviděla jsem sedět Sophie v rohu holého pokoje. Byla pořezaná všude možně a unikala jí z rán krev. Málem se mi zastavilo srdce, ale i tak jsem za ní vyběhla a dřepla si před ní.

„Není ti nic? Co ti ten hajzl udělal?! Já ho zabiju!” chtěla jsem začít křičet, ale dívka mě zarazila. Když mi sáhla na ruku, sice mě ušpinila stékající krví, ale tvářila se ublíženě.

„Ne, prosím,” šeptla Sophie opatrně a sykla, když dala pořezanou ruku pryč. Hrklo ve mě a něco mě uvnitř donutilo ji dotáhnout na postel. Podívala jsem se jí na rány blíž, i když se mi všemožně snažila vykroutit.

„Proč tu není Bruce, když ho zrovna potřebujem…” zamumlám si pro sebe a kouknu na uslzenou Sophie. Byl to hrozný pohled.

„Prosím, nevšímej si toho. Bude to dobrý,” pípla Sophie znovu a už se mi vytrhla. Podívala jsem se na ní ublíženým pohledem, který nechápal hranici jejího myšlení.

„Tohle? To je na šití!” vyjedu na ni a Sophie sebou krátce trhne. Koukla se na mě štěněčíma očima a já neměla ponětí, která bije.

„Vážně to nic není,” řekla už rozhodně a podívala se na mě přísným pohledem, který bych od ní nečekala. Nezdála se.

Fajn, jak myslíš,” povdechla jsem si a zvedla se. Zadržela mě však Sophiina ruka jak držící tu mou. Vytřeštila jsem oči a dívala se na dívku, co na mě upírala smutný úsměv.

„Zůstaň tu, prosím,” zašeptala a já ji poslechla. Sedla jsem si vedle ní a hned na to jsem se ocitla v jejím objetí, co mě dost zaskočilo. Nakonec jsem ji objala taky.

„Dostanu tě odtud. Slibuju,” zašeptala jsem a nechala slova jen tak hozená ve vzduchu. Nevím, zda se odtud vůbec někdy dostanu, ale jestli ano, tak ona jde se mnou.