*Gamora*

„Jsi v pořádku?" přišel za mnou Peter, když jsem už nějakou dobu postávala u okna v letounu a přemýšlela nad budoucností vesmíru a taky všech, co v něm žijí. Obavy mezi námi rapidně rostly, když šlo o Thanose. A taky proto, protože Rocket s Grootem se vydali na sebevražedný výlet s Thorem někam, neboli výprava tam, kde stvořili Thorovo zničené kladivo.

„Na tuto otázku nemám aktuálně jak odpovědět," odsekla jsem chladným tónem a podívala se po něm, když se postavil vedle mě. Též se po mně podíval a vzal mě za ruce.

„Zvládneme to. Někam se zašijeme. Jen my dva. Vykašleme se na ostatní a budem spolu. Co nejdál od Thanose a nebezpečí, co by nás mohlo rozdělit."

„Petere," vydechla jsem. „Před ním se nemůžeme jen tak schovat."

„Jakto?!" nechápal.

„Jakmile bude mít všechny kameny, bude mít moc nad vším. Nad prostorem, časem, dušemi ostatních. Nezachrání nás už nic jiného, než smrt," sklopila jsem pohled k zemi. Peter si povzdechl a objal mě kolem pasu a přitiskl k sobě.

Po té jsem pohled od země odlepila a podívali jsme se po sobě. Políbili jsme se.

Po nějaké době si Quill díky hlasitému chroupání všiml nehybného Draxe poblíž nás, jak nás pozoroval a něco přežvykoval. Když to došlo i mně, odtrhli jsme se.

„Kámo, jak dlouho tam stojíš?!" zeptal se ho Peter s lehce znechuceným pohledem.

„Hodinu," odpověděl mu Drax a dál žvýkal.

„Hodinu?" vyhrkl Peter okamžitě.

„To myslíš vážně?" nechápala jsem děj situace.

„Zkoušel jsem schopnost stát se neviditelným," řekl Drax až moc zpomaleně a my nechápali, proč se o to vůbec snažil.

„Vždyť jíš," zakroutil nad ním Star Lord hlavou.

„Ale můj pohyb...je velmi pomalý," s tím si Drax strčil do úst zase něco z jeho oblíbených jídel. „A je to až nepostřehnutelné."

„Ne," nesouhlasil s ním Peter.

„Jsem si jistý, že jsem neviditelný," zkoušel si Drax prosadit své, ale v tu chvíli do stejné části letounu přišla i Mantis.

„Ahoj, Draxi!" pozdravila ho s úsměvem. Nastalo v místnosti ticho, při čemž přestal i Drax chroupat jeho pochutinu.

„Sakra!" zaklel a vydal se co nejrychleji pryč s Mantis v závěsu o které nejspíš nevěděl.

„Co to mělo doháje znamenat?!" štěkl po chvíli ticha Peter, když jsme tam zbyli jen my dva. Chytla jsem ho za ruce a tím zmlkl.

„Klid. Je to Drax," pousmála jsem se na něj, při čemž mi úsměv opětoval.

„Jo, pravda...kde jsme to skončili?" uculil se a chytil mě kolem pasu. Já ho však odstrčila. Někdo ho odmítat musí. Je až příliš rozmazlenej. Neuniklo mi, že se Peter zatvářil uraženě a zklamaně.

„Moc vytasuješ drápky, Quille," ušklíbla jsem se a vyrazila pryč. Než jsem opustila "místnost" úplně, neuniklo mi, jak Peter řekl něco ve smyslu: „Ženský."

*Tony*

Strávil jsem ve své pracovně nějakou dobu. Pokoušel jsem stvořit něco, co by nám a Spikovi umožnilo lepší komunikaci. Pokud jste hádali, tak je to obojek s hlasovým zařízením. Třeba bych časem vymyslel něco, co bych mu dal pod kůži, ale to bylo ještě brzo.

Došrouboval jsem poslední mini součástku a odložil šroubovák. Nebylo to o nic těžší, než vyrábění obleků. I když ty staré časy asi chybí každému.

„Pane, hledá Vás vaše žena," oznámila mi F.R.I.D.A.Y.

„Vyřiď jí, že za ní hned dorazím."

Zvedl jsem se, vzal hotový obojek a vyrazil z dílny. Vyběhl jsem po schodech a málem se srazil s Aaronem, co mě nahoře vyhlížel.

„Promiň," prohrábl jsem mu kudrnaté vlásky, abych ho lehce pozlobil. Což se mi povedlo, ale nechal jsem to být a šel ke Spikovi, u kterého klečela Penelope.

„Tati?" pípla dívenka roztřeseným hlasem, když hladila psa po boku. Pohladil jsem ji konejšivě po zádech.

„Ano, maličká?" pousmál jsem se na ní.

„Schází mu sestřička," vzlykla a v tu chvíli mě cosi jakoby bodlo u srdce. Chytl jsem se v místě, kde mám nový reaktor a zalapal po dechu. Že by infarkt?

„Tony!" přihnala se ke mně okamžitě Pepper a hned mi začala sahat na čelo, ohledávat mě apod. „Odvezu tě do nemocnice. Hlavně klid." Začala doslova vyšilovat.

„Ne, Pepper!" chytil jsem ji pevně ruku a zadíval se jí hluboko do očí. „Nejspíš jen malá srdeční příhoda. Bude to dobrý."

„Malá srdeční příhoda?! Málem to tady s tebou seklo!" zvýšila na mě nevědomky hlas, až se Penelope rozbrečela ze strachu. Nešťastně jsem se po dceři podíval, když k ní došel bráška a objal ji.

„Pojedu na pár dní do NY se Spikem. Ozvu se," vstal jsem, políbil rozladěnou Pepper a běžel si sbalit, po té jsem si věci hodil do kufru auta a šel pro psa. Ten pořad ležel na zemi, bez zájmu o okolí. Připl jsem ho na vodítko a po chvíli dostal na nohy, jenže pes si pro změnu zase sedl.

„Nenuť mě tě nosit," povzdechl jsem si a pokusil se s vodítkem zatáhnout, ale on nic. Spíš si zase lehl a koukal někam pryč. Nakonec jsem se přemohl, vzal ho z těžka do náruče a odnesl jí přes pohledy manželky i dětí do auta. Rozloučil jsem se s nimi a vyrazil autem do New Yorku.

**

„Zvedni to. Notak!" snažil jsem se matně už několik minut dovolat Rhodeymu, ale pokaždé jsem spadl do hlasové schránky. Byl jsem naštvaný. Byl jsem s ním dodnes ve spojení a teď tohle?!

Nakonec jsem to vzdal a usedl do měkkého gauče ve společenské místnosti v základně Avengers. Další problém byl, že zmizela většina lidí, se kterými jsem byl ve spojení, což byl Steve, Natasha, Clint, Bruce atd. Tušil jsem, že se nejspíš rozprchli po světě a pokoušeli zapomenout na onou tragédii, co nás rozpoltila. Pořád jsem měl v učení jako mentor Petera Parkera. Občas jsem mu sem tam pomáhal, poradil a tak podobně. Běžné věci.

„Spiku, ke mně," zavolal jsem na psa, co poblíž ležel na koberci a odmítal i misku s jídlem. Rozhodl jsem se vyzkoušet noví obojek, vzal jsem ho a šel k němu. Ten se po mně podíval a hned odvrátil pohled stranou.

Sundal jsem mu starý obojek a vyměnil ho za nový. Neočekával jsem výsledek okamžitě. Chtělo to čas.

„Jak ti můžu pomoct?" podrbal jsem ho mezi ušima.

„Myslí si, že když mě vytáhne z domova, tak tím něco změní," zamumlal nějaký hlas naštvaným tónem. Musel jsem zamrkat očima, zda se mi to nezdálo. Šlo to směrem od psa.

„Mohl bys to zopakovat?" vybídl jsem ho. Pes zvedl hlavu a až nechápavým pohledem se po mně podíval.

„Ty mi nemůžeš rozumět," pronesl nabroušeně.

„Ale rozumím," opáčil jsem s úšklebkem a Spike zarazil. Podíval se na obojek na svým krku a zavrtěl hlavou.

„Já můžu mluvit s lidmi?" řekl nadšeně a já přikývl s naznačeným úsměvem. Hned mi skočil do náruče a začal mě radostí olizovat. Tohle bylo divný.

„Stačí stačí," začal jsem ho od sebe odstrkovat, ale jemu se prostě nechtělo.

„O tomhle jsem snil už od začátku. Ani nevíš, jak moc jsem si to přál. Konečně si budu moci říkat o jídlo, když na to zapomeneš. Jako vždycky..."

„Hele, poslední dny ti podstrkávám jídlo pořád!" bránil jsem se a zatvářil uraženě.

„Jenom...to je fuk. Potřebuju vyvenčit a dlouho jsem neběhal," začal si určovat, odlepil se ode mě. Vytřeštil jsem oči a probodal ho pohledem.

„Vypadám jako Rogers, nebo co?!" štěkl jsem a Spike se ušklíbl. Chvíli jsem nechtěl věřit svým očím, ale byla to bohužel krutá realita.

„To sice ne, ale celej půl rok jsi proseděl a taky by ti bodlo pár kilo shodit," zasmál se. Tohle byla pro mě poslední kapka a chtěl jsem něco říct, ale zůstal jsem mlčet.

„Vořechu," zamumlal jsem nabroušeně a to už se někam rozeběhl. Chvíli jsem čekal a po chvíli doběhl i s vodítkem a pustil mi ho na klín.

„Tak běžíme, lenochu," Spike se ušklíbl a rozeběhl se ode mě pryč, když jsem se po něm ohnal. Zasmál se a vběhl do hlavní haly základny.