*Cadence*

Přišlo mi, jako bych se probouzela z toho nejhoršího snu. Viděla jsem padnout Xandar, Asgard i naši milovanou Zemi. Všichni zemřeli a Thanos stál nad jejich mrtvolami. Pocítila jsem silnou bezmoc. Nemohla jsem udělat nic. Thanos poštval s pomocí kamenů mého otce proti Stevovi. Po pár minutách tvrdého boje ho nakonec zabil.

Probudila jsem se. Vytřeštila jsem oči, když jsem kolem sebe uviděla obří zeleně svítivou kopuli z nějaké energie. Pokusila jsem se posadit a udeřila mě v břiše silná bodavá bolest. Chytla jsem se za něj a zavyla bolestí. V tu chvíli mi došlo, že bříško trochu vyrostlo. Spíš o hodně. Naposledy jsem si pamatovala útok na Xandar a pak jsem zničehonic upadla do bezvědomí. Teď jsem se probudila někde, co vypadalo jako temná jeskyně a jedině, co osvětlovalo místnost, byla ta kopule.

„Co tady s ní chceš dělat. Nechci být u toho, až bude rodit," zaslechla jsem odněkud ženu, jak na někoho zvyšovala svůj hlas. Nejspíš se mluvilo o mně.

„Dlouho tady nebudeme. Já mít Starkovou na starost dál už mít nechci," teď jsem pro změnu slyšela muže. Nemělo to daleko do hádky, jak spolu oba komunikovali.

„Ty umíš čarovat. Tak ji vrať na Terru a bude všem líp!"

„Víš, že kvůli Thanosovi nemůžu!" bránil se mužský hlas. Nechápala jsem, co se děje. Kde byli ostatní? Kde jsem byla vůbec já? A kdo byli ti dva, co se hádali jak manželé?

„Sice tě tvůj velkej bráška pověřil, když nastal ten útok, abys ji dostal pryč, ale my si tím nepomůžeme!" zaútočila znovu ta stejná žena. No řvali na sebe, no.

„Tím, že si všichni myslí, že je mrtvá tak si to myslí i Thanos. Jde mu o to dítě a pokud by ho dostal do svých rukou i s kameny, nastalo by něco horšího než vymazání poloviny populace!" muž hádku ukončil a byli slyšet kroky, jak někam odchází. Byl slyšet naštvaný křik ženy, když na něj později křičela.

Napadlo mě, že bych měla nejspíš vypadnout. Byla jsem jen na nějaké dece na zemi, takže pro mě bylo obtížnější se postavit s tím velkým břichem. Nechtěla jsem tomu malému nijak ublížit.

Vstala jsem, prošla bariérou a pokusila se ve tmě do něčeho nešlápnout. Toho jsem se spíš bát nemusela. Byli tam samé šutry.

Šla jsem, spíš se belhala dál. Držela jsem se případně stěny jeskyně, abych věděla, kudy vede cesta. Moje oči se snažili spolupracovat s tmou. Vždycky jsem si na tmu dokázala okamžitě přivyknout, protože to patřilo k mým schopnostem, ale teď mě jaksi neposlouchali. Musela jsem se spolehnout na dobrou slepeckou metodu a doufat, že cestou nešlápnu na hrábě.

Šla jsem dál. Po chvíli jsem nechtěně do něčeho vrazila. Snažila jsem se zorientovat. Brzy jsem si uvědomila, že mě někdo namáčkl zády na stěnu a držel mi ruce nad hlavou.

„Co tady sakra děláš?!" vyjela na mě postava. Byla to žena. Ta samá, která na někoho předtím křičela. Až po chvíli se někde zjevil záblesk světla a umožnilo mi to uvidět holku, co byla z části robotická. Vyděsila jsem se a silně jí nakopla do nohy. Vyjekla a pustila mě.

Rozeběhla jsem se od ní pryč, ale v tom mě někdo chytil pevně za ruku. Zastavila jsem se s prudce se na osobu otočila. Ten škodolibej úsměv bych poznala kdekoliv.

„Nikam, midgarďanko," řekl Loki chladným hlasem. Chvíli jsem se rozmýšlela a nakonec jsem jednu vrazila.

„Tohle je za to, jaks mě zatáhl na Asgard a to ostatní," zavrčela jsem. Loki se lehce odtáhl a pobaveně se usmál.

„Líbí se mi," zasmál se a dál jsem ho probodávala pohledem.

„Ty, idiote. Chyť jí!" křikla na něj...Terminátorka? Jo to je ono! Akorát modrá Terminátorka. Vytáhla odněkud dvě delší dýky a zůstala v pozoru.

„Hej, tak to prr. Kde to jsme a co tady doháje dělám já?!" vyjela jsem na oba, ale Terminátorka neustoupila. Loki zůstal mlčet a dál měl pobavený výraz.

„Tadyten tě sem zatáhl, když vám spadl Xandar na hlavu," ukázala dýkou na Lokiho, ten jen ustoupil o krok, aby se ho dýka nedotýkala.

„Loki, ty úchyláku. To by jsem si o tobě nikdy nepomyslela," ušklíbla jsem se a Loki se zamračil.

„Nedělam to kvůli tobě, ani Rogersovi, ale kvůli tomu, abych si zachránil kůži," rozhodil rukama. Kopla jsem ho kolenem mezi nohy, chytil se za rozkrok a zavyl bolestí.

„Ještě něco řekneš a opravdu tě vykastruju," sykla jsem podrážděně a Loki pouze něco nesmyslného zakňučel. Terminátorka schovala dýky a rozešla se ke mně, chytla mě pevně za paži a držela vážný výraz.

„Na postel. Hned!" přikázala mi. Asi myslela tamto, na čem jsem ležela.

„Hele, já se nechat znásilnit nechci!" bránila jsem se a Terminátorka provedla prvotřídní facepalm.

„Zabte to někdo, než budu nucena to udělat sama," ukázala na mě.

„Pardon?! Já nejsem TO, ale egoistickej svobodnej Američan! Já tady z vás asi předčasně porodím."

„Ne!" zařvali oba najednou a tím mě umlčeli.

*Anna*

„Nech mě se s ním mazlit," chtěla jsem si prosadit své a nechat si u sebe Stephenův plášť, co se mnou byl většinu dne a slavnej Doctor Strange si na něj vzpomněl až teď.

„Je to plášť, Anno," další pokus o to mi ho sebrat a plášť mu proklouzl mezi prsty. Stephen doslova pěnil.

„Ten plášť je citlivější než ty," odsekla jsem znovu a zamračila se.

„To, že švihnul Starka po zadku pořád neznamená, že je citlivej," strejda si dal ruce v bok.

„Chtěl nás rozveselit," bránila jsem onen magický předmět, který mě měl oproti jeho majiteli mnohem radši.

„Víš co? Proč nezajdete se Zacem třeba do kina, na večeři, ..."

„Přestali jsme spolu stýkat. On maká po boku Kapitána a nechal mě tady," z nudy jsem si začala hrát s Agamottovým okem na krku.

„Přestaň s tím," plácl mě přes ruce, z nichž mi vypadl náhrdelník. „Ještě se něco stane a uvízneme nenávratně v čase."

„No jo pořád," zamumlala jsem a vstala z gauče, při čemž se mi na záda přisál plášť. „Co? Hej!"

„Asi ten kus hadru přitahuješ," pokrčil rameny. V tu chvíli plášť vyletěl do vzduchu a zrovna do místnosti vešel Wong, který si spokojeně broukal nějakou písničku.

„To řekl on, ne já!" bránil se Stephen, když na něj plášť vyrazil. Plášť se zarazil na místě a Strange ukázal směrem k Wongovi. Ten se též zarazil a ustálo i jeho broukání. Pak začal brát roha, protože na něj plášť vyrazil a zmizeli v jiné části domu.

„Tohle bylo hnusný," utrousila jsem na Stephenův účet. Ten nade mnou zakroutil hlavou a sedl si na protější gauč. „Chceš si hrát na psychologa?"

„Možná? Co tě trápí," začal. Povzdechla jsem si a padla zpět na gauč.

„Od doby, co je Starková po smrti, všechno šlo do kytek. Totálně. Thanos je bůh ví kde, Strážci bloudí galaxií, Avengers se trvale rozpustili. Někde furt je kámen Duší a když bude chtít ten velkej zmetek získat i tenhle kámen, tak já se ho nevzdám," přikryla jsem Agamottovo oko svou dlaní.

Stephen chápavě přikývl, vstal a sedl si vedle mě. Hodila jsem po něm očko, ale v tu chvíli mi položil ruku na rameno.

„Budu s tebou, ať se bude dít cokoliv. Nedopustím, aby ti někdo ublížil. Nikdy. Slibuji," pronesl slova, která bych od něj nikdy nečekala. Vždycky jsme do sebe ryli. Provokovali se a hádali, ale nikdy. Přísahám. Nikdy neřekl něco tak hezkého.

Objala jsem ho.

Zaskočeně si mě chvíli prohlížel a nakonec mě aspoň hladil po zádech. Nikdy mi nedocházelo, jak moc jsem ho potřebovala. Zvlášť, když na mě rodiče zapomněli a jediná skvělá sestra zemřela rukou nepřítele.

On byl jediný, co mi zbylo...