O tři měsíce později

*Cadence*

„V žádném případě!” rozhodil Bucky rukama, když jsem začala o vyjmenovávání surovin do mého oblíbeného jídla. Zkráceně okurka a zmrzlina. Ano hádáte správně. Začali mi ty prokletý zvyky těhotných. Takže špatnej jídelníček, prudké změny nálad a narůstající bříško. U mě to teda ještě tolik hrozný nebylo, ale příštích měsíců se docela bojím.

„Ani salámové figurky?” psí očka. Neumím je, ale pokusila jsem se o ně.

„Ani to. Zaprvé je to blbost. Zadruhé neumíš ani kreslit, tak jak bys chtěla vyřezávat a zatřetí!” zdůraznil. „Bylo by ti jich brzo tak moc líto, že bys je do jedné sežrala.”

„Nejsi ženská, tak jak bys tomu mohl rozumět,” zamumlala jsem naoko uraženě. Bucky to ignoroval.

„Tomuhle by nerozuměla ani normální žena, Cade,” řekl už klidněji a upřeně se na mě zadíval. Zvedla jsem pohled od země a měla v očích slzy. Jsem pěkná svině, jak si s ním hraju. „Ale notak. Tohle mi nedělej,” povzdechl si a objal mě. Dělala jsem mu ze života peklo.

„Tolik mi chyběj,” popotáhla jsem a objala ho taky.

„Brzy je zase uvidíš, dobře?” odtáhli jsme se a Bucky se pousmál. Úsměv jsem mu opětovala a chtěla ho s jídlem otravovat znovu, ale v tu chvíli někdo zaklepal. Oba jsme zbystřili a zadívali se na dveře, co se pomalu otvírali. Objevila se v nich hlava Anny.

„Neruším?” zeptala se a usmála se. S Buckym jsme se podívali po sobě a pak zpět na Annu.

„Ne,” odpověděla jsem jí a krátce zakývala. Pootevřela dveře, v nichž stála a dala tak možnost vejít osobě, co přišla s ní.

„Steve!” vyhrkli jsme oba s Buckym nadšeně a už jsem vstala, abych k němu mohla jít a obejmout ho. Jenže on byl rychlejší a sevřel mě ve svojí pevné náruči. Plnými doušky jsem začala vdechovat jeho vůni.

„Už tě nepustím,” vydechl a měl obličej zabořený do mých vlasů. Chtěla jsem začít brečet radostí, jenže já už byla vybrečená dost, takže bych ze sebe nejspíš už nic nedostala.

„Ehm, hrdličky? Tohle je můj pokoj,” namítl Bucky, když jsme se následně se Stevem políbili.

„Neruš,” napomenula ho Anna a já se tiše uchechtla. Steve si toho všiml a trochu mě polechtal, při čemž jsem leknutím vyjekla.

„Hele!” vyhrkla jsem a prstem ho píchla do hrudi. Uculil se a poukázal na dveře, že odejdeme. Přikývla jsem v souhlas a následovala ho do protějšího mého pokoje, kam jsme zalezli, abychom měli soukromí. Neudělala jsem od dveří ani pár kroků a už mě držel kolem pasu a políbil do vlasů.

Usmála jsem se a otočila se čelem k němu, přičemž mě pohladil po tváři. Políbila jsem ho.

„Jsi stejně nádherná, tak jako když jsem tě musel pustit,” zavrněl, když mi polibek opětoval a kousl mě jemně do rtu.

„Já vím,” ušklíbla jsem se, ale v tu chvíli jsem ucítila, jak mě po bříšku lehce hladí jeho ruka. Pomalu, opatrně a s náznakem něžnosti. Tak jako nikdy předtím. Už o tom malém věděl. Anna mi to po návratu na Xandar řekla.

„Povedlo se to,” vydechl nadšeně a dál pokračoval v hlazení. Pohladila jsem ho pro změnu po vlasech a po té sjela níž na tvář.

„To je tvoje zásluha. Ta snaha se vyplatila…i když v nevhodnou dobu,” můj úsměv opadl během malé chvíle. Steve zesmutněl a pokusil se mi pozvednout koutky rtů do úsměvu.

„Hlavu vzhůru. Nic se ti nestane a tomu malému taky ne. Sice tu nesmím být dlouho, ale budu tě navštěvovat nejčastěji jak to jen půjde,”

„Děkuju,” znovu jsem ho políbila a odtáhla se. Steve se ještě chvíli rozkoukával z nezvyklého prostředí a já zatím přešla k oknu o které jsem se opřela ramenem. Zrovna kolem proletěla skupinka o třech Xandarských letounech a tvořili na obloze jejich cvičnou formaci.

„Zac přišel o nohu,” řekl mi Steve tiše. Ztuhla jsem a pomalu se na něj vyděšeně podíval, když šel ke mně. „Napadli nás cestou z NY nějací vlci. Teď jsme ve Wakandě a tam dostal kovovou protézu. Něco jako má Bucky ruku. Je v pořádku a už se učí chodit,” přitáhl si mě k sobě a ponořil obličej do mých vlasů.

Povzdechla jsem si a víc se k němu přitiskla, když kolem mě obtočil svoje ruce, abych se cítila víc v bezpečí.

„Co děláte ve Wakandě?”

„Král T'Challa nás tam schoval před zatčením. Odmítl jsem poslechnout Furyho a pár lidí se ke mně přidalo, takže nás čeká zatykač, pokud se vrátíme domů,” vysvětlil mi polohlasem.

„Cože?!” vyhrkla jsem a Steve mi rychle zakryl ústa. Strnula jsem na místě a měla vyděšený pohled.

„Ššš…uklidni se, prosím. Nesmíš se zatěžovat,” odkryl mi dlaň ruky z úst a pohladil mě po tváři. Jak se mám po tomhle asi uklidit?!

„Avengers se rozdělili?” pípla jsem opatrně a Steve jen váhavě přikývl. Objal mě pevněji a přitiskl k sobě, když jsem měla slzy na krajíčku. On to už poznal a nechal mě, abych mu do trička zabořila obličej a vybrečela se.

*Tony*

„Ztratili jsme se. Prostě to přiznej, Tony,” zamumlal Rhodey otráveně, když už jsme asi dvě hodiny procházeli palácem a chodili furt dokolečka s míněním, že najdeme něco zajímavýho.

„Je logický, že to nenajdeme hned. Ani F.R.I.D.A.Y. ještě neoskenovala celou budovu, aby nám vygenerovala mapu,” zavrtěl jsem nad ním hlavou a pokračoval dál.

„Tony, F.R.I.D.A.Y. obvykle tyto věci zvládne za hodinu. My tu jsme už tři dny a pořád jsme nenašli způsob, jak se dostat domů!” vyjel na mě War Machine a postavil se mi do cesty. Zastavil jsem se tak a díval se mu přes rameno, zda něco neuvidím, ale Rhodey mi zamával rukou před očima.

„Prober se. Musíme odtud vypadnout. Nelíbí se mi to tady,” připomenul mi to už asi po pátý. Protočil jsem očima a obešel ho. Nezbývalo mu nic jiného, než mě následovat a nakonec se mi povedlo najít nějakou divnou místnost. Nebyla ani zamčená. Vešel jsem tiše dovnitř a zahlédl něco, co jsem ještě neviděl.

Všude mimozemské přístroje. Mapy, hologramy různých potvor, včetně dalšího. Žasl jsem nad tím a procházel se kolem toho. I Rhodey se u pár věcí zastavil.

„Tony, podívej,” ukázal na mapu vesmírné soustavy. Na malém kousku byla i Země, ale pod názvem Terra. Takže na Asgardu jsme Midgard a tady Terra. Parádní.

„Ty hologramy různých potvor. Co to má znamenat?” zeptal jsem se sám sebe.

„To, že tu nemáte co dělat!” rozrazili se vstupní dveře a vešel dovnitř Ego. Oba jsme se vzápětí vyděsili, ale zůstali jsme stát jako přibití. Došel až k nám a oba si nás podezíravě prohlížel.

„M-my…omlouváme se Vám, pane. Zabloudili jsme,” dal u této věty Rhodey důraz a podíval se po mně vražedným pohledem, při kterým mě přešli moje kecy.

„To jste měli říct hned,” obdařil nás Ego okamžitě úsměvem. Najednou se mi zdá taky divnej. Takovej falešnej.

„Víc by nás zajímalo, jestli bychom se nemohli nějak dostat domů. Naše obleky let vesmírem nezvládnou,” namítl jsem, když nám Ego chtěl okamžitě říkat, kde co je, i když bychom si to v životě nezapamatovali. A to Rogers nadával na mojí zlatou věž, o kterou jsme přišli. Až takhle to tady bylo velký. Ještě větší, ale spíš bludiště.

„Jistě. Seženu co nejdříve odvoz,” už nás odtamtud vyháněl, což se mu po chvíli povedlo a místnost uzamkl. Už jsme tam nemohli, ale i tak jsem měli podezření, že něco nebylo v pořádku. Ten chlap byl divnej.