*Cadence*

„Bucky? Prosím, otevři," zaklepala jsem na dveře pokoje a doufala, že bychom se mohli s Buckym usmířit. Taky jsem si řekla, že by bylo nejspíš fajn, kdyby o tom dítěti věděl v případě, kdyby se něco stalo.

Nic se nedělo. Čekala jsem chvíli a chtěla zaklepat znovu, ale hned na to ozvali pomalé kroky mířící ke dveřím. Cvakl klíč v zámku a dveře se otevřeli.

„Bucky, já-"

„Pojď dovnitř," přerušil mě a uhnul na stranu, abych mohla dovnitř pokoje. Krátce jsem přikývla a vešla. Bucky za námi zavřel a hned na to přešel k posteli, na kterou si sedl.

„Sedni si," vyzval mě a poklepal na místo vedle sebe. Díky bohu, že nechtěl, abych si mu nesedala na klín. Bože, Cadence, na co myslíš?!

Udělala jsem tak a nejistě se posadila na volnou matraci vedle něj. Panovala mezi námi nejistota. Od posledního pokecu to dlouho nebylo a neskončilo to zrovna slavně.

„Potřebuji ti něco říct. Bylo by fajn, kdybys o tom věděl, když by se něco třeba stalo," začala jsem a přemýšlela, jak mu to říct, protože i vysvětlování chlapovi. V případě Stevovi, že máte jednou za čas svoje dny, je někdy hloupí. Teda až na ty změny nálad, který mě teď někdy už nejspíš potkají taky.

„Povídej," zareagoval na můj pokus o to, něco přiznat. Skoro mi to přišlo, jako bych se přiznávala ke lži, ale já mu zatím nelhala.

„Jsem-jsem v tom," vysoukala jsem že sebe s obtížemi, protože jsem doufala v to, že Steve bude první, komu to řeknu. První byla Anna a teď to je Stevův nejlepší kamarád. Blbá situace si žádá zoufalé činy.

„Počkej, to už?" vyhrkl udiveně a já se plácla do čela. Asi mu opětně zamrzl mozek, protože pět let je dlouhá doba a Stevovi je přeci jen už taky sto let. To je v háji toto.

„Bucky, pět let se známe a z toho 4 roky a něco, spolu chodíme. Fakt myslíš že je na to brzo?" probodávala jsem ho pohledem a vyčítala Bohovi, že něco takového stvořil. Tak moment...ten čáp co ho přinesl musel asi trefit špatnou adresu...ehm prostě se všichni chápeme, ne? Každý se v životě určitě zeptal, jak na svět choděj děti.

„Jo, promiň. Gratuluji ti," pousmál se a ucítila jsem slzy na krajíčku. Bucky si toho všiml a pevně mě objal. Nevím proč, ale prostě to na mě tak nějak padlo.

Barnes mě uklidňoval a konejšivě hladil po zádech. Pociťovala jsem pocit bezpečí. Samozřejmě mi scházeli ostatní, ale to zatím vyřešit nešlo.

*Anna*

„Cape? Všechno v pořádku?" probírala jsem Rogerse, se kterým to šlehlo nejspíš z následků veder ve Wakandě. Ale houby. Spíš se jen právě dozvěděl, že jeho snahy konečně přinesli výsledky a že bude brzy otcem.

Dotáhla jsem ho snažně na gauč a položila ho tam. Wanda už nejspíš běžela pro vodu, protože nás při procházení uviděla a pak zase zmizela.

„Rogersi, prober se sakra," začala jsem být už nervní a párkrát jsem ho lehce propleskla. Zabralo to až po chvíli, když trochu zalapal po dechu a zamrkal očima.

„C-co se stalo?" řekl menším chraplákem a pomohla jsem mu se posadit. Teleportovala jsem si sklenici s vodou nejspíš z Wandiny ruky, protože by jinak sklenice byla prázdná a podala jsem to vojákovi.

Ten to s děkuji převzal a napil se.

„Šlehlo to tady s tebou, až se otřásl celej pokoj," ušklíbla jsem se a poklepala ho po rameni. Zmateně se rozhlédl a po té odložil poloprázdnou sklenici vody na stolek.

„Říkalas pravdu? To-že-Cadence čeká…,” nedořekl to, protože by se musel znovu nadechovat, takže jsem raději zarazila a sladce se usmála.

„Já nelžu,” potvrdila jsem mu a Steven přikývl. Stále to ještě rozdejchával a nakonec mě zničehonic objal. Zaskočilo mě to. Byla jsem z toho tak nějak v rozpacích. Nejen, že byl na mě starej, ale taky měl těhotnou přítelkyni a já byla drzí dítě, což může můj strýc rovnou potvrdit.

„Dobrý, velikáne. Jestli bude pařba, tak mě pozvete,” ušklíbla jsem se, když se konečně odtáhl. Zasmál se mojí poznámce a podíval se na mě pohledem, že se toho nemusím bát.

„Mohl bych ji vidět?” zeptal se nadějně a i ta jiskřička v očích tam byla. Tušila jsem, že bych tím porušila pravidla. Ale on na to právo měl. Stejně jsem nechápala, proč se odtrhl od týmu a polovina s ním. Co se stalo, že se k takovému rozhodnutí uvolil?

„Nevím,” zavrtěla jsem hlavou a Cap posmutněl. Ten psí pohled mě zabíjel. Nepotřeboval ani telepatii, aby někoho ukecal.

„Fajn fajn. Zeptám se,” vzdala jsem to a sedla si k němu. Pousmál se a zadíval se ven z okna, co se nacházelo kousek od nás. Wakanda bylo překvapivě hezké město.

„Je tu někde Zac?” zeptala jsem se opatrně, protože jsem o něm něco málo zaslechla. Že se po cestě, nebo ještě předtím zranil, protože ho pokousalo monstrum.

Steve přikývl a zvedl se z gauče. Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy a společně jsme se vydali po chodbě směrem k ošetřovně. Zamrazilo mě, jakmile jsme vešli do té části a pocítila jsem ve vzduchu desinfekce a mnoho dalšího. Neměla jsem doktory prostě ráda a když jsem u doktora, tak mě musej svazovat.

„Tady,” ukázal Cap na dveře, ke kterým jsme došli a zaťukal na ně. Vyšel z nich doktor a upravoval si na očích brýle.

„Přejete si něco, Kapitáne?” mě si nevšiml. Proč by taky. Takovou nezajímavou osobu s divně vypadajícím oblečením a kamenem Nekonečna na krku.

„Smíme navštívit pana Spencera?” zeptal se Steve po chvíli, jakoby nad něčím přemýšlel. Doktor přikývl a pustil nás dovnitř.

Na pár lůžkách bylo několik pacientů a úplně na konci řady byl Zac. Byl při vědomí a zrovna mu nemocniční sestra odebírala krev.

„Děkuji za spolupráci,” pousmála se, když mu zalepila místo od jehly. Taky se usmál a sestra odešla. Přešli jsme blíž k jeho posteli a zaskočeně se po nás podíval.

„Ahoj,” vykouzlila jsem na rtech nervózní úsměv, při čemž poklepal na volné místo u sebe, abych se posadila.

„Jak je ti?” zeptal se ho Rogers rovnou. Zac pokrčel rameny. Po té poodkryl přikrývku z nohou a odhalil tak kovovou protézu. Já i Steve jsme strnuli a vyměnili si navzájem lehce vyděšené pohledy.

„Jakmile mě odtud pustí, budu se učit znovu chodit. Až se s tím naučím, budu moci zase bojovat,” řekl trochu zklamaně, ale i tak se dál usmíval. Nohu si zase přikryl.

„Nepřetěžuj se. Nejspíš ti teď nařídili klid, tak to dodrž,” řekl Steve s klidem a též se povzbuzně usmál. Zac přikývl a po té se Kapitán dal k odchodu.

Zůstali jsme tam sami. Ani jeden z nás nepromluvil a pomalu to ticho začalo být trapné.

„Jak je?” zeptal se Zac a tím prolomil to ticho. Lehce jsem sebou škubla, ale nakonec jsem si uvědomila, co se stalo a uklidnila jsem se.

„Jde to. Situace je vážnější, než jsme mysleli. Thanos získal kámen Prostoru a Reality. Je otázka času, kdy získá i zbylé čtyři,” pokrčila jsem rameny a Zac mě zničehonic vzal za ruce.

„Zvládneme to. Věřím tomu, že ty dokážeš jeden z kamenů, co máš na krku, ochránit a ochráníte tak i zbylé,” usmál se a zarovnal mi pramínek vlasů za ucho. Začervenala jsem se a nervózně se kousla do rtu.

„D-díky, ale stejně je to práce nás všech. Jinou rodinu krom strýce už nemám po tom, co mi nepřítel zabil sestru a rodičům vymazal paměť na mě a Stephena,” stekla mi po tváři malá slza, kterou jsem si setřela. Zac se zatvářil lítostně a objal mě.

„Vždycky tu pro tebe budeme. Ať se bude dít cokoliv, budeme stát za tebou,” hladil mě krouživými pohyby konejšivě po zádech. Tiše jsem vzlykla a jeho objetí ještě zpevnil víc.

„Děkuju, Zacu,” řekla jsem a popotáhla nosem. Celé to na mě padlo a zkrátka jsem se neudržela. Ztratila jsem všechny z rodiny a jediný mi zbyl strejda, Mordo a Wong. Teď už mám i Zaca.

„Víš, že ses mi líbila od první chvíle, co jsem si k tobě před třemi lety přisedl?” uličnicky se usmál, když se odtáhl. Zamračila jsem a protočila nad ním očima.

„Tys to tenkrát udělal schválně!” hrála jsem naštvanou a Zac se rozesmál. Našla jsem volnej polštář a hodila mu ho na hlavu.

„Jsi strašnej parchant, Spencere,” zavrčela jsem pobaveně a Zac se zatvářil jako andílek. Jen ta svatozář chyběla.

„Mluvte slušně!” křikl na nás Steve od dveří. On byl celou dobu za nimi a poslouchal. Ten vlajkáč je pěkná mrcha.