*Steve*

„Pojď. Na všechno zapomenene a začnem znovu. Válka už skončila,” přišla Peggy přímo přede mě a já jako přikovaný stál na místě a ani se nehnul. Stále jsem se pokoušel dát si dohromady, jak bylo možné, že tu všichni byli.

„Ale vždyť ty-” chtěl jsem něco namítnout, ale zastavil mě Peggyin prst na mých rtech. Byla tak opravdová.

„Pššš…jenom si spal. Lidé venku oslavují tvoje vítězství. Všichni jsme na tebe hrdý,” usmála se a já si byl pořád nejistý. Koukl jsem se postupně po všech a ti jen souhlasně přikývli. Přál jsem si, aby to byla skutečnost. Úplně jsem zapomněl na pravý svět a chtěl žít minulostí.

„Naučím tě ten tanec, tak jak sis přál. Nikdo nám už nebrání být spolu. Už navždy,” zašeptala a pohladila mě po tváři. Zničehonic se naše rty k sobě přibližovat a pomalu mi začalo docházet, že dělám pořádnou blbost. Nebo aspoň moje podvědomí bylo proti.

*Cadence*

„Přestaň! Prosím!” křičela na mě Anna, když se držela za hlavu a přežívala bolest z mých schopností. Plně jsem se soustředila a nehodlala ustoupit, dokud neodvolá, co i mně řekla.

„Napřed ty. Pak já,” řekla jsem chladně a ani se mi nechtělo věřit, že bych se takhle zachovala. Bylo mi to teoreticky jedno.

„Fajn! Odvolávám to, Cadenzo!” povolila jsem schopnosti a Anna po mně vyskočila. Přitlačila mě na protější zeď a zuřivě se na mě dívala.

„Víš kolik jsme díky tobě ztratily času?! Mohlas být už dávno doma, ale ty sis musela postavit tu svou dutou palici a zachraňovat něco, co tě mělo dovést k šílenství. Tak jako právě teď ty mě!” vysypala to všechno ze sebe a v očích jí plápolaly plameny.

Polkla jsem a zůstala nehybná do doby, než mě pustí. Později si Anna povzdechla a pustila mě. Dívala jsem se na ní, jako na zjevení, když těžce vydechovala a chytala se za bok.

„Musíme vypadnout. K Bifrostu nemůžem a tahle věž byla poslední možnost. Není jak se odtud dostat,” otočila se na mě a zdála se být unavená. Taky jsem popadala dech a rozhlížela se, kudy pryč. Dveřmi jsme přišly. Poslední možnost bylo okno.

„Jak daleko musíme odtud, abych překročily hranici?” přešla jsem k okna a vykoukla z něj. Pěkná výška. Určitě víc jak padesát metrů.

„Zapomeň! Nebudu si hrát na Batmana!” štěkla Anna a rozhodila rukama. S pomocí zvuku jsem zaznamenala, že se něco blížilo. Bylo to už blízko.

„Máme snad jinou možnost?! Lokiho poskoci se blíží a já tu nehodlám tvrdnout do konce života!” naklonila jsem z okna a dívala se na tu výšku. Byla jsem zvyklá.

„Bojím se výšek,” pípla Anna nejistě a jakmile se koukla z okna, rychle odvrátila pohled zpět. To už se pokoušeli Lokiho obři vyrazit dveře.

„Tak skočíme společně. Vím co dělám,” dveře se rozrazily. Dovnitř vtrhlo pět obrů podobný tomu, co nás napadl posledně. Stejný idioti jako on.

Anna se na mě koukla s vystrašeným pohledem, ale na to já vřele kašlala. Čapla jsem ji za ruku a vyskočila s ní z okna. Anna na mě začala nadávát nejrůznější nadávky, co existovaly, ale to už jsme dopadly na neviditelnou peřinu z mojí zvukové vlny. Zhruba třicet metrů nad zemí.

„Doprdele…tohle je moc,” dívala se Anna pod sebe a bylo vidět, jak se třese. Já jediná měla ponětí, kde má zvuk hranici.

„Hlavně nezvracej,” začaly jsme pomalu sestupovat dolů až jsme přistály na nádvoří. Obyvatelé Asgardu se po nás nechápavě podívali, ale brzy se rozutekli, protože přiběhli obři.

„Musíme jít!” řekla naléhavě Anna, vytáhla mě na nohy a ukázala na bránu. „Tam!” vydala povel a spolu jsme se rozeběhly k hlavní bráně, co nás mohla dostat k Bifrostu.

Takovej kousek. Blesklo mi hlavou. Nakonec se mi sen splnil a proběhly jsme společně bránou. K našemu štěstí tam byli koně. Anna si vzala bílého a já hnědého. Obě jsme na ně nasedly a rozjely se po 'duhovém' mostu k Bifrostu.

Obři byli pomalí, tudíž nás nedokázali dohnat a my se dostaly už za půlku. Brzy jsme se dojely dovnitř Bifrostu a uviděly Heimdalla. Stál nám v cestě a jeho oči zářily modře též, tak jako obyvatelům Asgardu. Loki si je podmanil všechny.

„My nejsme nepřátelé. To Loki vás všechny poštval proti nám,” promluvila k němu Anna a šla s koněm přede mě. Nervózně jsem sevřela koni při hlazení koňské šíje jeho mohutnou černou hřívu. Anna si věřila a doufala, že kolem strážce Bifrostu projdeme.

„Nastává nový věk. Doba, kdy se všechno změní,” zarecitoval a nastavil proti Anně svojí zbraň. Ta neuhnula. Pouze ustoupil o krok její bělouš, který se lekl.

„Heimdalle, tvůj vládce Thor je na Zemi. Lokiho poslouchat nemůžeš, jelikož Odin byl zajat Jotunheimskými obry,” zkusila to Anna znovu a zdála se být trpělivá. Můj kůň začal přešlapovat na místě.

„Thor…” vydechl Heimdall a modrá barva z jeho očí začala ustupovat. Já i Anna jsme si výrazně oddechly. Ten pravý Heimdall byl zpět. Ten, kterýho jsme potřebovaly.

„Loki má Tesseract a Aether. Za žádnou cenu se nesmí dostat tohle,” pozvedla oko, co měla na krku. V něm zářilo něco zeleně. Pravděpodobně další kámen Nekonečna.

„Je to kámen času. Jeden z nejmocnějších kamenů v galaxii. Jedním z šesti a Loki má dva. vision má kámen mysli a na Xandaru je kámen síly. Další z těch mocných,” vysvětlila mi Anna, když se na mě otočila.

„Tesseract je kámen prostoru a Aether kámen reality?” zeptala jsem se nejistě. Už nám o tom něco málo Thor říkal. Poslouchalo se to dobře. Hlavně když se třeba slavilo a pilo. To jsem potom byla neustále odnášená do postele, aniž bych o tom věděla.

Anna přikývla a s koněm šla k Heimdallovi blíž. Ten zůstal klidně stát a zbraň sklonil k zemi, protože už útočit nehodlal.

„Potřebujeme se dostat na Zemi dřív, než se sem dostane Loki,” řekla Anna směrem k Heimdallovi a ten přikývl. To už po mostě přijížděli Lokiho vojáci s Lokim v čele. Společně jsme s Annou seskočily z koní a běžely k otevřené bráně, co nás měla dostat domů.

Chvilkově se mi točila hlava z toho, jak se to uvnitř točilo. Spirála mi bubnovala do očí, ale i tak jsem to překousla a společně jsme do brány skočily.

*Steve*

Už to bylo víc než věčnost, co jsme se s Peggy v tu chvíli líbali. Můj mozek zaprotestoval a ihned jsem se odtáhl. Všechno bylo špatně. Měl jsem Peggy rád, ale ta už nežila půl roku a navíc jsem miloval někoho jiného, kdo mě teď potřebuje.

„Co se děje?” nechápavě se na Peggy podívala a oči jí zaleskly smutkem. Navíc mi přišlo divný, že tu byl i Bucky. Ten, kterýho jsem znal z války. Bez kovové ruky a krátkými vlasy.

„Tohle nejde,” vydechl jsem a koukl jsem se po ostatních, co se též tvářili nechápavě. Pomalu mi začalo docházet, že se to dělo v mojí hlavě a musel jsem z toho ven, ale jak.

„To není pravda. Jsi tu s všemi, které máš rád. Není důvod, aby to nešlo,” přemlouvala mě Peggy, abych si stále myslel, že jsem v realitě. Bylo tu teplo. Cítil jsem i tu zatuchlou část místnosti, jako tenkrát.

„Omyl. Nejsou tu všichni. Vlastně nikdo,” řekl jsem chladně a nátahl se pro štít na zádech. Peggy mě chtěla zarazit, ale to už jsem vyhodil svůj štít na ne moc zajímavé staré nefunkční topení v rohu místnosti. Jakmile se štít zarazil do topení, všichni v místnosti se rozplynuly tak jako místnost samotná.

Nevěděl jsem, pro ten štít hodit zrovna tam. Říkal mi to instinkt a já ho poslechl. Probral jsem se do reality a octl se v laboratoři. Plné koster mechanických zvířat, zkumavek a terárií s mrtvými pokusnými myšmi. Nahánělo my to po těle husí kůži, ale překousl jsem to a zamířil k trezoru ve zdi.

Natasha mě učila, jak otevřít všechno. Od dveří na kód, sejfy na kód a další. Zjistil jsem si naposledy použitá čísla a vyzkoušel všechny kombinace, dokud se trezor neotevřel. V něm byla složka se znakem Hydry na přední straně, ale byla to ta, co chtěl Fury.

Tím pádem jsem ji vzal, pročesal laboratoř, zda tam ještě něco není a vydal se na zpátek. Ale vzal jsem to cestou okolo a brzy narazil na Buckyho, který už netrpělivě přešlapoval na místě.

„Kde seš?!” vyhrkl, když jsem se objevil a svíral danou složku. Probodl jsem ho pohledem a nehodlal mu říkat, co se stalo. Nemusel by to pochopit.

„Jak jako. Byl jsem pryč sotva půl hodiny,” mávk jsem nad tím rukou a vydal se pryč. Zastavila mě však Buckyho kovová ruka, co mě chytila za tu moji.

„Byl jsi pryč dvě hodiny a třicet sedm minut, Steve,” koukl se na mě s ustaraným pohledem a já na něj pouze zaskočeně civěl.

„Tak dlouho? Vždyť…to je jedno,” nechal jsem to být a kývl na Buckyho, ať se vydáme nazpět. Souhlasně přikývl a vrátili jsme se společně na místo, kudy jsme unikli před zvířetem.

Bucky se nabídl, že půjde jako první a já šel za ním. Když byl venku, uvědomil mě, že jsme mimo nebezpečí. Vylezl jsem tedy za ním, předal mu složku a zavolal si agenta Bartona, zda by pro nás nezaletěl.