*Steve*

Byl jsem vděčný i za těch pár hodin, co jsme spolu s Cadence mohli strávit. Mezitím jsme si spolu stihli popovídat o vztahu, válce co nejspíš brzy vypukne, zákeřných mývalech…

Bylo toho děsně moc.

„Jak dlouho tu ještě můžeš být?” zeptala se mě opatrně, když jsem měl její hlavu na klíně a kreslil jsem jí prstem na boku jakoby malé kroužky.

„Podle toho, jestli mě budou potřebovat a zavolají mě, nebo ne,” pokrčil jsem rameny a dál pokračoval v kreslení malých kroužků, což se Cade líbilo. Lehce přikývla.

V tu chvíli do pokoje vešla Gamora a začal mi zvonit mobil. On je tu signál?

„Kapitáne, víme kde je Stark s Rhodesem,” řekla okamžitě Gamora a neopovážila se ani o klepání. Nechal jsem to být a vyndal z kapsy mobil. Volala mi Shuri.

Cadence se v mžiku posadila a vytřeštila oči na Gamoru a pak až na mě. Chtěl jsem hovor přijmout, ale Starková mi to holt překazila.

„Jak víte, kde jsou, když jsou celou dobu v NY?!” vyštěkla tak nahlas, že mi málem vypadl mobil z rukou.

„No…” zadrhli jsme se s Gamorou a nevěděli, jak jí to vysvětlit. Říct jí narovinu, že jsme přišli o kámen mysli a při útoku Thanose na NY poslal Tonyho i Rhodeyho někam pryč a nebo jí lhát?

„No?”

„Thanos napadl New York a přitom ty dva s pomocí kamene Prostoru někam přemístil a my už víme kam,” ujala se slova Gamora. Cade zalapala po dechu při slově Thanos.

„Cadence, klid,” pohladil jsem ji po zádech a políbil ji na čelo, aby se uklidnila. Gamora na chvíli od nás odvrátila pohled a po chvíli ho zase vrátila nazpět. „Kde jsou?”

„Na planetě zvaná Ego. Chystáme se tam vyrazit,” odpověděla mi. Přikývl jsem a podíval se na mobil, když mi od Shuri přišla zpráva, že se musím naléhavě vrátit do Wakandy.

„A mohla byste prosím poslat pro Annu? Musím se přesunout zpět,” řekl jsem zklesle, při čemž si povzdechla i Cadence a sklopila pohled. Gamora přikývla a opustila pokoj.

Cade se stále dívala zklamaně do země a byla bez hnutí. Opatrně jsem ji objal zezadu kolem pasu a položil bradu na její rameno.

„Přijdu si najednou tak bezmocná,” zamumlala do prázdna a podívala se po mně koutkem oka.

„Znám to. Ani nevíš jak moc,” políbil jsem ji na rameno a pustil jí. Slyšel jsem na chodbě kroky a poznal jsem podle nich Annu. Chtěl jsem už vstát a loučení neprodlužovat, ale Cadence se zvládla narychlo otočit a pevně mě objala se slzami v očích.

„Nechoď,” tiše vzlykla a pevně se mě držela jako klíště. Povzdechl jsem si a políbil ji na čelo.

„Víš, že musím. Dělám to pro vás dva, abychom mohli být později spolu,” opatrně jsem ji hladil po zádech, abych utišil její nekonečný pláč. „Cade…”

„P-promiň. Poslední dobou jsem kvůli tomu těhotenství strašná citlivka a fakt mě to sere…”

„Mluv slušně, Cadence Starková,” napomenul jsem ji a zasmál jsem se, když na mě vzápětí vystrčila jazyk.

„Jsi s tím strašnej,” zakroutila nade mnou hlavou a líbla mě na tvář.

„Proto mě baví tě s tím štvát,” ušklíbl jsem se a vysloužil jsem si od ní vražednej pohled, kterej jsem lehce přešel. Do pokoje vešla bez vyzvání Anna.

„Zvedáme modrej zadek, fosílie. Nemám teď moc čas na práci v MHD,” rýpla si do mě Strangová. Povzdechl jsem si nad její arogancí a naposledy jsme se s Cadence políbili na rozloučenou.

Cade se na mě usmála, já jí to opětoval a když jsme s Annou vycházeli z pokoje, nedocházelo mi, že budoucnost se změní mnohem víc, než bych si dokázal představit.

*Tony*

„Netrvá mu to?”

„Docela jo,” přikývl Rhodey, když jsme seděli ve svým pokoji a každý na své posteli.

„Přestává se mi to tady líbit. Je tu divná atmosféra a všechno mi přijde takové…nereálné,” rozhodil jsem rukama do stran a vypadal nepříčetně, že i Rhodey leknutím ucukl celým tělem.

„Co budeme dělat, pane chytrej?” rýpl si do mě Rhodey a já vyskočil na nohy, při čemž jsem zamířil k oknu a vyhlédl z něj.

„Musíme odtud vypadnout,” vypadlo ze mě zcela okamžitě. Určitě by to napadlo každého, ale líbilo se mi ten nápad považovat za svůj. I když to dělá nejspíš každý.

„Naše obleky nejsou na let ve vesmíru přizpůsobeny. Je to sebevražda, když ani nevíme, kde jsme,” zavrhl to James. Probodl jsem ho pohledem, takže akorát zvedl ruce do obranného gesta a dělal dál, že mě poslouchá.

„Tak si je přizpůsobíme,” navrhl jsem nejvíc geniální plán EVER.

„Aha. A jak?”

„Eh…tak to nevím,” vzdal jsem všechny šance a sedl si zpět na postel. Rhodey radši nic neřekl, i když chtěl. Znal mě, jak na jeho poznámky reaguju a není to zrovna příjemný.

Uslyšeli jsme z chodby hlasy. Jeden patřil Egovi. Ten jsme poznali stoprocentně. S Rhodeym nám to prostě nedalo a šli jsme odposlouchávat ke dveřím.

„Držím tady oba s vědomím, že jsou v bezpečí. Stačí se zbavit ostatních a nebude Vám stát nic v cestě v získání dalších kamenů Nekonečna,” slyšeli jsme Ega, jak s někým mluví.

„Jestli se dozvědí pravou podstatu, proč tam jsou, zhyneš s nimi,” zaslechli jsme až moc povědomí hluboký hlas. Hned mě napadlo, že ho znám.

„Taky myslíš na to, na co já?” optal se mě Rhodey se zájmem a já přikývl.

„Thanos,” oba jsme vydechli potichu, aby nás Ego neslyšel. Jelikož nám tak nějak došlo, co se děje, moc se mi umírat ještě nechtělo. A Rhodeymu určitě taky ne.

„Nevím jak ty, ale já odtud padám,” prohlásil jsem až moc zbaběle a vyběhl jsem k posteli, kde jsem měl oblek ve tvaru kufříku.

„Tony, Tony!” pokoušel se mě Rhodey zastavit, když se mi na těle sestavoval mobilní oblek. Podíval jsem se po něm těsně předtím, než se mi na hlavě utvořila i helma.

„Ten hajzl jde po mojí dceři. Jde po těch šutrech a pokud je všechny získá, budem v průseru. V mega obrovským průseru, který zaviní zánik obyvatelstva našeho vesmíru. Nechci sledovat, jak všichni umírají. Pepper, Cadence, dvojčata a…”

„Steve? Jeho jsi myslel?” doplnil ně James s vážným pohledem hodný generála. Nebo vůdce.

Povzdechl jsem si a krátce přikývl, když jsem se podíval do strany.

„Popravdě… Za těch pět let jsem si na toho bastarda docela zvykl a tak nějak vzal, že je v naší rodině.”

„Nepovídej. Ty ho máš rád, jo?” ušklíbl se pobaveně Rhodey.

„Hele to zase ne, jo?! Rogers je strašnej trn v oku. Osina v zadní části těla. Trofej do muzea,” prostě jsem nechtěl ukazovat svoje city na povrchu.

„Hele pokud se s Rogersem do půl roku nevezmete, tak to dopadne jako dokonalej Happy End.”

„Moc vtipnej,” protočil jsem nad ním očima a chystal se vyletět oknem ven. „Letíš se mnou, nebo ne?”

„Tony, tam!” ukázal Rhodey někam dozadu v okně a už si přivolal oblek War Machina. Otočil jsem se a uviděl loď. Velmi povědomou, neboli zvanou Milano. Vystřelil jsem na okno a očekával jsem, že ho zničím, ale střela se odrazila a odmrštila mě na protější stěnu, kterou jsem nechtěně zboural. I přes brnění jsem si docela slušně natloukl.

Přiletěl ke mně Rhodey a pomohl mi že sutin. Ani jsem nepoděkoval a rozhlédl se kolem sebe. Uviděl jsem Ega na konci chodby, jak se nejspíš podíval, co se děje.

Neutíkal. Stál tam nehnutě a dával mi dokonalou možnost ho jít sejmout.

„Starku, sakra zadrž!” vyjel na mě Rhodes, ale to už jsem se s lehce poškozenou tryskou na levé noze vypravil za zrádcem. Stál pořád nehnutě. Dával mi takovou šanci. Až podezřelou, jenže v tu chvíli jsem to ignoroval a chystal se ho návrat, ale místo toho jsem proletěl skrz něj a zastavil se v další polovině chodby.

Ego se po mně otočil a hned na to zmizel. Vlastně jako většina zdí téhle obří budovy na tak krásné planetě.

„Je to podvrch. Celou dobu tohle byl jenom klam!” křikl na mě Rhodey z dáli, než mě konečně dohnal a donutil mě přistát na zem.

„No nepovídej,” zavrčel jsem a rychle jsme oba uhnuli před hroutící se zdí, která byla jen zlom v jiné realitě. Rychle jsme se s Rhodeym vydali hledat východ. Každé vystřelení na zdi bylo na nic, protože to akorát prošlo skrz.

*Cadence*

Jakmile Steve odešel, zase jsem se cítila osamocená. Ne tolik, jako předtím, protože mi to malé dodávalo víru v to, že se mnou pořád někdo je.

Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Všechno venku bylo tak klidné. Nenáviděla jsem to ničím nerušené ticho.

Posadila jsem se na klenbu okna a vyhlížela z okna ven. Chtěla jsem mít u sebe aspoň Spika, co mi při klidných vyčerech ležel na klíně a olizoval ruku. Scházeli mi všichni ze základny, z rodiny. Chtěla jsem vědět, jak se má bráška se sestrou, Pepper, Tony. Dva měsíce byla dlouhá doba.

Ani jsem si neuvědomila, že potom, co jsem lehce opřela hlavu o sklo okna, jsem usnula. Bylo to tak na deset minut. Hned na to jsem totiž zaslehla hlasité výbuchy, křik občanů Xandaru a ucítila požár. Spadla jsem z okna na zem pokoje a zmateně se rozhlédla. Cítila jsem z venčí oheň. Postavila jsem se, ani jsem se neobtěžovala si oprašovat kalhoty a hned jsem se podívala z okna. Málem mi to vyrazilo dech.

Venku to vypadalo jako ve skutečném sci-fi filmu, kde mimozemšťani napadají Zemi. Jenže tady mimozemšťani napadali mimozemskou civilizaci a nevypadali zrovna přátelsky. Byli to slizké obludy, stojící na zadních nohách a obřími tesáky. Vedlo je pár osob. U jedné to vypadalo na ženu a zbytek byli muži, jenže to nebyli osoby, co se přišli kamarádíčkovat.

Věděla jsem, že by to Steve kvůli mému stavu nechtěl, ale i tak jsem vyběhla z mého pokoje a mířila na centrálu, kde to řádilo ze všeho nejvíc. Byl tam kámen Nekonečná Síly. Pro ten si pravděpodobně přišli. A taky to možná byli poskoci Thanose.

Na centrále probíhal boj. Nova Prime se snažila chránit Orb a nespustit ho ze sevření. Jenže se odněkud přihnal veliký ostrý trám a zabodl se jí do těla skrz na skrz. Orb spadl na zem a ona po chvíli taky. Ale už bez známek života. Vyděšeně jsem vykřikla. Uviděla jsem k Orbu přicházet jednoho z poskoků Thanosem s bílým obličejem a nevypadal zrovna přívětivě. Orb zvedl ze země a zvedl ho nad hlavu. Rozhodla jsem se zakročit a s pomocí zvukové vlny jsem mu ho vyrazila z rukou směrem ke mně. Chytla jsem ho.

„Dej to sem, holčičko. Přece nechceš ublížit sobě, i tomu malému,” promluvil směrem ke mně, když jsem pevně svírala Orb s kamenem uvnitř. Začala jsem si s ním znuděně házet, přičemž na mě koukal nepřítel nechápavým pohledem.

„Sorry, ale na konec světa se mi moc pomýšlet nechce, rybí ksichte,” ušklíbla jsem se, i když jsem tušila, že s ním bych si moc zahrávat neměla. Zaslechla jsem řev. Zezadu na mě vybíhala ta žena a hodila po mně její kopí.

Můj přítel po mně hází štítem, ona kopím. Najde se někdy někdo, kdo po mně bude házet třeba židlemi?

Kopí jsem obratem chytila. Přeci jen za těch pár let vztahu s Kapitánem Amerikou jsem se naučila chytat luxusně. Kopí jsem po ní hodila nazpět a ještě jí odhodila vlnou zvukové energie.

Jakmile jsem se otočila zpět k tomu prvnímu, už na mě letělo tisíce ostrých střepů skla. Zastavila jsem je bariérou ze zvukové vlny, co sloužila jako štít.

Odněkud ve stejnou chvíli přiběhl Bucky, zasadil nepříteli silnou ránu do obličeje a na chvíli ho tak zaměstnal.

„Krucinál, Cadenzo, co tě to napadlo?!” zařval na mě, ale jakmile jsem uviděla, jak se nepřítel vedle něj vzpamatoval a chtěl na něj zaútočit dalšími předměty, uzavřela jsem ho do zvukové bariéry. Ale její životnost byla omezená.

„Musíme pryč!” vyjela jsem na Barnese a vyběhla jsem pryč. I přes to, že se mi do cesty připletli mrtvoly vojáků z Xandaru a nebo těch příšer. Bucky běžel za mnou, popadl mě do náruče a pokoušel se mě dostat co nejrychleji z budovy. Jakmile tak udělal, vystřelil po nás kdosi z děla a odtrhl nás od sebe. Chtěla jsem zakřičet, ale jakoby jsem ztratila hlas a nacházela jsem se na tvrdé zemi. Od krve vojáků Xandaru, co leželi poblíž a ještě naposledy lapali po dechu, než jejich život vyhasl.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem neměla Orb. Začala jsem se zběsile ohlížet, ale spíš se mi to zdálo jako zpomalený film. Cítila jsem, jak mě pomalu opouští síly, ale věděla jsem, že ten kámen musím ochránit. Byla jsem sice tvrdohlavá, ale tohle by udělal každý správný člověk, nebo prostě osoba.

Orb se nacházel sotva dva metry ode mě, ale i tak se mi to zdálo jako nedobytný cíl. Pokusila jsem se matně zvednout ze země, ale v tom mi někdo stoupnul na záda a dostal mě zpět na zem. Tiše jsem zasténala.

„Smrtelníci jsou tak naivní, že si myslí, že nám zabrání v ovládnutí celého vesmíru,” prohlásil někdo, kdo na mně stál. Byla jsem naštvaná a zároveň vyděšená. Kdyby mě Steve viděl, jak hazarduji s naším dítětem, tak by mě nenáviděl.

„Všichni jednou zemřeme, tak co na tom sejde,” prohlásila jsem drzím tónem, při čemž osoba s nohou na mých zádech dodala důraz. Bolest jsem sykla.

„Pravda. Ale komu by vadilo, když byste skonali trochu dřív,” s tím Orb sebral ten, co předtím po mně uvnitř házel ty ostrý věci. Asi si rád jako malej hrál s kuchyňskými noži.

„Ne!” vykřikl Bucky uprostřed ticha mezi všemi, co právě kolem byl. Dobře…tak ticho úplně nebylo. Ty umíráčky spojenců kolem byli slyšet až dost.

Ten s rybím ksichtem, co držel Orb, si ho všiml a vzápětí odněkud přiletěl další ostrý předmět. Bucky byl zaklíněný pod obrovskou sutinou, co se pravděpodobně zřítila z budovy. Předmět vyletěl proti Buckymu a málem ho zasáhl, kdyby si Barnes před sebe nedal svoji kovovou ruku. Předmět mu jí prošel skrz na skrz a tím pádem mu vyřadil náhradní končetinu z provozu.

Něco bych řekla, ale pouze jsem na sucho polkla. Nepřítel se nad Buckym pouze pousmál a nechal ho žít.

„Máme to, pro co jsme přišli. Zničte celou planetu,” vydal rozkazy a vydal se někam pryč. Zanedlouho jsem pochopila, že šel k nějaké lodi ve tvaru kruhu. Byla zajímavá. Tohle by nevymyslel ani SHIELD.

„Tohle vám neprojde!” křikla jsem na něj varovně a pokusila se zvednout, ale ten druhej na mně furt stál. Pomalu mě bolela celá záda a nemohla jsem se hýbat. Bucky boj se sutinou vzdal a zničeně pozoroval nepřítele, jak odchází s kamenem Síly.

Brzy ze mě nepřítel slezl a pomáhal ničit ostatním vše, na co přišel. Pokusila jsem se zapřít rukama o zem a aspoň se posadit, ale nějak mě opustili síly a já zůstala ležet na zemi.

Zničehonic se odněkud vzala jakoby bouře, co mě a Buckyho odhodila kus dál. Sutina z Barnese spadla a on se pokusil s pomocí jediné ruky aka vlastní, vyškábat na nohy. Rozeběhl se ke mně, ale stejný závan prudkého větru ho odhodil někam pryč. Ležela jsem na zádech. Všude kaluže krve a mrtvoly spojenců i nepřátel.

Nakonec se mi povedlo se dostat na čtyři a dostala jsem se opatrně na nohy. Zahlédla jsem unikající letouny s posádkou, co chtěla ještě žít. Tak nějak mě napadlo, že by bylo fajn vzít roha taky, jenže to by nesměl ze země vzlétnout poslední letoun.

„Zatraceně,” zamumlala jsem, když už zde nebyl skoro nikdo z živých. Proklínala jsem se za to, že jsem pro ten blbej kámen šla. Pořád jich je ještě několik, ne?

Zaslechla jsem výbuchy a uviděla, jak země pod nohama mi začala praskat. Rychle jsem z toho místa uskočila a běžela jsem do budovy. To byla chyba. Hroutila se velkou rychlostí. Zdi popraskaly a začaly padat k zemi. Dvěma jsem se vyhnula, ale další kus zdi mi spadl do cesty. Pokusila jsem se o únik jinudy, ale byl tam oheň, kterým se mi moc jít nechtělo.

Uviděla jsem volnou cestu, jenže to by mě nesměla omezit bodavá bolest v břiše. Zalapala jsem po dechu a spadla na kolena. Jednou rukou jsem se v předklonu držela země a druhou měla položenou na bříšku, které skoro ještě nebylo vidět, že by se zvětšovalo. .

S tím prckem jsem se v duchu proti vlastní vůli začala loučit. Nejen, že tohle nepřežijeme oba dva, ale stejně bych potratila. Ani jsem si předtím nevšimla malého kusu střepu zaraženého v boku. Nejspíš jsem si ho nevšimla, když jsem se věnovala ochraně kamene.

Zaslechla jsem praskání zdí a uviděla nad sebou zvětšující se stín. Brzy jsem poznala, že to byl kus ulomené zdi, jak na mě začal padat. Zavřela jsem oči, nadechla se a čekala na konec.