Někde v Kuiperově pásu, o dva měsíce hvězdného času později

Nasadil si helmu a zapnul si kyslík. Hledí se nepatrně zamlžilo. Aplikace nádechu a výdechu. Kyslíková bomba plná.

Kdysi se to místo nazývalo Přístavištěm. Netušil, proč. Ani spojka mu to neobjasnila – ale možná šlo o kód, který použila Soustava, aby se případní vesmírní lovci nakonec otočili k planetě Zemi. Protože původ slova patřil Zemi; místo, kde kotvili lodě plující po moři.

Ale teď Země nebyla Zemí. Stará Země dávno neexistovala. Po zrodu nového Měsíce se zrodila i Nová kolébka, ale už nepatřila lidskému počínání. Byl to záhadný svět. Jiná atmosféra. Jiná klimata. Jiný prostor života. Rostla tam flóra, která neměla jména. Fauna beze jmen.

Vědci dosud plánovali výpravy na Novou Zemi, aby dali novým a neznámým jména a názvy. Začátek něčeho nového a nepoznaného. Jako by objevení nové planety. Nyní už bez možnosti osídlení – protože jádro Země si pamatovalo, co lidstvo všechno způsobilo a nedovolilo lidstvu zakotvit. Na to byly podmínky až příliš... příliš.

Stëre Ädelsten v mikrogravitaci až napotřetí rozrazil plechová vrata Přístaviště. Šlo o umělou planetu vytvořenou primárně z kovu a plechu. Vyhledávacím softwarem byl nazván jako neznámým objektem, takže narušitelé neměli důvod navštívit něco, co se jevilo jako vesmírný prach či úlomek. Byl přivázán z rotační nějaké hvězdy, ale k jaké, to Stërea nezajímalo. Důležité bylo, že Přístaviště bylo opuštěné a hlídací systémy nefungovaly.

Když se rozhlédl pozorně... spíše by místo nazval skladištěm. Hodně zastaralým a starým. Odhadoval, že prostor byl naposledy navštíven možná před sto lety. Třeba i více.

Co bylo zvláštní... všude se vznášely maličké krystalky prachu. Protože Stëre odjakživa žil ve sterilním prostředí a kolonizátoři byli na přísnou hygienu zvyklí, považoval starý prach za něco skoro zázračného. Vypadalo to jako miniaturní hvězdičky. Zvlášť, když na ně posvítil.

To, co hledal, nešlo přehlédnout. Nacházelo se to v uzavřeném areálu, kde v rohu sídlil generátor gravitace, čehož Stëre okamžitě využil. Zavřel za sebou, přístroj zapnul a vyčkával, až se jeho tělo přestane vznášet.

Objekt se nacházel na starých kolejnicích. Areál zjevně fungoval za pomoci vysouvacího systému, jaký znal z přistávacích ramp bojových depozitářů.

Byl obří. Neskutečně velký. Možná ještě větší dnešní vesmírné průzkumné lodě. A vypadala naprosto jinak, především po estetické stránce. Levobok trupu byl označen... symbolem. Kvůli stáří ale nebylo možné znak identifikovat. Skoro to vypadalo, jako kdyby někdo vzal modrý lak a něco na trup načmáral.

A pak, když loď obešel, spatřil na místě, kde se ukrývají modelová označení, její název.

CASANOV.

Jaká pocta... vesmírná loď pojmenována Měsícem.

Erikk měl pravdu. Díky otci, Davidovi Ädelstenovi, se do Pásu dostal bez komplikací. A Bjorn Volk Engel Koolstag mu popsal vše, co si o lodi pamatoval. Neminete ji, usmál se Bjorn. Byla jedinečná.

Stëre si ze zad, hned pod kyslíkovou skříňkou, stáhl přenosnou tašku. Zalovil dovnitř a vytáhl bílé rukavice a bílou vojenskou brigadýrku. Sundal si oblek pro cestování kosmickým prostorem, helmu a zadržel dech.

Nasadil si armádní zploštělou čepici se všemi odznaky. Totéž zopakoval s bílými rukavicemi. Měl na sobě formální uniformu, pilotní bundu s vypáleným orlem na zádech.

A z tašky vyňal poslední dvě věci. Uzavíratelný box a malý disk s vypáleným konstruktem od Olivie.

Konstrukt pojmenovaný jako „Euforie: Návrat". Hlavní úděl virtuální reality: Prožití a posilnění vzpomínkových obrazů.

Položil disk k lodi.

A pak pohlédl na box. Čelisti se mu zkřivily chvilkovým napětím. A pak nastoupila chladná přísnost. Ale ne tím, že by zabil emoce – ale tím, že Stëre Ädelsten je voják.

A nejen to. I bratrem. Ochráncem. Člověkem. Člověkem s emocemi a svíravými pocity hrůzy/smutku/nostalgie.

A jeho vnitřní voják si pro tuto cestu zvolil profesionální přístup. Jenže očima vyprávěl jistý příběh. Vzpomínal. Jeho planoucí duhovky pravily: Mrzí mě to. Děkuji. Mrzí mě to. Nekonečná smyčka emocí, kterým dovolil, aby se vlily do žil. Procitly do jeho Jádra.

Box otevřel a ustoupil.

Narovnal se, nohy přisunul k sobě, zvedl dlaň s narovnanými prsty a přitiskl si je k čelu. Zvedl pohled vzhůru, k nehybné, zemřelé a atypicky krásné lodi, v níž se skrývala historie historického oboru. Loď, postavena pro vesmírné výpravy... loď, postavena ještě na Zemi, řekl Bjorn. Poslední sen lidského druhu, který přežil snění kolonizace. A Casanov mohla umřít s vědomím, že dopravila své majitele tam, kam měla. Na samotný možný konec. Casanov byla živá, víte? A nesmrtelná, stejně jako my. Měla dávno zahynout, ale jeden marsovský lodní inženýr ji opravil. Jednalo se o zázrak. Neviděl jsem Thorstena více šťastnějšího než tehdy.

Ale víte... to lžu. Větší radost měl, když se narodila Nina. Jeho jediná dcera. Jeho Panenka.

V boxu se třpytil další zázračný prach. Erikk často mluvil o zvláštním způsobu pochování ještě na Zemi. A Stëre si tu techniku vypůjčil.

Zasalutoval a s pohledem na Ninin popel jí vyslal zprávu, u níž věděl, že se dostane na Oblohu: Bylo mi potěšením vás poznat, Traumhandler Null, Nino Volk Engel. Doufám, že dárek od mé sestry oceníte. Děkuji za možnost pochopit, kdo jsem – a doufám, že i vy jste nalezla své Já.

NINA VOLK ENGEL

traumhandler null

narozena v kosmu krátce po oficiální kolonizaci vesmíru

narozena dne 26. 06. generace 001

zpopelněna v kosmu v generaci 007

společně s planetou Uran

nyní osvobozena od všech pout & vzpomínek

navždy věčná

navždy snící

osoba šestá, která znala její tvář: STËRE ÄDELSTEN

∞

A muž jménem Stëre Ädelsten bez žádného jiného přítomného titulu navštívil Mars. Velel funkcí nadvelitele / známý hrdina a pilot / úspěšný syn výzkumníků Karmiene a Davida / bratr Olivie / přítel / vzor.

Vzal si dovolenou, aby navštívil svou rodnou planetu.

Aby navštívil otce.

Aby pozval Annu na kávu.

Dovolil si projevit radost, když spatřil její úsměv.