„Víte, že když dosáhnete věku tři sta, tak každý hvězdný den, který uplyne, vám odečítá nejstarší vzpomínku?"

„Slyšel jsem o tom. Ale nemyslím, že je to pravda."

Nina na něj drze nakoukala přes rameno.

„Čím starší člověk je, tím více zapomíná. Patří to k logickému mechanismu. A navíc existuje neurotechnologie, která zazipuje vzpomínky do paměťové úschovny."

„Jenže zkuste si nyní vybavit své dětství. Zkuste popsat události od věku prvního po třetí."

„V té době si mozek nezapisuje sekvence vzpomínek."

„Ale ano," zamumlala Nina. Znělo to, jako kdyby se bavila s neandrtálcem. „Ale vy asi emoce neznáte. Vzpomínka rovná se emoční kód a touha nezapomenout."

Nina vplula někam do prostoru. Nebo spíš ji něco vtáhlo dovnitř. Stëreovi stačilo mrknutí, aby ji znovu našel, tentokrát na zcela jiné ploše, než na černé. Nad zrcadlovým efektem modrého světa.

Zamotala se mu hlava.

Vypadalo to jako pozemské moře. Oceán. Voda. S napil potopenými kmeny starodávných a neznámých stromů, které člověk už znal jedině z obrázků nebo pokusů kosmobotanického oboru.

Nina se narovnala. Prohlédla si lesknoucí se plošinu, protože vzdáleně připomínala vrstvu ledu. Nininy vlasy schovaly její část obličeje. Dívala se Dolů.

Najednou Nina klesla na kolena a nehty zaryla do tmavé ledové plochy. Hrabala do něj, snažila se ho poškodit, aby praskl.

„Volk Engel?"

Nina se přidušeně zeptala: „Vy to nevidíte?"

Co bych... sklopil zrak. Viděl jen odraz svého vzpřímeného těla. Jenže poté se plocha zavlnila – a on zaregistroval otcovu tvář. Pak matčinu. A Oliviinu. Anninu. Isaakovu. Adlerovu.

Přidřepl si, aby se nacházel obrazům blíž.

„Mami," zažadonila Nina. V reálném světě by si zničila nehty, ale tady se ozývalo jen škrábání – a led na sobě neprojevil žádná poškození. „Percy. Zatracená Maria. Leafer. Dědečku. Anyho. Jannet. Fillare. Tati."

Se zoufalstvím se na Stërea podívala. Polkla nevírou. Zářící žluté oči měla vytřeštěné. Pak se jí kůže nad nosem zkrabatila. „Ztratil jste někoho někdy, Ädelstene?"

Spoustu vojáků. Spoustu obětí planetárních revolucí. Spoustu přátel na Oběžné dráze během nečekaných náletů vesmírných těles. Spoustu. Málem ztratil sestru. Málem Adlera.

Viděl obrazy rodiny Volk Engelů. Viděl toho tolik, až měl pocit, že mu praskne mozek. Načetl si všechny emoce, nejsilnější scény, viděl ona pouta, která klan spojovala.

Stëre se neodvážil odpovědět, zavrtěl proto jen hlavou. Rozhodně ne nikoho blízkého; vždy se snažil tomu zabránit; protože to BYL jeho úkol/poslání.

„Člověk by si řekl, že za tu dobu by vůči té ztrátě mohl otupět. Naopak je to živější. A funguje to jako programátorský vir. Dokud si samozřejmě člověk vzpomíná – nedovolí si zapomenout."

„Proč si je... uchováváte, Volk Engel?"

Nina zvedla oči k nedosažitelnému ‚stropu'. „Protože jedině tak mohou přežít. Soustava všem vymazala paměť. Existují jen vzácné výjimky lidí, kteří si vybavují."

Jako třeba June Brausewetter nebo David Ädelsten.

„Ale zabíjíte se tím."

„Já vím," šeptla Nina. „Já vím. Ale co jiného byste dělal, kdyby jste žil na jedné jediné lodi bez možnosti úniku? A jediný, kdo vás poslouchá, je umělá inteligence, která se formátuje do továrního nastavení každých dvanáct dnů. Zkopírovala jsem záložní disky UI, abych alespoň lodnímu mozku uchovala část osobnosti. Abych měla pocit, že mě někdo zná. Abych nemusela každých dvanáct dní opakovat, kdo jsem a na co vše si vzpomínám. Casanov byl jediný, který si vážil svého jména. Někdy jsem se divila, že jsem se na Hyacintu ještě nezbláznila."

Dovolila mu nahlédnout do její mysli. Vše spatřil, zanalyzoval. Ona. Toulající se lodí. Občas se ukázala na hlavním Velitelství armády, aby se střetla se známou tváří Nejvyššího. Aby Nina pohlížela na pochod uvězněných snících. Aby jí zkontrolovali implantáty. Po boku se vždy nacházel armádní bot s elektrickými kabely. A pak znovu: sama, sama, sama – u oken, v pouzdře, oken / pouzdře.

Netušil, jak reagovat. Zdálo se mu to jako něco vysněného, nereálného. Kdyby nebylo emocí, které mu ten příběh zrealizovaly, asi by neuvěřil.

„Dvojníci."

Oba lidé zvedli hlavy. Před nimi se z ničeho ukázal muž s dlouhými modrými vlasy. Tak dlouhými, že Stëre nezahlédl jejich konec. Prameny se obmotaly i kolem kmenů stromů, zčásti se skryly po vodou, pak vylezly. Dál, do prostoru. Do nekonečna.

Muži surrealisticky svítily oči. Jako by koukal do jádra nejjasnější hvězdy. Ale ten smutný výraz...

Ten zasáhl Ninu.

„Ninive," pravil tiše Uranus. „Není důvod."

Stëre se poprvé bál.

Bál. Se. Pohnout.

Možná. Se. Cítil. V. Ohrožení.

Možná. Pociťoval. Nereálnost.

Stoprocentně. Cítil. Lítost. Když. Pohlédl. Na. Vlaštovku.

„Proč?" zeptala se Nina. „Proč?"

„Protože plutí je unavující," povzdechl si Uran. Přivřel přitom blyštivé řasy.

„Vždyť jsem se vrátila."

Vrátila? Nina už tu byla?

Uran se podíval na Stërea. „Vrátili se Dvojníci a Zrcadla. Lovci svých Já. Nejste ovšem Mou odpovědí na otázku, kdo Jsem. Nikdo Ji nezná. Je neznámou. Zatoulanou. Ztracenou. Pokládáme si tytéž Otázky, ale základním kamenem toho, proč tady Jste..."

Uran se posadil na zledovatělou plochu. Na vlastní plochu. Vypadal sklesle, melancholicky. „Abyste pochopili koncept Dvojníků, Dvojky, Dvojice, Druhých. Abyste mohli pochopit, kdo jsou Druzí, je nutné pochopit sám Sebe. Zachraňte se, neboť můj Čas vypršel."

Uran se hluboce zadíval do Stëreových očí. „Jsi expandující budoucnost. Jsi důvodem, proč existuje koncept Dvojníků. Narodil ses, aby ses stal Bratrem. Stal ses členem vojska, abys mohl být Vzor, Velitel a Ochránce. Ale především Jsi, aby ses stal Odrazem reality. Druhou verzí dimenzionálního překlopení. To, co považuješ za Cíl, se projevuje v budoucnu. Ty jsi Tvůrce. A tazatelem – jenže své otázky směřuješ špatně. Neptej se Druhých nebo Neznámých, ale Sám Sebe. Jsi Světlem. Vytvoř tedy Mosty pro lidské Kroky. Jedním krokem začalo Poznání, s dalšími přijdou Nadějné zítřky."

Uran si byl vším jistý. Stál si za tím zemřít.

Stëre tento přístup nepodporoval. Během bojů v kosmu, kdy se situace nepředvídatelně pokazila, někteří vojáci zvolili autodestrukci místo pokusu o vlastní záchranu. Stëre jim smrt vymlouval, téměř po nich řval, aby mysleli na to, co je udržuje naživu (Stëreův důvod: Olivia, Olivia, Olivia). Neposlechli ho – a Stëre to později pochopil, ačkoliv vlastně nepochopil. Potápěl se na hranici temných myšlenek a snažil se odhadnout důvod sebevražd v okamžicích beznaděje. Je to jednodušší. Nejjednodušší myšlenka konce.

Protože za tou temnou hrází... se objeví světlo. Naděje. Tento vzorec patřil k životu, aby se člověk neustále vyvíjel v průběhu smrtelné nesmrtelnosti, v době temna.

Jenže, ptal se Stëre, nedokážu říct, jak fungují jádra planet. Nevím, jakou tíhu za celou věčnost nesou.

„Co se stane," zeptal se Stëre, „až zahyneš?"

„Ne," prohlásila pevně Nina. „To nemůžeš."

Uran se na ni smutně podíval. „Smrt neznamená absolutní neexistence, Ninive."

„Tak proč! Proč jsem žila, vysnila a trpěla, když vím, že stačí tak jednoduchý způsob, jak to trápení ukončit? Dávno jsem tu nemusela být. Nemusela jsem..."

„Víš, Ninive. I přestože ti dali implantáty se signály rušit snovitost... i s nimi dokážeš dosáhnout hmotné lucidnosti. Jsi mým Zrcadlem už nespočetná léta. Ale nejsi tady, abys mě zachránila – to já mám zachránit Tebe. Vás. Dvojníky. Protože Dva jsou mocnější než jeden / než nula. Nekonečno se skládá z dvojek, ne z jedniček. Vše, co se zrodilo, je spjato s dvojkou. Žena a muž, matka a dítě. Dvojprostor. Podvědomí a vědomí. Dobro a zlo. Život a smrt. Zrak a slepota. Ticho a hlasito. Rozpětí a stažení. Věřící a nevěřící. Uvědomění a pochopení. Myšlenka a hmota. Vizualizace a realizace. Bratr a sestra. Samota a socializace. Člověk a člověk. Energie solární a temná.

Ukázat směr v dimenzi dvojího. Abyste pochopili, jak funguje Universum. Protože vaše kroky... pomohou civilizaci růst a pochopit jakékoliv změny.

Na naše myšlenky neexistují žádné přístroje. Nemusíte nás pochopit. Nás není třeba chápat, Dvojníci. Naše rozhodnutí a činy nepatří do Vzorců. Proto není ničeho třeba..."

Nina se zamračila. Smutně i vztekle zároveň. Postavila se tak rychle, až sama málem neudržela rovnováhu.

Byla vysoká. Toho si Stëre dosud nevšiml. A oblek, který měla na sobě, vypadal přesně jako ten v realitě. Černošedý upnutý stejnokroj s iniciály armády. Gray. Šedá. Tmavě šedá – tak tmavá, že mohlo/dokázalo symbolizovat duši Graye Bääcka.

Oči přirozeně nepřirozené barvy zasvítily. „Hodláte zmizet z planetárního systému... abyste se zbavil váhy?"

Uranus zamrkal. „Každý z Nás nese tíhu, kterou zvládne. Neexistuje ‚těžší' nebo ‚lehčí' – každý z Nás má udělen vlastní tíhu, která Nás učí cykličnosti a vývoji–"

„Stáří," zamumlal Stëre.

Nina se na Stërea otočila. Poklesla jí ramena. Protože... pochopila, co to znamená (ne)žít věčně.

„Ale," zeslábl jí hlas. „Stále je možnost..."

„»Možnosti« jsou metamorfózní koncepty naděje," pověděl Uranus. „Podvědomá forma síly a cílevědomosti. Možností je nekonečné množství. Stačí si nastavit směr myšlenek a úhel pohledu, z každé perspektivy vzniká nová možnost. Ale Já... už nejsem Já. Ztrácím se, ztrácím Sám sebe. Tady alternativní možnost neexistuje, ačkoliv >existuje< všechno, na co pomyslíš. Chceš-li se stát Svobodou, stačí na to pomyslet. To je největší dar mozku. Ale Má cesta už je naplněna. Setkání. Objevení. Pochopení. Každý z Nás, Planet, má svůj úděl, Ninive a Stëre. Já existoval, abych vám předal Informace. Král hvězd je totiž blíž, mnohem blíž. Je Vámi. Je Vším. Veškerým. Vnitřním. Vnějším."

Stëre se začínal ztrácet. Už nechápal, o čem Uranus mluvil...

Nina zašeptala: „Král hvězd... je Universum. Vesmír. Vším."

Takže nekroplanetologie má zaniknout. A stát se skutečně zapomenutou součástí lidské historie, uvědomila si teskně Nina. Stát se Vším, ale zároveň Ničím. Protože nikdy nepřestane existovat.

„Takže je naprosto nepodstatné sledovat životnost planet. Chápu to správně, Urane? Protože máte svůj význam, máte své nepředvídatelné konce. A je zbytečné bádat..."

„Ninive." Uranus se letmo pousmál. „Lidstvo je výjimečný druh. Protože není okamžiku, kdy nepokládá otázky. Kdy netouží po odpovědích. Po objevech. Dostali jste se do vesmíru, abyste Nás poznali. Abyste si zodpověděli ty věčné otázky, už z dob, kdy se na nebesích rozzářily prvotní Hvězdy. Král hvězd vás sem dostal – dal vám možnost žít věčně, ačkoliv vám mohl dát možnost žít smrtelně –, abyste pochopili, že nás pochopit nelze. Ne do hloubky. Mohl vám dát schopnost číst myšlenky, abyste následně obětovali myšlenky Vlastní, ale protože Král věděl, že se Lidstvo zrodilo, aby hledalo, pátralo a tazalo se, neučinil tak. Dal vám Nesmrtelnost, abyste zkoumali Nás, Naše hmoty, a jen výjimeční z Vás mohli zkoumat Naše Jádra. Někteří věří, jiní nevěří. Další Dvojka. A Já... byl pochopen. A za to Vám děkuji."

Nina se zakousla do rtu. „Ne... zapomenou na vás. Zapomeneme na vás."

Uran přikývl. „Také součást Vědění. Oběť není symbolem velkorysosti, Ninive. Obětovat se také znamená znovuzrodit se. A zapomenutí patří k Řádu moudrosti, aby se otevřely další dveře Rozumu."

Uran pokračoval dál. Skoro mu nešlo rozumět. Jeho řeč se překládala do jiných znaků. Ale oba stále rozuměli tomu, co Uran sděloval.

„Čekal jsem dlouho, tak dlouho, že jsem ztratil pojem o tom, kdo Jsem... a pak jsem zjistil, že nevím, na co jsem čekal..."

Nina se vzpurně narovnala. Prsten zahákla za šestiprostor a řekla: „Dost."

Stëre s Uranem získali její pozornost. Její hlas se v něčem lišil. Byl krutý. Tvrdý. Sebejistý. Jiskrný, ta jiskra, která vypadala, že byla navždy ztracena.

Stëre z nějakého důvodu

tušil

Uranus se smutně pousmál. „Ninive..."

Nina vykročila. Jeden krok pro Člověka. Pro Samotáře. Nesmrtelného. Ženu. Snící. První krok k znovuzrození Niny Volk Engel. Pilotky. Výzkumnice. Infolovkyně. Panenky.

Pro Stërea šlo o pohled na Vlaštovku.

Pro Urana šlo o pohled na Ninive.

Stëre se zvedl na nohy. Dech se mu třepil. Natáhl dlaň, ale nedosáhl – nedosáhl na ni. Ale chtěl – chtěl, protože mu dovolila nahlédnout do jejich všech vzpomínek a pocitů.

Volk Engel! volal v duchu, neboť v tomto prostoru ztratil hlas.

„Nedovolím," vydechla hlasitě Nina, „abys zůstal sám."

Nina přes rameno nahlédla na Stëreův šokovaný výraz. A vysvětlila: „Protože Smrt je jediným klíčem ke svobodě."

∞

Nina Volk Engel ovládnutím šestiprostoru nahlédla na samý Počátek všeho a veškerého. Pochopila princip stavu vesmírného a snového. Uvědomila si – její Duch, Duše, Jádro, Nitro, Mysl, Vědomí – že kdyby se probudila do přítomna, jednalo by se o poslední probuzení. Sekvence Všeho totiž nebyly přizpůsobeny na aktuální objem mozkového procesoru. Na tuto oblast vědomí není přítomný okamžik stavěn. A kdyby chápala Vše, už by nechápala Nic. Nemělo by nic smysl, protože na Vše by znala odpověď.

Vím všechno, pravil poslední slova své dceři Thorsten Volk Engel Koolstag. Tíha vesmíru a vědění bolí.

∞

„Řekněte June: Schlafender planet. Dobrovolné usínání. Aktivita, která zpomaluje nejsilnější pozorovatelné aspekty planet. My získali nesmrtelnost, ale stále jsme smrtelní – přesně jako planety. Ona to pochopí."

June Brausewetter třeštila zrak do podlahy.

„Řekněte jí, že Bruder ve svém deníku předpověděl Uranův zánik. Nikdo mu však nevěřil, protože ještě nikdy za jeho života nenastal moment, kdy kterákoliv z planet zanikla. Předvídal i Měsíc. Po Uranovi zanikne další... neznámá planeta, která zatím nevlastní jméno, ale jednou ho najdete."

June Brausewetter se procházela po místnosti. Nic neřekla. Stala se mlčenlivým stínem.

„Sdělte jí, že nekroplanety patří k oběhu a cyklu, ‚Fázi života'. Že po každém zániku se rodí nová a prospěšnější planeta. Vesmír totiž praví: za každým opakovaným zánikem se skrývá opakovaný vznik. Zbraně jako hypotézy a teorie neobjasní, proč se tak Vesmír rozhodl."

June Brausewetter se posadila na židli a začala se třást. Schovala si půlku tváře do dlaně.

„Julia Volk Engel věřila, že existence planet přináší důvody, proč jsme vznikli. Každá nalezená planeta nám dala odpověď na jednu z nejdůležitějších otázek a faktorů života. Julia ale pochopila, že planety jsou naše Zrcadla. Když pojmenujeme, pochopíme význam našeho jména. Když ztratíme hlas, hlas nalezneme. Pokud se ptáme, najdeme vždy odpověď. Pokud nám planeta vezme dech, musíme ho nalézt v sobě nebo nalézt cestu, jak se ke kyslíku dostat. Pokud v nás planeta vzbudila noční můry, stále vlastníme kód strachu."

June Brausewetter si otřela slzy. V duchu se vyptávala. Nikdo neodpověděl.

„Starý Will říkal, že máme vnímat nevnímatelné souvislosti. Pozorovat významy a vyhledávat znamení. Věřil, že s námi Vesmír komunikuje jiným jazykem. Měl pravdu. To je algoritmický kód. Numerologie – žijeme v číslech, abychom se neztratili ve slovech. Ego – chováme se jako masky, abychom vyhrabali naše pravé Já. Energie – všude kolem nás, těžená i všudypřítomná, nedotknutelná, přitom přítomná."

June Brausewetter jen poslouchala. Odpovědi přicházely samy.

„A Thorsten Volk Engel se řídil okamžikem přítomna, protože pochopil, že návrat do minulosti nebo cestování do budoucnosti je nebezpečné. Žitím přítomna neztratíme sami sebe, ale probudíme jej. Nesmíme lidstvu dovolit cestování v čase, protože čím víc člověk ví, tím více ztrácí sám sebe a ztrácí přehled o funkci otazníků. Vědění bolí. Tíha bolí. A přítomnost neváží nic, doslovnou Nulu. A nula není jednička ani nejposlednější číslo. Nula je meziprostor. Přítomnost. Teď a nyní. Stál si za tím, aby nikdo nezapomněl – ale aby se nikdo nevracel do minulosti nebo necestoval do budoucnosti. Život se zrodil, aby existoval. A ›existence‹ je pojem ‚žití v aktuálním stavu bytí'."

Jistý muž něžně pohladil sklo rehabilitačního pouzdra. „Každý věděl, že je výjimečná. Každý používal otazníky, aby se je naučila používat. Aby se jich nebála. Aby se nebála poznat prostor, v němž žije. Kdyby... se nestalo to, co se stalo s lodí a bratrovou stíhačkou, byla by jedna z nejúspěšnějších výzkumnic, hypotetiček a vědkyň současného kolonizačního světa."

Stëre seděl na podlaze, mnul si spánky. Kryl se, protože ho nejenže pálila hlava, ale i oči. Jednou rukou, zaťatou v pěst, se dotýkal skla pouzdra. Od chvíle, kdy se probudil, se okamžitě přesunul k Nině, k tomu pouzdru, a nehodlal se vzdálit, protože...

Bjorn Volk Engel Koolstag měl výraz pyšného otce i učitele, ale i trpícího strýce a samotáře.

Muži po tváři sklouzla slza. Pak druhá. Dvojí slzy mužů. Hrdost a bolest.

„Je mi to líto, Nino. Je mi to tak líto."

June Brausewetter se znovu tiše rozplakala. Nikdo její hlasitý vnitřní nářek nezaslechl. Jen její synchronizovaná planeta, Jupiter.

Synchronizace neprobíhá, když není druhého objektu, který se s vámi chce spojit, řekla Nina Stëreovi Ädelstenovi. Nemluvím jen o planetách. Ale o společnosti samotné. Kdyby byl člověk jen sám... nikdy by sám sebe nepoznal. Proto existuje ‚společnost' – my, společně, ty a já, já a ty.

To je synchronizace.

Nina Volk Engel velkýma fluorescenčníma očima zírala do neznáma. Neměla by. Handleři během ponoru spí a nedokáží ovládat své fyzické tělo.

»Leťte se mnou,« požádal ji Stëre Ädelsten.

»Poletím,« souhlasila Nina Volk Engel.