Proč lidé spící vypadají jako mrtví?

Proč mlčenlivé planety vypadají jako neživé?

Nikdo nepravil, že probuzenost má vypadat jako ekvivalent smrti. Nikdo nevysvětlil, proč existují schránky pohyblivé a stagnující, poněvadž důležité bylo, že zapnutá Inteligence tvoří zázraky. Stačila myšlenka, aby se cokoliv dalo do pohybu – stačila ona myšlenka, aby se zhmotnilo.

Sledovali transparentem zakryté křeslo. U něj brněla lékařská zařízení. Dech. Srdeční činnost. Helma na hlavě, ta nejpodstatnější.

Stëre nabídl doktorce filtrovanou vodu ve sklenici. Gravitační subvence byla zapnutá, takže se lidé vně kajuty chodidly dotýkaly podlahy.

Stëre od té události nepromluvil. Spíš hovořil očima; a neustále kontroloval spící Volk Engel v rehabilitačním modulu.

Podobné scéně byl jednou svědkem. V době, kdy se roztříštil Měsíc a Olivia upadla do bezvědomí.

„Lhala jsem," přiznala se June. Svěsila hlavu, ale rozhodujícně skenovala podlahu. „Zfalšovala jsem bratrův hlas pro případ, že by podobná situace nastala. Byla to skoro náhoda. Mohlo se stát cokoliv."

„Imunita."

„Ano. Uvědomuji si, že armáda, stejně jako vědci, jsou opatrní a zejména zvědaví. Ověřování pravosti je jejich druhé jméno. Uvidí dokument a nebudou se ptát, zda je pravý. Ne armáda. Něco na koncepci figurek bude, nadveliteli."

June si hrála se svým náramkem na ruce. Signalizoval béžovou kuličku.

Stëre nemohl zapomenout chování nadvelitele Falkeho. Až moc projevené zášti. Pomstychtivosti. Iracionálního reflexu ponížení druhých. A navíc: proč do diskuze zapojil Venuši a rebelské činy, jimiž se Stëre věnuje? Falke se nikdy o venušskou antiskupinu nezajímal. A protože není Stëreova povinnost se jí věnovat a studovat ji, ani o ní nikdo nevěděl. Pouze uplukovník Neuhaeuser, který úkol na mateřské lodi Intel:reality předal jedinému člověku: Ädelstenovi.

Možná to souviselo s velitelským systémem, do kterého se koneckonců mohl přihlásit i Zak. Hanuer totiž potřeboval mít navrch – hodlal využívat každé příležitosti, aby posbíral informace potřebné k útoku.

Šlo o zajímavou ránu. Kdyby Stëre o Nině nevěděl zhola nic (tedy že by mu June nic neprozradila), možná by tomu uvěřil.

Zároveň Hanuer položil zajímavou otázku. Kolik si myslíte, že může mít Octavius ve svých řadách následovníků snících? Ano, kdo ví? Ano – co když? Kvůli nepřiznaným a nenápadným snícím by skutečně mohl přežívat jako rebel tak dlouho. Armáda měla své mechanismy a strategie, jak dopadnout zločince. Ale Octaviovi se tyto techniky konvenčně vyhýbaly.

„Vyzní to ode mě arogantně," zamumlala June, „ale chci vědět, co má Uran v plánu. Jaké má vzorce chování. Důvod, proč odchází, proč se od nás vzdaluje. Co všechno ovlivní, když se ponoří do spánku. Proč... nikdy nedovolil, aby se na něj někdo napojil. A proč najednou teď – a vy dva? Vypadá to, že jste Výjimeční – to je v jazyku planet neskutečné ocenění, také důvod, proč si vás planeta vybrala. Ale zatím se vše potápí v tichosti. A já nechápu, z jakého důvodu. Protože Uran podle nejnovějších zpráv dosáhl –480 stupňů. A stále klesá."

Dva. Proč dva, když existuje synchronizátor jen jeden? Má s tím Stëre nebo společného kvůli Olivii?

„Nemáte představu, co se stane, až Uranus zahyne?" zeptal se.

„Přemýšlela jsem o tom," zahleděla se June do přemýšlivého prázdna. „Je těžké odhadnout, co bude následovat. Možná nic. Třeba se zhroutí celý vesmírný systém tvořený Sluneční soustavou. Ještě jsme se nesetkali s tím, že by jedna ze základních hvězd zmizela."

Stëre v zájmu zvedl hlavu. „To není pravda."

„Starý Měsíc byl jiný. Družicí, na níž byla závislá Země. Jinak byl samostatnou kapitolou, pánem sám sebe. Také k sobě dlouho nikoho nepustil, jak pana Armstronga, tak vaši matku. A ta se snažila úpěnlivě.

Je dost pravděpodobné, že nekroplanetologové by tyto dvě nepoznané okolnosti odpověď měli. Vsadím se, že si Bruder Volk Engel vedl digitální deník o pravděpodobném zániku veškerých planet, kdyby ta budoucnost najednou vzešla v plastnost. Ale já se obávám, nadveliteli. Obávám, že tohle bude mít následky větší než rozpad Zenuse. Každá planeta, která zahyne, s sebou něco přinese a také s sebou něco odnese."

„Soustava všechno o nekroplanetologii zničila?"

„Všechno. Nic nezůstalo. Některým jen starodávné vzpomínky. I přestože byli Volk Engelové zábavní a akční, nikdy se nechlubili se svými výzkumy. Soudržně si schovávali všechna tajemství, protože jim byla darována ještě od výzkumníků ze Země v dobách, kdy astrologické obory postupně zanikaly. Jako jediní se vydali Volk Engelové do vesmíru – aby zachovali původní vyspělou technologii, znalecké činnosti a funkční směr hypotéz, praktických možností a teorií. Zřejmě pochopili, že nekroplanetologie je důležitá. Proto se z nich stali Nomádi. Aby nemohli být tak lehce nalezeni.

Budu doufat, že až se Nina probudí, zbude jí ještě nějaké podvědomí o tom, co a jak její rodina zkoumala."

∞

Ta nesmrtelnost je nakonec smutná.

Protože už nevíme, co hledáme.

Hledáme něco, co nebylo nalezeno.

Jsme bloudilí. Smutní. Hledající.

Nesmrtelní.

Nesmrtelnost je smutná. Tragická. Nekompromisní.

Reminiscence měla podobu různobarevných čar, napojených na emoční kódy v různých částech mozku. Každá čára měla svůj variabilní počátek s automatickou závislostí na emoci. Druhý konec linie se prolínal s dalšími, podobnými, a bloudil v mysli jako struktura hada. Nyní záleželo na vlně vědomí, zda se lana zachytí a přinutí jej vylézt do přední paměti.

Spadla do čeřilé vody s barevnými vlásenkami. Utíkaly před ní, některé se chtěly zachytit, ale jako by je někdo strhl. Vodní vír silnější podmyšlenky. Nebo pud sebezáchovy.

Nakonec se zachytila modrá čárka. Tenká, kluzká a k ní připojeno pozemské zvíře. Dlouhý čumák, obří zadní ploutev. Kolem prolétávaly i temné vlaštovky, které chtěla Nina vždy vidět na vlastní oči. Nereálná, vzdálená, skutečnost. Na „vlaštovky" bylo dávno pozdě.

Nevěděla, která vzpomínka je která. Vloupala se tam totiž další. Zaslechla Mariin hlas – ta hlupačka se musela objevit taky všude, kde to nejméně člověk očekává.

A poté Ninin vnitřní zrak navštívil Saturn. Na obří ploše prstence se naskýtaly drobné stanice a připomínaly malé šedé tečky. Pozadí se jevilo rozmazaně, zejména na planetě Saturn. Hodně tváří – také nejisté a rozmazané.

Balóny, syntetické modely planet, dětský smích uvnitř průhledné kupole.

Hřiště.

Obraz byl barevně sytější než vzpomínka za vědomého myšlení. Pamatovala si jen zajímavé detaily. Holčička se žlutými vlasy. Chlapec se syntetickou dlaní. Dvojčata holčiček, jedna od nerozeznání k druhé. Měla i stejný smích. Všechny dětské obličeje schované v kyslíkových maskách, ale zvuk se jevil překrásně čistě.

Něco uvnitř Niny se sevřelo.

Kéž bych... měla odvahu se k nim připojit. Třeba by mě neodsuzovaly. Přece jen mě nikdy předtím neviděly. A pak bychom se už nikdy nepotkaly.

Saturn se zahalil do tmy.

Nina natáhla ruku. Ale ničeho se nechytila.

Pak se ve Tmě zjevil vzdálený chlapec.

Shenry.

Jediné jméno, které si z Hřiště pamatovala, neboť nikdo jiný se jí nepředstavil.

Chlapec plakal. Ručkami si otíral zuřivé slzičky, malá ramena se mu třásla. Nina pochopila. Byl sám.

Rozhlížel se.

On ji hledal.

Nině se roztřásl ret. Ačkoliv netušila, zda vlastnila nohy, snažila se k němu rozběhnout. Věděla... tak znala ten pocit osamění. Tak moc – tak proč, když utíká, se k chlapci nepřibližuje?

Shenry přestal plakat. Nad ním se skláněli rodiče v bílých pláštích. Poplácali ho jen po paži a odešli do tmy.

Nina si pak uvědomila, že matka jí vždy darovala pozornost. Dávala jí doteky. Slova chlácholivá, pečující, láskyplná, protože Julii nikdo láskyplně nepodpořil, neocenil a nepohladil.

Takže vlastně... Nina zpomalila. Nina Shenryho nemohla pochopit. Chápala samotu pouze z posledních let, kdy čas trávila na Hyacintu.

Najednou Shenry dospěl.

Nina nechápala, jak je to možné. Jistě šlo o výjev představivosti.

Mohl mít kolem osmnácti let. Tvář měl ještě mladou, žádné rýhy nebo vrásky. Na spánku mu přibudl spánkový implantát v podobě malé čtvercové diody.

Nině se ulevilo, když se po Shenryho boku někdo objevil. Nešlo o rodiče, ale o někoho ve stejném věku. Holohlavý kluk. Ten Shenryho poplácal po paži – přátelsky, důvěrně, šibalsky.

O další nesmrtelné roky později si ťukli pěstmi.

O další nesmrtelné roky později se navzájem dotkli ramen. Jejich tváře se změnily do přísné masky, holohlavému přibudla jizva na krku. Něco si sdělovali, ale Nina je neslyšela.

Nechápala, na co se dívá – a proč se dívá. Odkud tyto sekvence pocházely?

Shenry [???] se otočil Nině zády. Ani tak by ho nepoznala, protože se skrýval pod chladící kápí.

Před ní a mezi ním se objevil glitchový přeškrtnutý text v závorce. Zářil bílou barvou.

{SÁM}

Jakmile Nina pochopila význam, kolem Shenryho se začali postupně objevovat lidé. Spousta lidí. Dospělý chlapec nikomu neukázal svou tvář, ale ti lidé mu svou ano. Stovky osob s ožehlou kůží, nejlépe schovanou v látkách nebo kybernetice.

Něco se jí na chlapci/muži nezdálo. Jako kdyby se otočil zády nejen jí, ale celému světu – všem modelům civilizovaného systému.

Plášť zachvátil neviditelný vítr a nadzvedl se. Stejně spatřila jen jeho nohy.

{ČEKAL JSEM}

Ve výši Shenryho (dospělého) lopatek se nachomýtl hologram malého Shenryho. Znovu neustávaje plakal a škubal rameny. Ovšem dospělý muž se k (ke svému vnitřnímu) dítěti neotočil, nechal ho za sebou.

Jak se dospělý Shenry v hnědém plášti vzdaloval, dítě zůstávalo na místě.

A Nina konečně spatřila důvod, proč dítě plakalo.

Před chlapcem na černočerné podlaze prostoru ležela dvě nehybná těla v bílých pláštích. Kaluž krve se otiskla na chlapeckých kolenech – a ruce, jimiž si stíral slzy, pokrývala tatáž červená tekutina.

∞

Pilot si házel s diamantovou koulí připomínající Mars. Ležel na posteli a přál si, aby mu mozek na chvíli vypnul, protože už přes tři hodiny nemohl usnout. Armáda propůjčila doktorce volný prostor.

Stëreův spánek zavrčel hovorem a zablikal.

V sítnici si zkontroloval adresu a jméno volajícího.

Okamžitě se posadil, jako kdyby někdo spustil poplach. Nebo jako kdyby očekával, že někdo čeká za dveřmi.

»Pane.«

»Ädelstene.«

Stëre se zahleděl do tmy pokoje, v němž svítily maximálně maličké displeje na dveřích, pracovním stole a podél postelové konstrukce.

Zapnul si rozlišení na oknech. Neměl rád, když se díval do ničeho. Zapnul si proto aktuální záznam ze satelitu, pozorující mateřskou planetu Mars.

Pak se přesunul pohledem ke kovové skříni, kde se na automatickém horkovzdušném věšáku žehlila pilotní bunda. Neviděl ji, ale dokázal si ji představit.

»Jak se cítíte, pane?«

»Mnohem lépe,« odtušil muž, nerad hovořící o svém zdravotním stavu.

»Proč rekonstruujete něco, co změnit nelze, Ädelstene?«

Stëre si promnul víčka. »Myslíte si, že je to nereálné?«

»Nikdo neví, kam až sahá platnost nereálnosti. Ptám se ›vás‹, ne pravděpodobnosti. Opravdu to chcete uskutečnit? Protože jakmile se tak stane, nebude cesty zpátky. A vy tu tíhu zodpovědnosti nemusíte zvládnout.«

Stëre si vykonstruoval spoustu alternativních možností. V mysli navštívil mnoho výsledných následků i prospěchů. Vytvořil si modely, ne matematického nebo strategického původu – ale iracionálního.

Ano. Tady nešlo o to, zda by byl schopen to Stëre zvládnout. Ale jak to zvládne on sám. On, jeho hlava, jeho tělo na všechny okolnosti, protože tím pádem vzniklé změny budou náležet jen a jen jemu. Bude si je brát buď osobně nebo neosobně. Ale stále tu putuje význam „činné zodpovědnosti".

»S vaším temperamentem dosáhnete na existující konec vesmíru, Stëre. Ale temperament vás neochrání před efekty důslednosti. Nevíte, kam se jako lidstvo dostaneme za sto, dvě stě, tři sta následujících let. Možná se setkáme s vyšším vesmírným řádem. Přijdou nové příležitosti. Objevy. Neznámosti. Galaktické díry nebo brány. O mnoho více nezodpovědných otázek než nyní. A máte vůli na to udržet si klid, abyste vojákům dal pocit, že jako lidé zvládnou překonat vesmírné nástrahy? Protože jakmile armádní systém ztratí vůli bojovat a nechá se zmanipulovat nejistotou, zhroutí se celá civilizační komplexita. To jsme způsobili. A zpětně napravovat je sebevražedné téma. Může se stát, že i vy ztratíte vůli bojovat. Jste schopen stát se Vyšším, Stëre? Někým, koho budou vojáci následovat i za hranice svých sil? Někým, kdo přinese lidstvu naději a světlo? Někým, koho neporazí strach?«

Buďte za ten strach vděčný, Stëre Ädelstene. Protože strach jako jediný není věčný. Je jen pohyblivý, mutující a metamorfózní. Jednou se vám bude zdát naprosto bezvýznamný.

E. M.ova slova měl obtisklá v hlavě. Připomínal si je, kdykoliv se ocitl v úzkých. Kdykoliv, kdy se posouval vpřed a znenadání pociťoval tendenci ucouvnout. Kdykoliv se hrnul do něčeho, co nepatřilo do normy a on zapochyboval.

Každý jednou zapochybuje – a co je ‚pochybnost'? Je to jen modifikace strachu.

K jeho vzorům nepatřil otec, matka, uplukovník ani koncept armády.

Jeho vzorem byl Adler, Chakalev a E.M.

Jeho pohonem Olivia a Isaak.

»Vysnil jsem si to. Tento záměr je mým probuzením, cílem a snem, který uvedu do platné a připravené reality, ačkoliv nevlastním schopnost snění.«

Protože až se stane sen hmotou, uvědomí si, že onen strach byl tehdy naprosto bezvýznamný. Strach jen zkouší, co je člověk schopen zvládnout a kam sen dotáhnout. Strach se mění v závislosti na všech proměnných a člověk nesmí dovolit, aby mu zasáhl do vnitřního světa.

To je to, co musí cílevědomý snící obětovat. Zbavit se strachu z neznáma a pohledu do budoucností.

»Svět nikdy nebude připraven,« řekl muž. »Svět čeká, až bude připraven Hrdina. Až on učiní první a zásadní krok ke změně.«

Stëre koukal do známých a nostalgických dun Marsu. Naposledy se na povrchu domoviny zjevil před asi šesti lety. Poblíž přistávací dráhy zrovna v ubytovací kopuli se skleněnou střechou pedagog se skupinou třináctiletých dětí zkoumal hydroponickou zahradu. A jakmile si všimli letounu, botanická výuka přestávala být relevantní. Nasadily si uniformy a kyslíkové masky a vyběhly ven i s pedagogem.

Stëre tehdy s překvapením zjistil, že se jedná o botanickou výzkumnici Annu Sessler, která se také narodila na Marsu. Naposledy ji viděl, když o rok později než on do armády nastoupila do vědeckého střediska kvůli kombinování bylinných extraktů na základě biochemického inženýrství.

A učila děti. Anna Stërea poznala na první dobrou. Vypadala stejně překvapeně jako se on cítil, když ho ovlažilo poznání.

Pak se široce usmála a dětem něco řekla přes komunikační kanál do reproduktorů. Studenti poskočili, výskok velký a zpomalený, ale gravitační subvence je udržovala poblíž povrchu.

„Mám pozdravit zasalutováním?" usmála se.

„Jsem překvapen, že si mě pamatuješ," řekl Stëre, když se jim ocitl blíž.

„Kdo by si tě nepamatoval?" zašklebila se Anna. Byla vždy krásná, ale každý viděl nelibost v oboru, kterému se s vášní věnovala. Kytky, vrčeli spolužáci. To zní jako nudná budoucnost. A další okomentoval: Hele, kdyby nebylo těchto bláznů, asi bychom neměli co žrát. Nech ji bejt. To byli spolužáci, kteří se rozhodli pro zářnou budoucnost: titul neuromedika, databázový softwareman, kancelářský ležér (za kterého ve většině případů pracuje UI), správce finančních institucí, 3D modelant kybernetických implantátů... všechno naprosto pohodlná povolání. Žádné „hrabání se v umělém hnojivu".

Stëre tehdy zodpověděl všechny otázky dětí, které napodobovaly postoj slavných pilotů, vytvořily si imaginární řídící panel a zařadily fantastickou rychlost do neznáma. Alespoň tři z chlapců vykřiklo, že se chtějí stát piloty. Jeden z nich zamumlal, že se chce stát technologickým inženýrem. A jedna holčička dokonce vyjekla, ať všichni táhnou k čertu, že ona bude první architektka, která vymyslí způsob, jak osídlit Sednu nebo Makemake.

Samé velké sny.

Děti veliteli Ädelstenovi zasalutovaly a Stëre pozval Annu na biokávu v marsovské poklidné kolonii, podnik nesl název U výhně. Přitom uvnitř vládlo příjemné chladno. Baristou byl mladík, který zjevně neměl ani tušení, kým Stëre je, zato Annu pozdravil, jako by kavárnu navštěvovala každý den.

„Nechtěla ses věnovat vesmírné botanice?" zeptal se Stëre.

„Ano," kývla Anna. „Dokonce mi to vyšlo. Ale vedení požadovalo výsledky dané normou, což z hlediska vědy nebylo reálné. Ta práce mě bavila, ale pokaždé, když jsme měli jít do terénu, chtěli výsledky, co jsme neměli šanci získat. Tak jsem odešla. A raději vkládám malé naděje do budoucnosti těch dětí. Víš, zajímá je to. A chci, aby zároveň věděly, že ekosystém se skládá z cílevědomosti a snahy druhých. Že kosmobotanika není nudný obor."

Ekosystém se skládá z cílevědomosti a snahy druhých. Bez toho by všichni nesmrtelní zahynuli.

„A co ty, veliteli? Co tě přimělo se vrátit?" Věnovala mu velký úsměv a nefalšovaný zájem.

„Setkat se s otcem. Jeho moudrost vždy přináší prospěšné náhledy."

„Doktor Ädelsten. Před měsícem nám věnoval na škole přednášku o terraformačním výzkumu. Dětem se jeho prezentace hodně líbila."

Stëre pozvedl obočí. „Ten starý bard se ukázal na školním pozemku?"

Anna se zasmála. „Byl skvělý, měl jsi ho vidět, Stëre. Tu první minutu, kdy mluvil svým vědeckým jazykem, a děti absolutně nechápaly, která bije. Musel se přizpůsobit, poměrně obtížně hledal synonyma pro jeho znaleckou terminologii, ale nakonec to zvládl. Mohu říct, že perfektně. Studenti o něm básnili další dva týdny. A tohle je to, co činí učitele skvělé a nezapomenutelné. Předat důležité dál. Aby nezapomněli, že sebemenší sen má obrovskou hodnotu. A na času samotném nezáleží. Hlavní je vnitřní jiskra posouvat se vpřed."

„A co život, Anno?"

Anna zamrkala. Lehce sklopila ramena. „Jde to. Menší trable s manželem. Nedokáže pochopit, že celý svůj život obětuju biologického výzkumu a poznávání. Když se s někým potkám, musím se držet zkrátka, protože ne každého zajímá třeba výhoda ostálky. Víš, nerespektuje priority. Proto raději trávím více čas se studenty, než doma. Asi to o něčem vypovídá. A ty? Hádám, že v armádě se neřeší typické problémy."

Tak jí to v krátkosti naznačil. Když Annu poslouchal, skoro si připadal jako z jiného světa. Nikdy neměl ženu. O dětech neuvažoval. O domově svých snů také nepřemýšlel. A usadit se? Uvědomil si poté, že on obětoval naprosto všechno pouze armádě. Možná že ho armáda i nakonec zabije.

Ale Anna to chápala. Porozuměla tomu „něčemu se naplno obětovat/věnovat". Obvykle si lidé na svou práci stěžují a nehodlají o ní diskutovat, ale u Anny to vypadalo, že se jí ulevilo, že někomu může sdělit své pocity. To samé i Stëre – ten si obvykle nedovolil, aby cokoliv naznačil i Isaakovi. Nalomilo by to morálku. Zvlášť, když byl Isaak kapitánem.

„Moc ráda tě zase uvidím," věnovala mu jeden z těch velkých, spokojených, úsměvů Anna Sessler. „Zkus se někdy zastavit na školním pozemku. Zanechal bys mnohem větší otisk než doktor Ädelsten. Hned bys získal zájemce do jednotek. A věř tomu, že děti tě nekousnou. Jen tě budou do nebes vyzpovídat a žádat o autogramy."

Domov. Mars. Vzpomínky. Uvědomil si náhle, kolik jich vlastnil – a kolik jich dokázal vylovit z paměti.

Příště tě pozvu na kávu já. A pozdravuj doktora a Olivii.

Adler Stüf prorazil šest let starou vzpomínkovou vizi.

»Stëre... kolik hrdinů upadlo do zapomnění? Kolik z nich hlásalo, že udělají všechno jinak? A kolik z nich si pamatujete? Skuteční idealisté neříkají nahlas, co si myslí. Oni tiše konají. Pokračujte. S tichem totiž přichází další revoluční myšlenky. Na rozdíl od vás jsem byl já ten hlasitý.«

Stëre si vzpomínal na Adlerův případ. Věděl také, co tomu předcházelo. Tehdejší nadvelitel Adler Stüf měl v plánu prorazit jiným systémem navigace. Aby obě strany nemusely čelit takovému nátlaku. Šlo o kruté téma, které Neuhaeuser sice odsouhlasil, ale Velitelství to nehodlalo zafinancovat. Adler čekal, vytvořil si schéma postupu a ponořil se do zkušební akce sám. Myšlenka byla správná a inovační. Měla smysl.

Zjistilo se, že Handler, který mu mysl uvedl do aktivity, ukradl cenná mozková data. Přepsání kódů a vln. Vložení něčeho, co Adlerův mozek nedokázal unést. Mozkový virus. Adler se z toho sotva dostal – rok a půl strávil v rehabilitačním centru na Jupiteru. A poté odstoupil z funkce.

»Ticho se rozumí jako zlověstná předtucha, pane."

»Neuhaeuser vás podpoří,« namítl Adler. »Mluvil jsem s ním. Věří vám víc, než kdy věřil návrhům Graye Bääcka. Jakmile se to ale dostane k Bääckovi, očekávejte z dalších stran protinávrhy. Gray je schopen podplatit teoretiky a matematiky, aby inovační myšlenky neprošly Pátým vedením. I kdyby se návrh jevil jako nejúžasnější myšlenka bez možnosti alternativy, stačí jeden nesouhlasný argument a skončíte. Musíte si být svým cílem stodesetprocentně jistý, Stëre. Mít na všechno odpovědi, vysvětlení a strategické úhybné manévry.«

Gray Bääck. Duch. Nejvyšší a Nejstarší. Centrální mozek armády.

A nejen on. I Hanuer Falke Zak.

»Děkuji vám, pane Stüfe.«

»Z armády se stal konvoj loutek. Soudržnost už dávno neplatí.« Adler se nadechl. »To, že budu přítomen vaší trpělivosti a oddanosti, mi jako poděkování stačí, Ädelstene. Éra nenápadných hrdinů nikdy neskončí – a vy se zapíšete do paměti následovníků, kteří ze společnosti vytvoří budoucnost spravedlnosti. Kromě vaší důstojnosti není nic jiného, co můžete ztratit.«