Čas zavřených očí: šestnáct minut.

Uvědomovala si všechny emoce, které v ní sen probudil. Dokázala je odříkat jako kódy.

Ale na straně reality/skutečnosti se cítila svěže. Nechápala, proč – měla dojem, že ve stavu lucidnosti přišla o všechny funkce a zároveň získala ty, které pohřbila.

Smutek je jen pláč duše.

Pozorovala své ruce. Detekovala texturu kůže. Napadlo ji, kde náleží začátek žil, vén. Nehty. Dotkla se krk, líc, čelistí. Uší. Očí. Čela. Vlasů.

Člověk je jen hmotou, protože nehmota by v tomto světě nic nesvedla.

Nepojmenovaná androgynní umělá inteligence podala hlášení: „Připravte se na oficiální ponor, Traumhandler Null. Místo setkání: operační místnost číslo jedenáct."

Mysl jí obklopily tóny alfa frekvencí na nejvyšším výkonu. Jenže tento zvuk nepotřebovala – cítila se totiž jako právě probuzené dítě, jemuž se prvotní pocity vyhýbají.

Osvoboď se od svých věznitelů.

Co by na to řekli... oni? Thorsten, Julia, Maria, Starý Will, Jannet, Fillar, Kanna, Perseus, Bruder, Anyha, Philipé, Bjorn. Co by řekli na to, kdyby zjistili, kdyby ještě žili, že se nechala Nina omráčit a uvěznit na cizí lodi a dovolit, aby byla ovlivnitelná? Bezmocná?

Nomádský život. Svoboda přeci patřila k Volk Engelům. Mimo normy a pravidla. Svoboda mysli a těla byla důležitější než život ve tmě nebo věčném spánku.

Pochopili by to? Určitě ano. Ale řekli by jí, všichni do jednoho: „Vzchop se, zamotej jim hlavu a staň se sama sebou. Ukaž, že jsi Volk Engel."

Ano. To by řekli.

S nově probuzenou energií a nadějí se zastavila u dveří. Sklopila bradu. Svítivé duhovky přijaly lesk života a plánutvornosti.

Ačkoliv měla s sebou pouzdro na místě, Intel:reality rozhodla, že bude lepší propůjčit armádní pouzdro – a Nina věděla proč.

Na svůj gelový ponorový kryt byla zvyklá, ale na ten armádní nikoliv. Šlo o pojistku, že pokud by měla Nina něco v úmyslu, tak by ji měli pod větším dohledem. Reagovali by rychle, mezitím co Nina by tápala v konstruktu.

„Žádám o otevření zámku."

„Rozumím. Vojenští bodyguardi vyčkávají. Držte se v jejich blízkosti. Děkujeme za pochopení."

∞

Tři chodby. Nástup do výtahu. Ocelová schodiště.

Liduprázdné průchody. Vypalující běloba a stěny světle šedé. Dominantní barvy Intel:reality. Pseudosklo a kov. Uklízecí četa vypnutých robotů.

Operační místnost s kódem jedenáct poznala z dálky. Sklo se zabarvilo do matného hledí, aby nikdo neviděl, nesledoval, nečíhal, nebyl uvědomen. Čili ani Nina nedokázala říct, kdo je uvnitř.

Vojáci si nechali oskenovat zrak. Dveře zasyčely úspěšným příjmem.

„Běžte," kývl jeden z nich bradou. Modifikovaný hlas.

Tak až takhle daleko armáda zašla. Dokonce těm vojákům půjčila jinou hlasovou tóninu, aby si je Nina nezapamatovala.

Všímala si, i když se nacházela tolik let v izolaci. O to víc jí do pohledu udeřily logické chyby a manipulační techniky. Hodlali ji držet zkrátka – ale dokud se Nina nacházela ve svém osobním tichu, všímala si. Jakmile přijde na řadu více lidí v jedné uzavřené místnosti, bude potíž orientovat se.

Uplukovníka Neuhaeusera spatřila jako prvního. V rychlosti si vybavila jejich seznámení. Ten muž byl vycvičen zjevně podle CN: Císařského manuálu. Jeden z nejstarších protokolů, který spočíval právě v zahubení vedlejších emočních pudů, naopak do čelní pozice patřilo biologické vybavení základních instinktů. Obrana / útok. Neexistence strachu, pochybností, mimik. O těchto vojácích se říkalo, že nebyli lidmi, ale stroji, určeni k obraně mocenského císařství.

Další tři osoby neznala. Prolétla je rychlým pohledem. Dva muži, jedna žena.

Ale lebeční implantáty na dvou mužích značily přítomnost dvou Traumhandlerů.

Nebyli představeni, ani ona ne.

Promluvil jedině uplukovník. Zněl jako císař; robot. „Inteligentní ponorové pouzdro se na rozdíl od vašeho modelu liší algoritmickými REM aktualizacemi opakující se dvakrát za minutu. Traumhandleři jsou kontrolováni Medicsystémem, ale i terénním medikem." Kývl směrem k ženě s virtuálními brýlemi. Levý rukáv měla ocejchovaný odznaky lékařského vesmírného institutu. „Vést vás bude umělá inteligence verze třicet osm. Ponor do kyberprostorového konstruktu je zesílený kvůli náročnosti vedení vícero osob. Tento zesilovač neprošel žádnou změnou. Je uzamčen. Může se vám zdát, že vás někdo tlačí ke zdi. To je míra síly a mentálního spojení, jakou používají vojenští Traumhandleři."

Vysvětlil také REM systém, podporovaný hertzy, vícekanálové šumy, způsob, jakým používají jednotky světelných kilometrů, a že čas vnímání se odlišuje jednou virtuální nanovteřinou. Tedy, pokud se stane něco nevyhnutelného, pilot je povinen reagovat dříve a nespoléhat se na navigátora.

Nanovteřina?

Jak bylo možné, že spojení neprobíhalo v aktuálním okamžiku, když Traumhandleři v konstruktech nevnímají časové rozhraní? Za nanovteřinu by někdo mohl přijít o život – a navigátor by s tím nic nesvedl. A předvídání, to, že by měly obě strany předvídat, není odpověď.

„Pro začátek provedeme zkušební synchronizaci, naladění se obou stran a spojení mozkových vln. Vzhledem k tomu, že amygdala patří k proměnným vzorcům, potřebujeme si ujasnit, zda jsou výsledky shodující a prosperující."

Rozuměla.

Do místnosti někdo vstoupil. Uplukovník ani nikdo z přítomných nepozdravil. Jen příchozí zasalutovali.

Muž, u něhož si všimla, že se jevil poněkud nervózně. Na odznaku se mihotal laserový hologram 002. Vypadal nemocně, nebo spíš... nervózně.

A druhý muž. Tam zasáhla nostalgie, jakési déjà vu. Nicméně si byla Nina jistá, že ho neznala. V očích skrýval zvláštní jiskru liščího chování. Tolik tváří, kolik jsi za celý život potkala... samozřejmě, že se tvé podvědomí splete.

Ani muž nevypadal, že by ji, byť matně, poznával. Jen se spletla.

„Je mi potěšením vás poznat, Traumhandler Null. Specialistka na všechny druhy ponorů a spojení. Osobnost beze jména. To vás činí speciální, Traumhandler."

Nina přivírala zrak. Tenhle chlap... se evidentně nestyděl za to, že nenávidí snící. A dával to jasně najevo. Postojem, řečí i očima.

„Stëre Ädelsten tu bude za chvíli," dodal uplukovník a narovnal se. Dioda na spánku zasvítila. Nina si všimla, že Ädelstena vyšší důstojník bral, ale tohoto, co sotva přišel, ani zrakem nepostřehl. Nevšímal si ho. Negativní atmosféra panuje i v samém jádru armády.

∞

Nadvelitel Stëre Ädelsten. Syn Karmiene T. a Davida Ädelstenových. Bratr, ochránce, pilot, stratég, napojitel, přítel, velitel a tichý deviant.

V armádě v začátcích viděl to, co si vždy přál, když vyrůstal. Stát se užitečným – někým. Obětoval to, co obětovat mohl, aniž by to poškodilo druhé. Vojsku dal nadmíru svého času. Zkušenostem dal svůj čas a intelekt. Blízkým budoucnostem dal svůj čas, intelekt a víru. Za ta léta našel osobnosti, které ho podpořily, motivovaly, inspirovaly a vedly Světlem. Našel také osobnosti, které ho zničily, nenáviděly a demotivovaly.

Stal se cílem nepřátel.

Stal se vzorem malých chlapců.

Stal se terčem hloupých.

Stal se nadějí pro vojsko.

Vše všech aspektech ale nezneužil ani jediného štítku. Nezneužil své hodnosti ani inteligence, aby manipuloval druhými. Nezneužil síly, aby někoho zničil. Spravedlnost se jevila silnějším pohonem.

Existovali hrdinové, kteří ve prospěch společnosti nesčetkrát riskovali své životy, aby ochránili ostatní. I Stëre nejednou zariskoval s nulovými šancemi. Ale uvnitř svého já vždy přišel na způsob, jak z dané situace vytěžit prospěšnost a úspěšnost. Někdy se nezadařilo. Více se setkával s úspěchy než s nezdary.

Když se ocitl ve skupině nepodporujících, přicházely mu na mysl slova ‚vzdát se' – později si odvodil, že slovo vzdát se je podobné slovu vzdor. A tak vzdoroval všem kritizujícím kolegům a akademikům.

S matkou neměl žádný vztah. Pamatoval si ji velice málo. S otcem trávil čas mnohem častěji – a nejčastěji se věnoval sestře, protože jako maličká vypadala, že něčí pomoc potřebovala. Záhy přišel šok, zejména pro něj, když mu Olivia začala tvrdohlavě vzdorovat a utíkat dopředu.

To protože za celou dobu se snažil, aby s ní držel krok – neboť Olivia utíkat nemohla. Stál vždy při jejím boku. Vždy. Dívka s handicapem. Holčička bez nohou. Když se porval, tak v výhradně soukromí, jakmile se našel někdo, kdo se do její sestry navážel.

Pochopil, že obětování se jako akt není špatný. Jen samotný koncept druzí chápali jako sobeckou aktivitu pro naplnění egocentrického poháru, především v éře, kdy vládla „pozornost". Ne. Byla to laskavost. Pomoct druhým – a když ten druhý pomoc odmítne, pomocná ruka má rozhodnutí respektovat. Tohle Stëre dlouho nechápal, zvlášť ne, když sledoval sestru, jak se vzdala své budoucnosti »chodit«. I přestože existovalo spousta možností.

Když Stëre Ädelsten viděl příležitost něco učinit lepším, udělal tak. Aniž by se dvakrát rozmýšlel. Následky a pozitivní výsledky zanalyzoval až poté, co se dostal do víru akce.

Vstoupil. Zasalutoval uplukovníkovi, ženskému medikovi, dvěma Traumhandlerům...

Kmitl zrakem k Leemu C'Chazokovi. Svolán z dovolené, nemýlím-li se?

Na konkrétní dedukci odpověděla Falkeho přítomnost. Už si zdaleka netvářil jako poražený pes. Vyvýšenou bradou dával znát skvělou náladu.

A pak.

První ho zaujaly její oči. Přímo se do nich ponořil, do té divoké a fluorescenční žlutě. Vlasy v culíku, barvy černé. Štíhlá jako by její stravovací styl závisel jen na nejzdravější kvalitě, ale nemohl si nevšimnout svalů.

Z těch očí sršela taková dravčí inteligence, že... jak si ji vlastně představoval? Nijak. Jeho mozek si usmyslel, že komunikoval s člověkem, ale přitom mu přišlo, že hovořil s někým... těžko popsatelným? Nevlastnil představivost, protože ta patřila snícím.

Stëre narovnal páteř. Pozvedl ruku výš, vyrovnal prsty a dotkl se jimi svého čela.

V očích Niny Volk Engel se něco zatřpytilo. Zatímco na ni Stëre Ädelsten hleděl s naprostým respektem, Nina Volk Engel se zdála šokovaná.

Respekt. To ji překvapilo?

Trhla bradou. A to bylo vše. Pak uhnula pohledem. Hruď se jí nadzvedávala.

„Nadveliteli Ädelstene," přikročil uplukovník. Dotkl se Stëreova ramene a zašeptal: „Věřím vám. Ale nebudu přehlížet chyby. Defekty stojí hodně a složitě se napravují. Budu svědkem této operace jako neutrální přihlížející a pokud se naskytne situace zlomu, operaci nekompromisně přeruším."

„Rozumím," řekl tiše Stëre.

Uplukovník se kdysi věnoval profesionálnímu studiu Teorie chaosu. Jeho inteligence převyšuje inteligenci všech. To protože uplukovník Neuhaeuser věřil náhodám, pravděpodobnostem a odchylkám. Věřil, že každá akce přivolala řetězovou reakci (byť nespatřitelnou a nepochopitelnou). Odmítal stereotyp a harmonogram; vítal překvapení a nečekanost/neočekávanost. V tentýž chvíli v hlavě dokázal vytvořit mapu pravděpodobností, sečíst ztráty a najít důvody rizik, vyhledat bezpečné dráhy a uvést vše do organizovaného pořádku, poněvadž si uvědomoval, nakolik je civilizace závislá na fungujícím systému. V. Jednom. Jediném. Okamžiku. Náhlé. Změny.

Uplukovník Neuhaeuser a nadvelitel Stüf byli spojenci, kolegové, synchronizovaní vojáci. A od doby, kdy Adler Stüf odešel, se Neuhaeuser spoléhal na Ädelstena – ale dával mu také důvod něčemu nedůvěřovat, i přestože byl otevřený všem statistikám, požadavkům a návrhům.

Uplukovník Neuhaeuser Stërea nenápadně poplácal po paži. Věřím vám, Ädelstene.

„Nino Volk Engel, Traumhandler Null. Bude mi ctí s vámi spolupracovat."

„Nadveliteli." Najednou získala sebevědomí. Zvedla bradu. „Stëre Ädelstene. Budu vás vést."

Hanuer Falke Zak se nepříjemně mračil. Sledoval přitom Traumhandler Null.

Tvář Niny Volk Engel totiž pro druhého nadvelitele připadala, jako by něco plánovala.

∞

Prvotní propojení všech mentálních dat proběhlo úspěšně. Pro všechny to vypadalo, jako by byli sourozenci. Naprosto silná synchronizace.

Uplukovník Neuhaeuser tuto nepředvídatelnost uznal.

∞

Napila se vody a posadila se na gelovou sedačku. Pozorovala pouzdro. Lebku měla v jednom ohni – ponorový stroj se choval úplně jinak, než na co byla zvyklá. Hranice pro něj neměly smysl. Všechno se nahrnulo ve výpadech, které takřka neočekávala, ale princip nakonec pochopila zázračně rychle – překvapilo to i ji.

Takový tlak zažíval každý profesionální navigátor?

Poznala další Ädelstenovy vzpomínky. Silné vjemy, silnější než předtím, poprvé. Za všech okolností ale byla přítomna a cítila, jak něco v ní prasklo – pak zjistila, že pustila své hradby, takže umožnila Stëreovi Ädelstenovi, aby nahlédl do jejího podvědomí.

Cítila se nesvá. Nikdo – kromě ní – neznal Všechno. To náleželo jen jí. Ale nyní...

Aplikovala hluboký nádech.

Po zasyčení někdo vstoupil dovnitř.

Nina přivřela víčka. Postavila se, překvapivě do obranné pozice.

„Co jste vysnila?"

Nechápavě naklonila čelist. „To bude o–"

Muž s sebou donesl krabičku s dvanácti vodivými hroty. Nina chvíli nechápala, na co se dívá. Tento přístroj neznala.

„O co tady jde–"

Nebyla si vědoma jeho jména, protože nebyl představen, proto rychle zmlkla. Ale instinkt jí říkal, že ten muž nebyl dobrý. Něco měl v plánu. Něco, na co neměla šanci dojít.

Mužův výraz ji dostal do pasti, v níž se mihotaly dvě základní emoce: strach a miniaturní hněv. Kde získal důkazy – nebo jak přišel na to, že něco vysnila?

A pak se tiše, naprosto tiše, objevil další muž. Proběhl kolem ní tak rychle, že nestačila reagovat. Zbystřila pouze lesk kovových rukou.

∞

Neodpovídala na žádný kanál. A to ho přinutilo zrychlit. Vyrazil do chodby, uběhly tři minuty, a stál před matným sklem.

Panel nad vstupem oznamoval, že někdo oprávněný se nachází uvnitř.

Nechal systém, aby mu oskenovala sítnici. Připadalo mu, že to trvá neskutečně dlouho, déle než obvykle.

Zatímco se posuvné dveře otevíraly, zaslechl šelest. A pak spatřil Nininy nohy a šedé těžké terénní boty.

„Vypadá to, Ädelstene..." cizinec se otočil, „... že tu máme člena venušského hnutí."

Nina měla na obličeji otřesný výraz, který by mohl na povel vraždit. Druhý člen armádního sboru jí u tepny na krku přidržoval manuální elektrošokový box.

Stëre vyrazil vpřed. Ohnal se po mluvčím, zatáhl za jeho paži a smýkl s ní, aby se mu podíval do tváře, i když věděl, o koho šlo.

Zdevastovaný nos Isaakem Brahmem. Vychytralé oči naplněné vítězstvím, triumfem, vzrušením.

„O co se snažíte, Zaku?"

Mezitím k operačním dveřím přišli další vojáci a v přímém přenosu sledovali konfrontaci dvou nadvelitelů.

„Říkám vám," dával si na slovech záležet, „že tu máme venušského špeha. Nepřiznaného snícího. Kolik si myslíte, že může mít Octavius ve svých řadách následovníků snících?"

Nikdo nic neslyšel. Stëre na něj zíral tak, že by ho mohl podpálit, ale stačilo tak málo – tak zatraceně málo – aby vybuchl. Vnést do této situace navíc rebelského Octavia... o němž Falke věděl, že se o něj Stëre zajímá.

„Někdy si říkám, proč jsou třeba dva nadvelitelé, Ädelstene," zavrčel Falke. „Když všechno, co navrhnu, se setká s neúspěchem. Přitom někdy se jedná o tu nejlepší možnost. Temná energie? Návrat vojáků starších tři sta let? Zmírnění přijímacích testů pro lepší nástupnost nových vojáků? Co si myslíte, že armáda je, charita, Ädelstene? A tohle? Tohle, nadveliteli? O co vám jde?"

„Správná otázka, nadveliteli Zaku. O co vám jde?"

Hanuer Falke Zak přimhouřil oči. „Neberete mě vážně."

„Dovolte, abych poznamenal, že vy neberete vážně nikoho, Falke. Posíláte vojáky na jasnou smrt. Využíváte hodnosti nadvelitele a tvoříte v jednotkách chaos."

„Chaos? A co teprve spustíte vy, až tahle žena začne snít, Ädelstene?! Přečetl jste si její specifikace minulosti?!"

Měl tendenci se na Volk Engel podívat. Ale neudělal to. Přísně a nehybně hleděl do Falkeho očí.

„A jak jste se k nim dostal vy, nadveliteli? Zneužitím Leeho C'Chazoka, předpokládám."

Hanuer mu pohledem oponoval. Škubaly mu čelisti. Pak nenápadně škubl rukou.

A tím dal znamení svému kolegovi, který měl zastupovat rovnováhu spravedlnosti, a ten podkopl Nině nohy. S hlasitým žuchnutím spadla na kolena, na tvrdou podlahu – tak nečekaně, že i Nina zafuněla. Ale zároveň vrčela.

Nenechala se jen tak.

„Pokud hodláte opustit velitelskou funkci," vrčel Falke, „v tom případě převeďte celou jednotku na mě. A nechám vás být. Tak jednoduché to je."

„To odmítám," pravil chladně Stëre.

„Ale co když se stane nehoda – a vy v kokpitu zemřete?!"

Hadovi jako tobě jednotku nepřenechám, pomyslel si Stëre.

„Za svým rozhodnutím si stojím, Falke. A nehodlám o tom diskutovat. Teď pusťte Volk Engel, nadveliteli. Teď."

Falke se ušklíbl s nevyřčeným „jasně".

Falkeho asistent vytáhl pouta a jedním cvaknutím svázal Nininy ruce do titanu. Nina sebou škubala, v očích se jí odrážela hrůza, ale nevyhrála. Bokem tváře se dotkla podlahy.

„Povolení, Falke," zvýšil hlas Stëre a přistoupil blíž. „Na to, abyste mohl zatknout svobodného člověka, je nutno povolení. Nemáte právo–"

„Právo?" uchechtl se Falke. „Tato ženská žádná práva nemá. Je majetkem nejvyšší armádní společnosti. Nejvyšších. Majetkem Generála a Traumhandlera Zero, Graye Bääcka. Určitě jste informován, kdo to je, nadveliteli."

Ve skupině vojáků se ozýval nepřetržitý šum a šeptání.

Armáda se sice tváří jako superhrdinská vesmírná agentura, ale má své černé díry. Problém tkví v Nejstarších. Ti velí starým způsobem, proto mladí trpí. Proto vznikají korupce a nátlaky.

Gray Bääck. Nejstarší. Narozen na Zemi. Jeden z těch, kteří se nezjevují mezi lidmi, podobně jako E. M. Snící, který obětoval mnoho životů pro „vyšší spravedlnost" – zúčastnil se všech politických válek, a to aby prosadil, že mezihvězdná armáda je nejdůležitější článek společnosti.

Stëre Ädelsten ho nikdy nespatřil. Pro něj osobně se jednalo o Ducha, který ničím nepřispívá.

Nina zkoprněla paralýzou. Hlasitě dýchala. Vyděšenost. Hrůza vetkaná v kůži a trhaných pohybech. To jméno. Nejvyššího. Bála se ho.

Hanuer vypadal nanejvýš spokojeně. Skoro se vysmál Stëreovi do obličeje. Přemýšlejícího Ädelstena obešel, vyškubl manuální elektrošokový box kolegovi z ocelových rukou a dotkl se Nininy kůže. Krk.

Ozvala se šleha. Stëreův reakční pohyb byl pomalý. Zůstal viset uprostřed prostoru a málem neudržel rovnováhu. Nininy zornice hned nato zmizely... a její tělo bez kontroly spadlo.

Pozoroval Hanuera pohledem, jaký nedokázal nikdo popsat. Obočí hluboce zamračené, až se víčka ztrácela. Lícní kosti pod takovým tlakem, že by rozdrtily něčí páteř. Modrá žíla na spánku a krku, dlaních. Stín v prohlubních obličejových svalů.

„Máte v plánu něco nekalého, Ädelstene. A já zjistím co."

„Hanuere–!"

Šum skupiny zesílil.

„A dost."

Všichni se otočili.

Doktorce June Brausewetter zářily duhovky holografií. S podpatkami získala výškovou převahu. Chytří od ní ustoupili, protože si uvědomili, kdo přišel.

Nesmrtelnost rovná se dominantní moc.

„Nechce Volk Engel jít, Zaku."

June vykročila dopředu.

Hanuer zvedl ruku a téměř na ni ukázal, jenže respekt k Nejstaršímu byla silnější. „Nic ve zlém, doktorko, ale váš vliv sem, na armádní loď, nezasahuje," opáčil.

June se zamračila. Vědoucně, přísně a znamenitě zvedla hlavu. „Jedná se o tajnou misi vedenou samotným prezidentem Soustavy, Hansem Brausewetterem I. A to zejména v oblasti, kdy pilot Ädelsten a navigátorka Volk Engel dosahují vyhovujících synchronizačních parametrů. Doufám, že rozumíte, jaký vliv tato mise a prezidentova slova mají."

Hanuer Falke Zak najednou zbledl.

Stëre Zaka soustředěně sledoval a ani se nehnul.

Pravděpodobně si nyní Hanuer uvědomil, proč uplukovník Neuhaeuser tento proces schválil. Tato lež se velice tematicky trefila do černého.

Lež. Stëre byl součástí lži, ale... nepochyboval.

Falke couvl. Rytmicky přikyvoval, kousal se hněvivě do rtu.

„Abyste nebyl uveden do rozpaků, nadveliteli Zaku," zašeptala téměř zlověstně June. Vytáhla zvukový malý přístroj. „Tady máte zvukovou nahrávku, vysvětlující okolnosti mise, odůvodnění tajného procesu a souhlasného prohlášení. Prosím všechny, aby odešli."

Hlas Hanse Brausewettera I. prošel UI kontrolou.

„Pevně věřím, že rozumíte, čeho jste se dopustil, pane Zaku. Právě jste zabrzdil proces tím, že jste vyřadil Volk Engel elektrickým šokem. A doufám, že víte, jak obtížně snící nesou elektrické napětí."

Hanuer mlčel. Přesně jako v konferenční místnosti.