Nina se hodinu před ponorem uložila do spánku.

Spánku, v němž bezpečně snila.

Ačkoliv se bezpečně necítila. Uvědomovala si, že na fyzické hraně reality ji ukotvoval postranní lebeční implantát, který díky impulsům zabraňoval snům proniknout do hmotné reality. Mapoval její mozkové vlny a vnímal frekvenční rozsahy tak, aby nedošlo k vysnění.

Takže snění kontrolovaných snících ve skutečnosti nebyly sny; nešlo o vizuální představy, sekvence obrazů, barev, tvarů ani nesmyslné neskutečnosti.

V této lucidnosti bylo něco jinak. Cítila to. Už v okamžiku, kdy vypnula část čistého vědomí a naskočilo autonomní nevědomí.

Nacházela se v mlhovině vybuchujících hvězd. Jeden výbuch vedle druhého. Ale s jejím hledím ani jeden otřes nepohnul, protože šlo o pouhou nereálnou neskutečnost. To byl pojem, který se naučila od Perseuse. Dvakrát N. Nereálná neskutečnost.

(No, nezní to krásně? zasmál se strýc)

Vzdálená vzpomínka odešla.

Nina trpělivě pozorovala vesmírné dění. Musela jej už někde spatřit – protože její představivost byla násilně omezená.

Roj vybuchujících hvězd spolkla černá díra. Vcucla všechno jako nabarvený plyn, téměř okamžitě a nepostřehnutelně. Tuto rychlost nedokázalo vyjádřit ani mrknutí oka.

Snící Nině se po hrudi rozlilo něco teplého. Pocit... dotkla se prsou... bezpečí.

Opravdu? Nešlo o přelud? Přeci nesměla pociťovat. Ve snu jsou emoce abstraktní, nervy na lucidnost nebyly připojené.

Ústa černé díry zmizela s posledním záchvěvem mlžného světla. Rozprostila se všudypřítomná tma.

Proč se jí v nevědomí zobrazovaly otazníky, když na tyto pohyblivé obrazce znala odpověď?

Od noh si periferně všimla stoupajícího dýmu. Poklidně plula nehybným prostorem a vyčkávala, co se bude dít. S čím její představivost dojde. Vždy byla plná očekávání – jako dítě spánek milovala právě kvůli snům. Myslela si totiž, že navštěvuje nějaká vzdálená a existující vesmírná místa.

Bílý dým Nině zahalil nohy. Možná, že kdyby se na sebe podívala z druhého pohledu, šlo by o fascinující úkaz – v oné tmě totiž její oči musely svítit jako dva fluorescenční měsíce.

Mlhoviny se nebála. Neměla důvod. Když v nevědomé mysli pomyslela, že pociťuje chlad, skutečně ho na nanovteřinu cítila. Když si představila teplo, rozlilo se jí po lýtkách. Pak ty vjemy zmizely.

Hrála si s vlastní hlavou, která navštívila stav lucidnosti. Dodávala jí pocity, aby se měly vzpomínky z čeho nakrmit, až se probudí. Protože snové imaginace se nejlépe zapamatovaly, když si k nim lidé připojily emocionální záchytné body.

Najednou se bělobný mlžný ocas proměnil na flóru modrofialových květů. Planina plná světélkujících kvítí. Horní část snu patřila černočerné tmě, v níž hledala oporu, kdykoliv se cítila sama nebo nervózně.

Nastavila tvář neviditelnému a neslyšitelnému větru. Stačila představa, aby se zhmotnila. Ovládání lucidnosti – stav, v němž si uvědomovala sen, nechala se jím vést, ale zároveň ho měla pod kontrolou.

Nikdo se do tohoto prostoru nevloupá, protože patřil jen jí. Každý měl svůj komfortní prostor. Nikdo jí neukradne kontrolu nad lucidností, když už dovolila, aby jí vzali svobodu těla.

Rozhodla se posadit do kvítek. Natáhla ruku, rozevřela dlaň a bříšky prstů laskavě hladila fialové okvětní plátky pozemské flóry. Obraz musel být součástí nějaké staré vzpomínky – protože pojem »květiny« už vymíral. Málokdo v kosmu pěstoval pozemská semínka rostlinného světa. Určitě tyto květy spatřila na starých záznamech – a jako maličká se jich někdy chtěla dotknout.

Takže se dotýkala. Nedokázala ale určit pocitové vjemy, protože... to byl pocit, který neměla možnost okusit.

Hebké jako teplý vzduch? Drsné jako aluminiová fólie? Teplé či studené? Pichlavé nebo heboučké? Hlasité či tiché?

Žádný pocit nepřišel, nedokázala si vzpomenout, co o »květinách« vyprávěl Starý Will.

[jméno]

Perseus @ Starý Will

Proč vidí titulky jmen své mrtvé rodiny před sebou? Mihotaly se jako v průvanu. Zajímavé, s čím její mozek přišel. Asi byl smutek a nostalgie silnější než cokoliv jiného, co zadupala do zapomnění.

„Na pocit hebké, ale křehké."

Nina trhla bradou od květinové planiny vzhůru.

„Slyší Tvé myšlenky. Líbí se jim Tvá píseň."

Nina se zvedla na nohy. Rozhlédla se; ale kde končil její vnitřní zrak, tam začínala další soustava snových květin.

Zahlédla objevení člověka. Za zády. Otočila se a–

Snící žena zkoprněla v němém šoku.

Neznámá žena se pousmála. „Ahoj, Nino."

„Jsi vzpomínka, na kterou si nevzpomínám," povzdechla si s úsměvem Nina. Zavřela pochopením oči. Občas se to stávalo. Že se obrazce neskutečna promíchaly s obrazci reminiscence.

Když Nina pootevřela víčka, žena zvědavě nakláněla hlavu na stranu.

„Je to tak?" zeptala se Vzpomínka/Žena. „Jsem něčím, na co jsi zapomenula? Tak proč si neotevřeš mysl, abys našla Můj původ?"

Původ?

Při napojení se na Ženu složenou ze vzpomínek... necítila nic. Žádnou souvislost. Jako by Nina neviděla na dno své paměti.

„Nemáš původ. Jsi představou."

„Ale každá Představa vzniká z nějakého skutečného podnětu. Jakmile usínáš, přinášíš do říše snů nezapomenutelné či rezonující prvky z hmotného světa. Zda-li jsem tedy Představou... koho Ti tedy připomínám?"

Nina nenašla odpověď. Tu Ženu nikdy neviděla. »Instinktivně« couvla.

„A nejsem ani Noční můra, Nino. Neměj strach," pousmála se Žena. Měla na sobě praskající uniformu, vypadala jako ušitá z kamene.

„Tak co jsi, když ani jedno z lucidního promítání?" zeptala se Nina.

„Ano, co jsem. Co jsem? Lidé nazývají neznámé >čím<, nikdy ne >kým<. Přitom mám podobu člověka. Tak jak jsi došla na to, že jsem >něco<?"

Žena si s Ninou hrála. Ale Nina se necítila v ohrožení, z nějakého důvodu ne.

„Činíš složitější to, co již složité je, Ariel," ozval se další ženský hlas.

{Ariel} pohodila hlavou s neskutečně dlouhými stříbrnými vlasy. Usmívala se jako nejněžnější matka, co neznala emoční kód »hněv«. „A copak je snění jednoduché, Morgano?"

{Ariel} @ {Morgana}

„Copak je jednoduchost založena na principu složitosti a naopak?" vrátila slovíčkaření druhá žena, která se zjevila zanedlouho poté, co Nina mrkla (ačkoli mrkat nemusela). Něco jí ale říkalo, aby zavírala a otevírala zrak, protože její nevědomá mysl nebyla přizpůsobena zjevujícím se zábleskům.

Ariel se zasmála. Její smích zněl jako zvonění. Připomínal... Julii. Nininu mámu.

„Ty že jsi připravena spatřit Nás?" dívala se Morgana na Ninu z domýšlivé výšky.

Nina otevřela ústa.

„Ach!" tleskla Ariel, poskočila a jako největší kamarádka si přisedla naproti Nině (která nevěděla, v jaké chvíli se znovu posadila). Ariel se rozzářily krystalové duhovky. Vlasy následovaly její hbitý pohyb, ale chvíli se vznášely jako v mikrogravitaci a poté se ladně snesly dolů.

Přátelská Ariel vzala Nininy ruce do dlaní a schovala je do klubíčka. „Jistě, Morgano. Nebuď tak nepřátelská. Projev svou druhou část, tu milejší. Máme tu hosta. Tak krásnou–"

Ariel pohladila hřbetem dlaně Nininu tvář. Jemně. Andělsky. Nadpozemsky hebce. Tak na dotek byly cítit ony květy?

„– krásnou a překrásnou Hvězdu. Vypadáš jinak, než jsme si Tě představovali."

Nina celou tu dobu zarytě mlčela. Konverzace dvou žen vypadala, jako by chtěly vyplnit ticho a prázdnotu akustiky, do níž se Nina nechtěla připojit. Hleděla, naprosto v šoku.

Zvědavost klíčila. Tolik otazníků! Dalo se ve snech zbláznit, i přestože se nenacházela v žádném hororovém labyrintu? Aspoň vytušila, že zahyne v obklopení krásné louky. Když už.

„Já," zalkla se Nina, „jsem něčí představou? Jak, když neexistuji?"

Ariel zavrtěla hlavou. „Neexistuješ pouze mezi tvými. Jen šest lidských duší zná tvou tvář. Ale neznamená to, že jsi postradatelná, Nino. Zachránila jsi tolik. Víš, když lidé sní... sní se jim někdy o tvářích, které nikdy nespatřili, že? Ale je to skutečné. Když si pamatuješ snové tváře, znamená to, že jsi je potkala v alternativní realitě. Zrcadlení reality do alternativity. Snové tváře jsou tváře, které >můžeš< potkat na deportační plošině. Kdekoliv."

„Ale tváře, které se jeví rozmazaně," připojila se k vysvětlení Morgana, „jsou duše zesnulé nebo tváře Inteligencí, mihotavých, právě narozených hvězd a planet."

„Víš," uchopila Ariel Nininy dlaně do teplejšího sevření, „děti mají tolik snů! A nikdy si nepamatují obličeje."

To protože se setkávají s Hvězdami a Planetami.

„Správně!" Ariel projevila takovou radost, že Nina cítila, jak se vzduch/nevzduch naplnil jiskrami a duhou. Barvami neexistujícími, nedefinovanými.

„Tak chytrá, ale tichá," zamumlala Morgana.

Ariel si druhé ženy nevšímala. „Takže ač jsme pro tvou mysl složitým procesem, nejsme výplodem fantazie ani extrahací vzpomínky."

„Takže jste odrazem skutečnosti?"

„Co je to >skutečnost<?" opáčila Morgana. „Je to dějství právě probíhající, zrcadlení aktuálního dění nebo nejbližší budoucnost, o níž nevíš?"

„Jsme Obrazy," zazubila se Ariel a škádlivě po Morganě mrkla. „Ano, skutečností. Realitou. Ale v jiném existenčním uspořádání. V hmotném světě nás najdeš v jiné formě. Foremné. Symetrické. Tak kulaté!"

/Ariel

/Morgana

Nina aktivovala princip snového dýchání. Zalapala po dechu. Existoval vzduch? Odkud vzala svůj dech? Kde ho našla?

„Vy. Vy jste planety."

„Strážné planety," vmísila se Morgana, která evidentně usínala s dokonalostí na hrudi místo polštáře.

„Polštář dokonalosti?" odfrkla si Morgana.

Ariel se zvonivě rozesmála. Měla tak překrásný a melodický hlas... kdyby se dalo, Nina by si přála usnout i ve snu jen aby znovu a znovu a znovu zaslechla Arielinu melodii smíchu.

„Čtete mi myšlenky."

„Jsi totiž součástí Nás. A My jsme součástí Tebe," zařehnila se Ariel.

„A jak je to možné?" zeptala se Nina, která konečně našla odvahu projevit Zvědavost. Přímo po odpovědích prahla.

„Hmmm... ano, bylo velice složité /nebo spíš obtížné?/ se k Tobě dostat, Panenko. Ale to protože Tě chránil někdo mnohem mocnější než jsme My, víš? Pátrali jsme po tvém fyzickém těle tak dlouho! Ani nevěřím, že to trvalo tak dlouho– Morgano, co je definice slova >dlouho<?"

Morgana si povzdechla. „V Naší dimenzi naprosto nepodstatný a nespecifikující výraz pro nekonečno."

„Skvělé, děkuji Ti. Byla jsi skryta i před naším Zrakem, Panenko. Ale nyní jsme zjistili, že jsi se celou dobu nacházela v bezpečí."

V bezpečí? V bezpečí [???]

To vězení se kvalifikovalo jako bezpečno?

„Ne, ne, Nino." Z Ariel opět tryskaly jiskry mateřství. „Špatný směr. Duchovně jsi se nacházela v bezpečí. Fyzická těla jsou pouze schránky, které trpí a jsou křehké jako toto kvítí, kdybys na ně šlápla. Už by se nevrátilo do původního stavu. Těla vznikla, aby posbírala všechny jizvy a rány, aby se ani jedno z těch zranění nedotklo duší. Takhle to je. Takhle. Neztrácej se Nám, My ti neublížíme. My nejsme Oni. Jsi v bezpečí."

To Ninu neuklidnilo. Na stehna jí cosi upadlo. Když zaostřila, spatřila těkavé slzy, které se proměnily v létající fialové lístky.

Ariel jí věnovala obrovský úsměv. „Smutek je jen pláč duše, Panenko. Ale lidé to pochopili obráceně – že slzy jsou projevem smutku schránky."

„Ale vždyť... když pláčeme, vzpomínáme na smutné věci," zachroptěla Nina.

„Zrcadlení, Panenko," vysvětlila Ariel. „Aby mozek pochopil, proč pláčeš, vygeneruje (ne)konkrétní vzpomínku či myšlenku, aby si vysvětlil, proč má důvod k slzám. Ale nikdo neposlouchá onen smutný zpěv duše. Na duši... se velice rychle zapomíná. Protože nemá formu, hmotu. Přitom je–"

Ariel se dotýkala celého Ninina těla.

„– tady všude. Ty jsi duše. Tohle, na co sahám, je jen poničená a zjizvená schránka. Ale kdybych mohla sáhnout dovnitř Tebe... celého Tebe... narazím na Tvou dušičku, na Hvězdu."

Nina už neplakala. Duše. O onen Světle, o kterém vyprávěl Starý Will.

„To je filosofické," zasmála se chraplavě Nina.

Ariel střelila pohledem k Morganě. „Co je to >filosofie<?"

„Moudrost duše, mysli, osudu a neforemné linie plné otázek o smysluplnosti a interpretaci veškerých neznámých," zamumlala Morgana.

Nina se nešikovně zasmála. Ariel z toho měla radost.

„Pojď, Hvězdo, pojď s námi. Pojď poznat šestirozměrný prostor."

Nina se tázala očima.

„Jen pojď, uvidíš," usmála se chlácholivě Ariel. Její oděv se změnil. Žádná uniforma. Ale šaty s texturou... Měsíce?

„Ach, ano. Jsem Monatlichova chráněnkyně. Nejsem druhý Měsíc, neměj obavu. Nikdo z Nás není nikdy stejný. To Vesmír nedovoluje, protože je fraktálem metamorfózy."

Nině se asi zamotala hlava. Nebo pomíchaly myšlenky. Anebo se logika ztratila ve změti nesouvislých a abnormálních... čeho? Jak bylo možné, že v lucidnosti chápala smysl každých slov a vět, jež dvě ženy přivedly na světlo?

„Podívej!" vykřikla Ariel. Držela Ninu za ruku a druhou ukazovala na černé nebe. „To je šestiprostor."

Nina neviděla nic jiného než bílé tečky. Nekonečné a nespočetné množství bílých kuliček. Jedna z nich... [vzpomínka]... patřila muži s holí. Cink, cink, cink – Newtonovy balanční perličky cinkaly v živé paměti.

„To je Oberon," představila Morgana. „Další strážný měsíc."

Šestiprostor? O co šlo? Neviděla nic zvláštního.

„O co jde? Šestiprostor přece neexistuje," namítla Nina.

„To, co definuješ jako neexistenci, neznamená, že to neexistuje. Jen jste pro to nenašli jméno. Nebo to ještě nikdo nedokázal vymyslet. Představit si. Zhmotnit." Morganin hlas se o prostor opíral, Nina ho zaslechla ze všech stran a směrů.

„Ale Ty šestiprostor ovládáš. Víš, o co jde. Jen Ti to mozkový mechanismus nechce dovolit pochopit, přijmout," řekla Ariel.

Nina nic nechápala.

V hlavě se jí najednou zobrazil diagram:

[I. Pohyb/manipulace]

[II. Modelace]

[III. Fáze rozpadu a vzniku]

„Vidím jen trojici funkcí."

„Nyní si je převeď. Dvakrát tři."

Snící ženě se udělalo zle. Moc informací – nestíhala je vstřebávat.

„A nyní," roztančila se Ariel. „Zavři oči, Nino."

∞

Otevři oči, Nino.

Ariel zmizela. Morgana se neobjevila už vůbec. Z čehož měla Nina tlak na hrudi, něco – něco podobného osamocení. Opuštění. Pocit, jenž dobře znala – a nepřála si ho zažít ve stavu snění, který jí jako jediný nabízel bezpečné zázemí.

»To On...« zaslechla uvnitř sebe Arielin hlas. »... Tě chránil, Panenko.«

Prostor znázorňoval kopii vodnaté plochy, na níž ulpívaly... ne. Nad hladinou se promítaly kořeny starodávných stromů. Onyxová barva. Texturované tlusté provazy dřeva. Táhly se všude, kam Ninin zrak dosáhl. Nad hlavou se táhla pavučina pestrých mlhovin, plující jako tisíc kosmických lodí v jednom směru.

Když Nina [vydechla], u úst se zjevil oblak sraženého dechu. Vládla tu zima. Chlad. Výdech se zkrystalizoval, roztříštil se na miniaturní diamanty a odletěl pryč.

Zkoumala nový prostor a nevšimla si, že se před ní objevila vznášející se postava.

Podle ramenou tipovala muže. Co se jevilo zvláštní, tak to, že seděl v tureckém sedu, ale vznášel se nad vodní plochou. Jeho vlasy–

Vlasy světle modré, husté, dlouhé, dlouhé, tak dlouhé, že neviděla konečky. Mužovy vlasy, které se dotýkaly vody, připomínaly obrovské množství hladkých kabelů, jejichž směr byl naprosto nedefinovaný pro rozpoznání řádu a pořádku.

Lesklé jako... jako hologramy modrých planet.

Muž seděl/vznášel se otočen zády.

Nina se dotkla svého rtu. Najednou rozuměla. Chápala. Ale nazvat to – dát tomu jméno – vyslovit to...

Muž se otočil.

Bledá kůže. Světle modré oči – tak svítivé, že vypalovaly zrak. I z té dálky byla Nina schopna rozpoznat jejich barvu. Ale co nesedělo do estetiky... byly mužovy ruce, které od konečků prstů po loket nabíraly barvu černou.

Nina se bála mrknout. Sledovat. Pozorovat. Její touha mít o všem přehled se vytratila v labyrintu náhlého pochopení a– respektu?

„Nejsou krásné?"

Nina polkla. Pohlédla tam, kam se díval On.

„Ano," zašeptala. Šeptem se to ani nedalo nazvat, jak tichounce promluvila.

Mlhoviny a hvězdy. Krása nevyjádřila aktuální pohled. Nic by nedokázalo popsat, co vidí. Zdaleka nic. Neexistovalo to.

„Proč si myslíš, že byla vymyšlena Jména, Ninive?"

„Pro..." nenacházela slova. Hledala vlastní hlas. A nechápala to hvězdné a nesmyslné oslovení. Možná ho ani nezachytila. „Pro identifikaci různorodého. Stejného. Odlišného."

„Tyto kořeny pamatují dobu, z níž pocházejí Tví předkové. První slovo, jež První člověk vyslovil, bylo ‚bůh'. To odpovídalo jménu někoho, s kým se lidé ještě nesetkali, ale věděli, že existuje. Věřili tomu – zrození ‚víry'. Jména vznikla, abyste se nakonec Vy, jakožto druh Inteligentní jako jádra Inteligencí, nakonec vydali a dostali do kosmu."

Všechno naplánováno od samotného Počátku?

„Jste pojmenováni po bozích," řekla Nina.

„Ano. Všichni. Při jmenování mých měsíců se lidé inspirovali lidským kreativním dílem. Kreativní ale patřili ke snícím už na planetě Zemi. Přišla fáze, kdy se těmto lidem říkalo ‚blázni', ale když se podíváš na osu časů, umělci vlastně předpověděli budoucnost lidského druhu. ‚Bůh' je formou lidské víry, ovšem pro Nekonečno je jen jedna jediná podobná lidskému Všemohoucímu Stvořiteli."

Universum

Vesmír

Kosmo

Uran nastavil obličej světelnému prostoru z modrého lesku. Přivřel víčka, jako by si přál, aby ona slova získala tvar (objevení / hmota / model). Zašeptal: „Král hvězd."

Do Ninina těla se opřel silný vítr. Stačilo mrknutí, aby dlouhovlasý muž zmizel z levitační pozice a zjevil se za jejími zády.

Byl ohromně vysoký. Bála se otočit, svaly napjaté v jedné velké spalující křeči.

„Numero šest," pravil velice tiše Uran. Zněl nepřítomen, téměř smutně nebo melancholicky. Ospale i unaveně. „Žiješ v těle Vesmíru, abys po šesti stech letech poznala šestiprostor."

Husí kůže. Kovadlina v lebeční klenbě. Elektrický proud v mozku. Zástava srdce.

Nereálná neskutečnost

Numerologie

Nina

Patnáct nul = N

/// ID: 000000.

/// 600 let

/// 6 + 0 = 6

/// 26 let = první vysněná hmota

/// – 66 let > Neptunovo varování lidstvu

\\\ chybný numerologický znak: – 67 let

/// smrt Thorstena, věk Niny: 313 <polovina č. 6>

/// 6D: pohyb/manipulace/modelace/fáze rozpad/rozklad]

/

{Vše, co známe, má svůj negativ. Své minus. Obrácenou stranu či vliv. Říká se tomu rovnováha. Abys něco získala, je potřeba počítat jak s výsledky, tak s následky. A samozřejmě, když něco obětuješ, něco získáš...}

/

{Symboly. Sny. Numerologie. Astrální těla. Vizuální předsudky. Vyšší já. Ego. Na tohle se dívej. Tady jsou odpovědi. A dívej se na hvězdy, ony ti nikdy nezamlčí to, co podle vesmíru máš znát. Sleduj symboly hvězdokup. Poslouchej písně solárního systému. Pozoruj mapy světů, poněvadž galaxie není jen jedna. Digitální čísla, to jsou zprávy pro tebe. Hloubej sama v sobě. Vyčisti mysl a otevři se znamením. Jsme vesmíru, našemu Stvořiteli, mnohem blíž, než jsem si kdy dokázali představit, Nino...}

/

Nina se složila. Koleny dopadla na plochu. Hladina se letmo zavlnila. Nesnila. Nina nesnila. Nemohla.

{Já vím všechno, Nino. Naprosto všechno. Jednou ses mě ptala, jestli mě ta tíha vědění bolí. Odpověděl jsem ne. Ale doopravdy... všechna tíha vesmíru bolí. Já vím, že to umíš, Panenko. Stačí lusknout. Stačí pomyslet na tvé nejsilnější přání.}

Oni to věděli.

Všichni věděli něco, čemu nevěřila, přitom věřila.

Věděli. To.

/// poslední kód:

U

R

A

N

U

S

„Proč... proč... tohle... není možné."

„Tvé jméno, Nina, má svůj Původ z antiky. Řecká podoba jména pozemského zakladatele asyrského města Ninive – ‚a městem velkým procházelo se tři dny'."

Uran dodal: „Tohle je to, co nazývalo lidstvo osudem."

/// šest @ tři

Smutně se usmál. Poklekl, tmavě modré šaty se vodní plochy ani nedotkly.

„Proč," zašeptala zlomeně. „Proč vlastním moc hmotného snění, když jsem obětovala tolik?"

„Přesně jak pravil tvůj dědeček. Ale já ho opravím: aby se otevřely dveře Oka, je nutno zavřít dveře Počátku. V překladu: zapomenout."

Ne. Nemohla. Nemohla zapomenout. Vždyť vzpomínky byly to jediné, co ji udržovalo při životě. Když po otcově smrti vysnila, zajali ji a přežívala na kosmické lodi, v osamocené samotě, na Hyacintu, na modrofialové rostlině.

„Dával jsem ti znamení, Nino. Tys ale byla připoutaná k minulosti, historii tvého života. Chtěla ses několikrát vzdát svého místa v kosmu, aniž bys pomyslela, že to, cos ztratila, ti otevřelo cestu do jiného světa. Rozumím tvým pocitům. Bolí to, ačkoliv... netuším, co to >bolest< je. Možná bych to popsal... že kdykoliv jsem tě sledoval, mrzelo mě, že ti nemohu nijak pomoct."

„Proč." Proč, proč, proč. „Umím jen snít, ale stejně nemůžu, jinak mě zabijou."

Nastoupil malý hněv. Drásal se v její kůži. Rozpaloval jizvy.

„Ale nyní tě nezabíjí."

„Protože pouze sním, nepřenáším hmotu."

„Stejně sníš. Snění rovná se život, Nino. A tys nikdy nepřestala snít."

Uranus se přesunul před ní. Uchopil její bradu a přinutil ji, aby se zahleděla do jantarových či diamantových očí. Elektrizoval.

„Jsem s tebou od tvého narození." Zřejmě Uranus neznal křik. Skoro ho neslyšela. „Napodobil jsem vlastní bratry a sestry, kteří se přimkli k člověku. Ale ty jsi byla jiná. Nechtěla jsi mě k sobě pustit, ale nevyčítám ti to, Nino. Věděl jsem, že tvá bolest je silnější než touha po poznání. Vyčkával jsem. Čekal jsem sice v/nesmírně dlouho, ale čas pro nás nic neznamená. Ani pro tebe, protože jsi nesmrtelná. Věř tomu, Ninive, že tvá rodina sídlí na oblohách. Sice je nevidíš, ale oni vidí tebe. A jsou ti vděční za to, že jsi na ně nikdy nezapomněla – a nikdy nezapomeneš, dokud se rozhodneš žít.

Osvoboď se od svých věznitelů. Jsi mocnější než oni. Protože právě jsi pohlédla do zákoutí šestiprostoru. Vymodeluj si vlastní svobodu, Nino. Zahaj fázi rozkladu pout a rozpadu zastaralého systému.

Vlastníš realitu, to, co nazýváš hmotnou skutečností i přítomností. Traumhandleři jsou Tvůrci. Jsi Traumhandler Null, všemocná Nula. Neměj strach ze snů, které tolik miluješ, Panenko. Věz, že Vesmír nezná rozpor."

A pak

pak

Nininy zářící oči

ukolébaly Urana ke spánku