Nouzová konzole v krevním a nervovém systému, impulsy šoku a vizualizace nejstrašlivějších scén. To definovalo vnitřek Henryho Behma.

Kapitán Isaak Brahm se zrovna něčemu smál s nejmladším členem posádky. Zrovna proběhlo testování virtuálního konstruktu pro zrychlené pilotování a manévrování, které situovalo temný pohon.

Henry si nepamatoval, že si sundal helmu s brýlemi. Nepamatoval si, že v té simulaci kdy spočíval. Viděl před sebou jedinou osobu a ta měla s armádou společného velice pramálo.

Isaak si poručíka povšiml a poklusem přiběhl blíž. Kapitán ho praštil do paže, jako vždycky.

„Spíš dobře, Behme? Vypadáš strašně. Na digitální sny mám skvělej recept. Pojď, pojď–"

Henry se ovšem ani nehnul.

Isaak přivřel oči. „Hej. Poručíku."

„Ano, kapitáne."

Nezněl vůbec přesvědčivě. Znělo to automaticky, jako kdyby promluvil robot. Isaak si ho odsunul stranou, dál od procházejících pilotů.

„Co se děje? Z toho kreténa si nic nedělej."

Henry snad dostal elektrický šok, prosákl i do hlasu. „Vy to v-víte?"

Isaak pozvedl obočí. „Co mám vědět?"

Když Henry mlčel, Isaak se narovnal. Mračil se stylem, jako by měla přijít katastrofa. „Poručíku. Co mám vědět?"

„Já... se velice omlouvám. Tohle mi neodpustíte. Tohle ne."

Proboha, proběhlo Isaakovi hlavou. Proboha. Henry se dostal do pasti armády. Někdo na něj vytáhl něco, o čem nemůže mluvit. Byl k něčemu přinucen, na to by Isaak vsadil svoje syntetické plíce, které stály zatraceně hodně.

Isaak se dlaněmi dotkl obou Henryho paží. Vyrovnal výšku pohledů a chladně zašeptal: „Co ti ten parchant řekl?"

Henry poplašně otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Nehleděl do Isaakových očí. Byl úplně mimo. Tohle nebyl poručík Henry Behm. V žádném případě.

„Poručíku," zavrčel kapitán. „Okamžitě mi vysvětlete, o co tady jde. Heslovitě stačí. Teď. Hned. To je rozkaz."

Henry polkl. „Je mi to líto. Nula nula dva. Navigátor. Nadvelitel. Já–"

Jenže nestihl nic doříct. Isaak švihem pustil poručíkovy paže, otočil se trupem směrem ke schodům a vyběhl je takovou agresivní rychlostí, že by se zvedl i prach mikroatomů.

Henry se zhroutil na podlahu. Ostatní piloti ho povzbudili a prohlásili, že „poručík Behm měl zase plný počet bodů".

∞

Isaak Brahm zapomínal minulost, ale nezapomínal na skutečnost. Zvládl si odříkat mantru klidu, ale stejně mu nepomohla. Krev v něm doslova vřela, a naposledy, když se mu takto tinktura zahřívala, zmlátil někoho z inženýrů způsobem, že ho museli deportovat do nejbližší zdravotní stanice. Jediný, kdo ho zklidnil, byl kapitán Stëre.

Utíkal a matně si pamatoval, jaké chodby a zkratky zvolil, aby dohnal svůj adrenalin syčící v uších do absolutní zkázy. Rychlost a vychytralost především.

Jenže možná chytrost v tomto naprosto iracionálním plánu nefigurovala. Jistěže ne. Měl před sebou jen jeden přízrak. Který hodlal dohnat i na konec vesmíru.

Prudce se zastavil. Zvedl nohu a botou rozrazil dveře. Okamžitě se ozval poplašný systém.

Hajzl nikde.

V hlavě si určil pravděpodobné umístění. Nanovteřina ani nevyjádřila běh jeho strategických a logických myšlenek.

Rozběhl se. Na výtah kašlal, zvolil schodiště. Zuřivě rychlou a rozmazanou cestou potkal Traumhandlera 001, ke kterému vyštěkl, aby zvolal Stërea Ädelstena na příslušné místo.

Protože Ädelsten byl jediný, který Isaaka ukotví od úmyslu chladnokrevné vraždy.

Přemýšlel do budoucna natolik, že nepřemýšlel nad ničím jiným. Armáda ho tak vycvičila. Předvídat. Tisíc různých variací úniku, obrany, útoku, záchrany. Několik tisíc hodin v konstruktech, v umělých virtuálních realitách. Několik tisíc hodin v kokpitu. Několik tisíc hodin v tělocvičnách v cvičném boji s člověkem i robotem.

Voják je vždy připraven zabíjet. A nemusel v tom figurovat rozkaz nadřízených. Stačil osobní pocit spravedlnosti.

Nestíhal dýchat, jak s ním cloumal šílený vztek. Ale na tom nezáleželo – důležité bylo, co přinese blízká přítomnost, až uplatní vizuální budoucnost.

Respekt nebo disrespekt, bylo mu to jedno. Rozrazil dveře i místnosti operátorů, kam směli jen povolaní vyšší důstojníci během obhajob nebo strategických konferencí. Bylo. Mu. To. Jedno.

Našel jeho ksicht zázračnou rychlostí. Sotva pohnul Isaak očima. Na nádech nezbyl čas.

Dvěma kroky přeskočil pult, jednoho přísedícího, kolena zarazil do stolu, natáhl rozevřenou dlaň a do ní uchopil hlavu.

A smýkl.

Jednou. Dvakrát.

Potřetí se mu to nepovedlo. V uších slyšel neustávající ozvěnu, jak hlava dopadala tříštivě na povrch a to mu stačilo k tomu, aby se nechal odtáhnout ke stěně. Pořádně to s tím švihlo. Někdo s ním švihl tak, až mu zarachotily kosti. Dýchal jako vzteklá chemická reakce.

Díval se na svůj cíl. Nevnímal, co mu kdo říkal. Nechal se přibít ke stěně a ulevit napjatým svalům. Zjistil, že ztratil tolik dechu, že se mu před očima rozhnojily biohvězdy.

Muž frkal a sténal. Nad ním se skláněl robotický zdravotník, ale byl k čertu platný.

Isaak se jen vítězně ušklíbl. Tak povýšeně, že kdyby úsměv dokázal zvyšovat hodnosti, dominoval by prezidentovi.

„Co se sakra děje?!"

„To se ptejte jeho," zahřměl Isaak a ukazováčkem ukázal na sténajícího muže v uniformě.

Všichni stáli v pozoru. Mračili se, ale nikdo nezačal štěkat po Isaakovi, což ale Isaak neshledal výhodou. Vychutnával si po malých doušcích malé osobní vítězství, ale zároveň věděl, že tímto to ještě neskončilo. Možná ani nezačalo.

„Máte k tomu co říct, nadveliteli Zaku?" zeptal se uplukovník Neuhaeuser. Socha z titanu a chladnokrevného přístupu.

Nadvelitel zafrkal. Oddaloval odpověď sténáním a syčením. Isaak mu zjevně zlomil nos.

„Kapitáne," přirazil znovu neznámý Isaaka ke zdi s agresivní účinností. „Co to má znamenat?"

„Zeptejte se–" zavrčel kapitán jednotky Ädelstenauge (jedině Ädelstenauge), „– tady tohoto ŠMEJDA."

Do otevřených dveří se hbitě přesunul Stëre Ädelsten. Rychlým pohledem zanalyzoval situaci. Zakončil skenování na Isaakovi.

„Co se stalo?" zeptal se klidným hlasem Stëre.

„Nadveliteli Ädelstene," kývl hlavou uplukovník. Uplukovník byl jediný, který řešil neustálé stížnosti na nadvelitele Zaka, takže možná proto nereagoval nikterak šokovaně. I když – slovo „šok" se uplukovníkovi vyhýbalo rizikovým obloukem.

„Tady tento pitomec!" zaprskal voják, který svíral Isaakův límec. Isaaka začala bolet hlava.

Ädelsten čekal na řádné vysvětlení. I když podle toho pohledu měl zjevnou představu o tom, co se tady událo. Pro jeho proč? se ještě nenašla odpověď. Na tu čekali všichni.

Isaak se mezitím uklidnil, svaly mu sice škubaly, ale hlas se pořád chvěl vztekem. Pozvedl bradu. „Pochlubte se, nadveliteli. Váš učiněný způsob, jak někomu zničit povědomí o nezkorumpované armádě!"

Hanuer Falke Zak zachrčel. Z nosu mu tekla krev. „Nevim, o čjem mluvite."

„Ale zatraceně víte!" zařval Isaak. „Henryho Behma vyslýchala asi jeho matka, co?! A jak vysvětlíte dnešní zrušené terénní lety naplánované už měsíc dopředu?! A náhlá nepřítomnost Leeho C'Chazoka, co?!"

Nadvelitel Zak nehnul ani brvou. „To... bude omyl, kapjitane."

„Jasně, kurva," vyštěkl Isaak Brahm a nohou nakopl židli před sebou.

„Uklidněte se, kapitáne," řekl Stëre Ädelsten. „Jak souvisí poručík Henry Behm s Traumhandlerem Leem C'Chazokem?"

„Jednoduše," odvětil Isaak, jenže na něj se Stëre nedíval.

Stëre Ädelsten si přizval masku, která měla co dočinění s jeho sestrou, když se ocitla v nebezpečí. Vražedná soustřednost. Chladná odtažitost. Pozorování. Analýza. Předvídání. Kontrola nad záchvěvy v čelistech.

Nadvelitel pozoroval nadvelitele. Hanuer Falke Zak ovšem nijak nesoupeřil o svou nevinu, což se zdálo zvláštní. Hanuer byl agresivní, když ho někdo (ne)právem nařkl. Že by se teď konečně ocitl ve slepé uličce?

„Nic vám nedlužím, Ädelstene," řekl Hanuer. Hlas měl cizácký, musel mluvit tak, aby dýchal jedině ústy a vynechal z toho nos. „Ani nikomu z vás. Nic, co prohlásil kapitán Brahm, se mnou nemá nic společného."

Ty zkurvysynu– štěkal Isaak v duchu.

„Traumhandler Lee si vzal dovolenou," řekl někdo zleva.

Isaak si mluvčího prohlédl. Viděl ho, párkrát. Chudý student nacpaný v uniformě jako panáček. Hlas měl dutý a nevýrazný. Měl umělou ruku.

Tak Lee si vzal dovolenou. Jasně. V den, kdy měly probíhat zkoušky v terénu na nový pohon. To ti všichni sežerou, jasně. Lee je znám jako dochvilný. Těší se na každou inovaci. Tuhle zkoušku by si nenechal ujít, protože o ní knasrání básnil už měsíc v jídelně.

Ädelsten hned pochopil to, co pochopil Isaak Brahm v tentýž chvíli. Spolupráce. Ten usmrkaný šohaj stál při nadveliteli Zakovi, aby vymýtil Isaakovy útoky. Aby každý zapochyboval. Aby neutralizoval pochybnosti. Chytrý tah, Zaku, chytrý – nic mazanějšího jsem nečekal.

„S kapitánem mám dlouhodobé potyčky," přiznal omluvně nadvelitel Zak. „Je mi líto, že pronikla na výsluní zrovna při této příležitosti."

Isaak v duchu vrčel jako závada v motoru. Muž, který mu drtil límec, mu pohrozil výdechem a tlakem na zeď. Isaak se už nebránil, alespoň dobré tři minuty.

Isaak ani nezaregistroval, kdy se Stëre Ädelsten přesunul pohledem na něj. „Kapitáne. Hlaste se v mé kanceláři. Okamžitě."

Kapitán polkl. A přikývl.

Kdyby někdo dokázal přečíst myšlenky... zjistilo by se, nakolik je armáda zkorumpovaná a ovlivnitelná. To by v organizaci poté nikdo nevelel a nikdo by těm lidem nevěřil.

Uplukovník, zčásti robot–zčásti člověk, se otočil na nadvelitele Zaka. „Kapitán Brahm položil správnou otázku. Proč se zrušily terénní lety s temnou energií?"

Nadvelitel sklopil bradu. Zakousl se do rtu.

„Nadvelitel se Stërem Ädelstenem v rámci tohoto návrhu nesouhlasil," promluvil za Zaka vojenský hubený asistent.

„Jde o inovaci, která armádu zabrzdí," vysvětlil nadvelitel Zak. „Dunkle materie, tedy těžená Temná energie, se aplikovala již na dvacet procent strojů. Z toho více než polovina pilotů ji nezvládla kontrolovat ve virtuální simulaci, natož aby ji zvládla ovládat v kosmoprostoru. Nesouhlasím s Ädelstenovou myšlenkou. Solární pohon sloužil dosud jako vyhovující, tudíž nechápu, proč jsou zapotřebí inovace. Bude trvat přibližně jeden hvězdný rok, než se s ním piloti naučí zacházet – a virtuální simulace nenahradí realitu."

Uplukovník pravil: „Rozumím. Byl jste jediný, který s inovací nesouhlasil. Zapomněl jste ale na vojenský kodex, nadveliteli."

Hanuerovi Falkemu se zúžily zornice. „Nechápu, kam tím míříte, pane."

Uplukovník Neuhaeuser sepjal ruce za zády. „Naslouchám všem návrhům, nadveliteli. Všechna pro a proti. V armádě to znamená, že každé učiněné rozhodnutí může být špatné i dobré. Neexistuje etiketa, která by pravila, co se dotýká vhodnosti či nevhodnosti. Každé rozhodnutí může přinést nečekané následky i výhody – o tom vypráví Teorie chaosu.

Nadvelitel Ädelsten to myslel ve vší úctě k budoucnosti armády. Může se cokoliv stát, to nevylučuji. Ale vojenský kodex praví, že každý voják je připraven na to, aby se vyhnul zkáze, a je nepřípustné, aby se vina jmenovitě svalila na někoho, kdo se pro armádu obětoval. Vy se držíte zpátky, rozumím vám. V tomto oboru je ale zapotřebí riskovat vstříc pokroku, nadveliteli. To je všechno, co jsem chtěl sdělit."

Vojenská psycholožka a strategička po plukovníkově boku zasalutovala. „Ukončuji shromáždění. Náhradní termín sdělíme přes vnitřní systém."

Všichni přikývli a z konferenční místnosti odešli. Kromě Hanuera Falkeho Zaka.