Vzpomínky. Zlá předtucha. Obrovská hradba před tím, než člověk vykročí vpřed. Vzpomínka mohla situovat strach. Nějaký nerozpoznatelný vzorec chování, který brání člověku vyjít z komfortní zóny. Někdo řekl, že tohle nemám dělat – kód „vzpomínka" » příkaz „strachovat se". Vzorec, nekonečný, nekončící, neužitečný.

Nina skrývala v paměti mnoho myšlenkových map, nebo spíše skříněk, v nichž byly uzamčeny některé scény z jejího dětství; jakési souvislosti, které by dostatečně vysvětlily, proč se třeba strachuje cizích lidí.

Zdálo se to jednoduché, naprosto důkazné a vysvětlitelné. Vzhledem k tomu, že žila pouze se svou rodinou a málokdy se poštěstilo, že narazila na jiné děti než na Marii, Kannu nebo Philipého, neměla moc přístup rozvíjet sociální inteligenci. Cítila se v bezpečí jen v blízkosti nejbližších, kteří ji svírali v oblouku a nepustili ji ven. Naučili jí to. Zároveň ale nepřipustili, aby si zničila sny – její ideály naprosto podporovali, protože věděli, jakým způsobem voní #svoboda, v níž doslova proplouvali.

Jaké jsem měla sny, než jsem začala skutečně snít? Takhle otázka ji trápila od okamžiku, kdy Velitelství souhlasilo s její deportací na hlavní základnu Intel:reality.

Jakési vrčení pronásledovalo její jednotlivou myšlenku. Nedokázala se uklidnit. Proto hledala příležitost alespoň si vzpomenout na něco, co souvisí s ní samotnou. Něco hezkého. Těch momentů opravdu existovalo spoustu.

To, že se přidala k armádě... nepatřil ten sen náhodou Thorstenovi? Ale Nina ho měla natolik ráda, že ho následovala?

To, že seděla v bojovém kokpitu a pilotovala... vyjadřovalo to její jádro? Náplň duše, o níž často hovořil Starý Will?

To, že skládala variace planet, aby pomohla Jannet a Fillarovi uzavřít několik záhad/otázek? Bylo to zajímavé, nic víc. Další střípky do mozaiky, které jí rozšířily obzor.

Filosofování nad životem, smrtí, dušemi, jádry, mysliteli, pozemšťany, numerologií, Stvořitelem... pouze se Starým Willem komunikovala, aby se necítil tolik sám – a on jí oplácel tak, že jí daroval moudrosti Starého světa (což znamenalo Zemi a zemskou mytologii/ideologii). Pamatovala si je. Téměř všechny.

Hádky o hvězdném systému Alfa Centauri a existenci tří jeho planetek; o „planetě 9"/„planetě X" ve skutečnosti zahalená jako černá díra; cizogalaktickém objektu Mléčné dráhy... s Marií se neustále o něčem dohadovaly. Pramenilo to zejména z toho, že Ninina matka byla vedoucí a sdílela s dcerou všechny objevy. To nebyla pravda. Kolem toho se hádky také točily. Maria jen záviděla, přitom její rodiče byli v mnohém taktéž úspěšní.

Zauvažovala. Vědomosti. To byl její sen? Lovit informace? Pamatovala si, že někdy měla hlavu nafouknutou jak balón, protože některé dny byly hektické a každý našel nějaký podíl svých výzkumů. Svědčila u všeho. Chtěla. Chtěla?

Kvůli těmto neustále se rodícím vědomostem ztratila jedinou cennou zkušenost, kterou vlastnili všichni kromě ní. Socializovat se. Otevřeně mluvit se všemi.

Proto se zdála tak silná, ale ve skutečnosti se jednalo o ochraňující mechanismus. Nepustila k sobě piloty nebo klienty příliš blízko, protože co kdyby... jí ublížili? Využili by toho? Zděsili by se?

Navíc se bála. Jednou... ano, opravdu jednou, se setkala s dětmi v jejím věku. Vzpomínala si, ta vzpomínka se vyvalila jako pára. Měla tušení, že přistáli na Saturnu. Než rodina posbírala zásoby na další let a doplnila pohonnou hmotu, Maria Ninu vzala za ruku a hnala ji do gravitačního boxu z transparentu, kde skotačily děti. Hrály si, což Nina nechápala. Maria se tvářila jako namyšlený sup z holografií.

Běž, ať tě mám z krku, zasyčela Maria. Nina na ni zděšeně hleděla. A co tam budu s nimi dělat? pípla Nina.

Dělej to, co dělají oni, máchala Maria rukama. Jednoduché.

Jenže Nina se třásla. Nevěděla ani proč. Tohle neznala. Krok po kroku se přibližovala k Hřišti (přečetla si název boxu), kde si děti hrály s nafouknutými modely planet z nějakého gumového materiálu. Jeden z balónů jí přistál na hlavě, když vstoupila dovnitř. Stála jako opařená.

Jedno z dětí, jehož obličej si nevybavovala, Ninu vtáhlo na hřiště. Nevzpomínala si, zda se přidala k naprosto nesmyslné hře. Se smutným výrazem se dívala z transparentu na kosmickou tmu a přála si, aby už seděla na posteli ve svém pokoji.

Jen jednu tvář si vykrojila z paměti. Byl to chlapec. Jmenoval se Shenry. Vyprávěl jí, když pozorovali hologramy „delfínů", že jeho rodiče se věnují výzkumu lidského těla.

A proč? zeptala se Nina, již dychtivá po dalších super informacích. Najednou jí to nepřipadalo tak špatné. Možná zjistí o lidském těle víc! Nikdo kromě strýčka Perseuse se anatomii nevěnoval.

Chlapec pokrčil rameny. Myslím, že hledají, jestli máme více ‚výrazů'. Nevím, co to znamená! Pořád to říkají. Něco o ‚osobnosti', ‚rozštěpu', ‚chemickém dělení'. Nezajímá mě to. Pořád o tom mluví... a nechávají mě tu, aby se tomu věnovali.

Nina u chlapce zpozorovala smutek. A osamění. Proč se cítíš sám, když sám nejsi? zeptala se a kývla na děti.

Shenry se dotkl hrudníčku. Tomu se říká samota? Tak v tom případě... nechci být ‚sám'!

Maria se později Nině vysmála a žvanila cosi o ‚frajerovi z Hřiště'. Nina to nechápala a chytře se nevyjadřovala.

Maria na to Saturnské Hřiště o mnoho let později úplně zapomněla a koneckonců... Nina také.

Od té doby se Nina lidí stranila. Ani v armádě neměla nikoho, s kým by ladně vplula do rozhovoru. Nepovažovala za důležité nic, co vyšlo z jejich úst, protože nešlo o podstatná jádra něčeho komplikovaného. Ninu rodina naučila řešit, zkoumat, bádat. Témata o manželství považovala za méněcennou přednášku cyklického života. Proč mluvíš o svém muži, když se nemusíš vrátit z mise? Proč vzpomínáš na svého syna, když nevíš, jestli mu průdušky nezahltí vesmírné bakterie? Proč se díváš na fotografii sestry, když tě to přivádí jen k pláči?

Nikdy nechtěla pilotovat, přesto tak učinila. Získala zkušenost. Nechtěla znát tajemství planety Venuše či dalších objektů, přesto tak učinila. Získala další zkušenost. Nikdy nechtěla vědět, jak funguje nechutně vypadající lidský mozek, přesto poslouchala. Další zkušenost. Nikdy nechtěla poslouchat o Vesmíru, Stvořiteli, Energii, Karmě... přesto tak učinila. Získala přehled.

Hvězdoletka s indexem INTELREALITY s.r.o. přistála na malé ocelové plošině. Nina je očekávala.

„Casanov."

„Poslouchám."

„Vše zamkni. Protokol D."

„Heslo?"

„Náhodné, podle tvého logického uvážení," řekla.

„A co když mi vymažou paměť?"

„Tak na to dojdeme společně."

„A co když se nikdy nevrátíte?"

Nině se roztřásl ret. Usmála se. Aby zakryla hrůzu. „Já a nevrátit, Casanov? Pokud se ztratím ve vesmíru, najdu si tě v prachu, ty drzý parchante. Nezabíjej mě tak brzo. Na to, abych hned zemřela, jsem nepřežila tolik let. I kdyby tě nenávratně zničili, poskládám tě znovu. Rozumíš, co ti říkám?"

„Ani ne," připustila umělá inteligence. „Ale věřím vám, Volk Engel. Budu tu na vás čekat. Nyní zahajuji protokol D, Digitální smazání všech záznamů. Včetně sebe a svého skvělého slovníku. Bude mi chybět slovo ‚delfín'."

Delfín. Pozemský mořský svět. Vzpomínka. Alespoň část z ní, z toho Hřiště, aniž by si byla kdy Nina vědoma, že pochází právě ze Saturnu.

„Sbohem, Casanov."

„Naviděnou, Nino Volk Engel. Budu zvědav, jak mě pojmenujete v mém příštím životě."

∞

Udržovali si od ní odstup. Podobně jako si udržovala odstup ona od nich. Vojáci byli zřejmě informováni o její hodnosti, protože si málem přerazili lebku o stěny, aby bradou vyjádřili poctu a respekt. Dlaně na spáncích rovné jako přistávací plošiny.

Dva vojáci, jejichž těla musela projít vylepšovacími operacemi, se jí drželi po bocích. I přestože měla na hlavě rušičku snů a další příslušenství navíc, vypadali, jako by jim neustále hrozilo nějaké nebezpečí jen tím, že dýchala.

Jistěže. Nedivila se. Kdoví, co jim Nejvyšší nepovídali a co vše si představili pod pojmem „vysněná katastrofa". Znělo to sice hezky, jenže se nejednalo o pohádku. Její osobní noční můra.

Byla představena nadplukovníkům Intel:reality, tím to končilo. Napadlo ji, že aby byla hrozba méně výrazná, potřebují eliminovat potenciální informátory. Nebyla představena žádným podřízeným vojákům. Směřovali ji chodbami, které vyústily v další chodby bez možnosti nahlédnout do depozitářů, hal, operačních místností, dokonce i jídelny.

Počítala, kolik točivých chodeb míjeli. Šest. Na základnu dost velké bludiště. A systematické. Zatáčeli dvakrát doleva, třikrát doprava, takže podle orientačního smyslu si domyslela, že mířili do hlavního srdce základny. Sídlo nejvyšších.

Dva elitní vojáci udržovali neměnnou vzdálenost. Vždy o půl kroku za ní. Neopovážila se zrychlit, protože by si mohli všimnout, o co jí jde. Že loví informace. Že zkouší hranice této kontrolované hry. Otázkou zůstává, nakolik je kontrolována či kontrolovatelná?

Když se počet vojáků na chodbě zmenšoval, pochopila, že se blíží ke kanceláři.

A pak podél zdi uviděla někoho, s kým už měla čest. Jeho tělo by se vešlo maximálně do dvou dveří. Ale nikdo by ho nepustil, protože nepatřil k hvězdné armádě.

Patřil zkrátka k Hvězdám.

Obézní muž s maličkýma očima a holí v ruce ji mlčky pozoroval. Dívala se na něj jen zrakem, hlavou nepohnula. Vojáci záhadného muže nezahlédli, ani se nepozastavili.

„Doprava," řekl jeden z vojáků.

Samozřejmě že doprava, pomyslela si. V hrudi jí rezonoval maličký stres, který odezníval vzhledem k nulovému počtu vojenských sil.

Zastavili před bílými dveřmi, bělejšími než celý komplex. Na dveřích nestálo žádné značení. Takže žádná kancelář. Možná další vězení.

Voják otevřel dveře. Ten pohyb Ninu strašlivě překvapil. Vytřeštila na tu robotickou gorilu oči a sledovala, zda nemá nějaký postranní úmysl. Neměl – opravdu jen otevřel dveře.

„Madam," kývl muž. „Celé vaše. Nachází se zde i vaše ponorové pouzdro."

Chápu, pokračovala v monologu, protože neměla prostor pro konverzaci s Casanovem. Nesetkám se s Ädelstenem, aby minimalizovali fotografickou paměť a informační šum. Chtějí se vyhnout ohnisku hysterie pro případ, že se něco pokazí. Chtějí mě učinit skrytou a nenápadnou, jako bych neexistovala.

Ne že by v tom spočíval nějaký rozdíl. Proč ji tedy přesunuli na základnu? Proč nezůstala v Hyacintu, o který se snažili, aby ho měli pod kontrolou? Měli.

Víceméně.

Nevěděli totiž, že Nina Volk Engel není obyčejný člověk. Viděli v ní jen snící, která je schopna neschopného. Ale netušili, že Nina dokázala to, co zvládnou programátoři, inženýři, technici a výzkumníci.

Zvládla a ovládala všechno.

Ale u nich měla jen jeden jediný štítek: Traumhandler Null.