Lidstvo kdysi na Pluta zanevřelo. Několik staletí patřil hlavní sestavě „planet", král vedle krále. Ale pak se zjistilo, že trpí samotou a vzdalující se izolací od Slunce – dál / někam do prostoru / pryč. Proto chladne. Kontrastní bůh. Dlouho tajemný a schovávající se. Malé oko dvou planetárních bratrů.

Kolem jeho vzniku koluje spousta otázek. Hypotézy předpokládaly, že se jedná o bývalý měsíc Neptunu. Astronomové ovšem postupně nalézali další malá transneptunická tělesa, která se Plutu podobala nejenom svou oběžnou dráhou, ale také rozměry a složením. Astronomové proto dospěli k závěru, že Pluto je jen největším členem Kuiperova pásu, poměrně stabilního prstence sestávajícího z těles obíhajících Slunce.

Svou náladu Pluto vyjadřoval nenápadně – ale jakmile ho lidstvo osídlilo, jeho nálada se dala pocítit doslova na vlastní kůži. Najednou se začal ještě více ochlazovat [když byl nevrlý, podrážděný nebo pomstychtivý], protože ze začátku lidé nerespektovali jeho povrch.

Byl zlý, ale ne tolik jako Tylos. Někdy znenadání klesl s teplotou tak, že se všichni museli schovat do speciálních termojednotek – a to vše kvůli množství technologie, jež planetu zahřívala. Jako by dával znát, že je mu horko, zpomalte. Lidé se přizpůsobili Plutovu chování.

Pluto v lidské kolonizaci figuroval jako „ostrov technologického pokroku", kam se většinou dostávali inženýři, digitální myslitelé, strůjci programů a aplikací i 5D holografici – s náhledem na to, kolik neustále spuštěných technologických zařízení museli tito géniové používat (a využívat ji pro tepelnou energii), Pluto vyhrál na plné čáře. Rapidně nízká teplota, přístupná geologická mapa. Neměl svého synchronizátora, i přesto se choval s lidské civilizaci poněkud přátelsky. Astropozorovatelé se domnívají, že to nebude mít dlouhého trvání.

Alexander Behm, nominovaný administrátor systémů Intel:reality. Bývalý šéf odešel kvůli rodině (narodil se mu syn). Alexander v plutonské societě působil asi padesát šedesát let, nicméně zkušenosti posbíral na technologicko-průmyslové zóně na Marsu, jedné z největších digitálně a technologicky zdatných korporací.

Když chcete pracovat a žít na Plutu, je zapotřebí si uvědomit, že se z planety nedostanete. Plutův měsíc Charon moc lidí do atmosféry nepouštěl. A navíc bylo potřeba udržovat zařízení v neustálém chodu a elektronapětí. Musíte si uvědomit: buď ztratím vše, co mám, nebo už nemám co ztratit a na co se těšit. Tohle vyžaduje pracovat na Plutu.

Okna v termobunkrech neexistovala. Vše z titanu a blutonia. Kabely a dráty obklopovaly stropy, tvořily změť mapových cest. Na podlaze nenajdete ani metr volného místa, vše zabíraly masivní počítače, holografické tabule, generátory, elektroskříně, komunikační systémy a procesory. Někteří starší lidé říkali: Podobné to bylo na pozemské Antarktidě.

Trpasličí planeta Eris se podobala zmenšenému Měsíci. Přes senzory byla k spatření krásně ostře, zato Neptun s Uranem potřebovali astrozoom.

Jenže technici ani počítačoví experti nepotřebovali o planetách znát všechno. Měli jen na paměti Pluto a ten kontroloval tým jak z Jupiteru, tak z plutonské pozorovatelské základny.

Alexander Behm nikdy neměl co ztratit.

„Admine," zavolal kdosi. Žena. Clarissa. Holografička Kuiperova pásu v 5D verze 5.7. a modelantka nově objevených planet. Většinou ji nebylo vidět, protože nepřetržitě pracovala ve své buňce. Hodně kolegů ji nazývá „bláznem", protože pro kariéru grafika udělala všechno – implantovala si oči za robotické, v rukách měla o něco kostí a svalů méně kvůli nainstalovaným párům automatických rukou (kvůli čemuž si musela do mozku vložit čip multiovládání kyberwareů). Když pracovala, pracovala rychle a zároveň precizně. Když ji člověk viděl pracovat, začal najednou pochybovat o vlastním výkonu. Když ji sledoval... připomínala robotickou chobotnici. Čtyři ruce (dvě lidské, dvě mechanické a jehličkové), autonomní a speciální oční optika, mozek pracující jako nejvýkonnější počítač, který zvládá přes sto úkonů najednou.

Alexander vystrčil hlavu zpoza dvaceti pěti monitorů, na nichž se binárně ukazovaly systémové kódy rychlostí, až to připomínalo padající diamantový déšť. Automatická umělá inteligence shledávala případné nejasnosti a mezery v programu.

Když čekala u dveří a zírala na něj, nikdy nevěděl, jestli se na něj Clarissa skutečně dívá. Ty černé jamky vyztužené šedým kovem vypadaly děsivě a šíleně zároveň.

Ale ji měl rád. Měla v zásobě hodně oborových kvalifikací, což spousta lidí nevěděla. Několikrát adminovi a týmu programátorů pomohla, když šlo o stresový situační faktor, který spoléhá na rychlost a kvalitu.

„Děje se něco, Clarisso?" zeptal se Alexander.

Před několika hodinami jí předal dočasné vedení hlavního operačního systému armády – a to nemohl předat jen tak někomu. Muselo jít o osobu vysoce zodpovědnou. Předávání citlivých údajů bylo ošemetné, protože se elektronicky podepisovalo lejstro o důvěryhodnosti, zodpovědnosti a případnému trestnímu řízení (podáno tak, aby člověk skutečně pochopil, jakou mají korporační informace váhu, hodnotu a sílu).

Jí bezmezně věřil. Nikomu jinému, jen jí – černé ovci plutonské pracovní society, zato nejdůvěryhodnější osobě, která tu kdy byla.

Clarissa vstoupila do Alexanderovy buňky. Zavřela za sebou posuvné dveře, které se okamžitě zasunuly do nasouvacích kolejnic, stlačily vzduch a zamkly se. Dioda zasvítila zeleně.

Clarissa jediným pohledem na záznamové stanice v rohu místnosti vypnula jejich datový přenos. Nikdo je neslyšel. Soukromý rozhovor – za to je nikdo nebude podezřívat, protože jde o komunikaci dvou správců (hlavního a dočasného).

Alexander přivřel obezřetně oči.

„Jde o armádní systémovou soustavu, druhý řádek, kategorie DATABÁZE a kategorie KOMUNIKAČNÍ STOPY."

„Chyba zálohování?"

„Ne," zavrtěla hlavou. Ruce překřížila na prsou. „Něco jiného. Armádní navigátoři, tedy uživatelé Y, nemají povolení prozkoumávat nadsystém, je to tak?"

Alexander chvíli zapřemýšlel. Uživatelé Y jsou podřízení, kteří mají omezené možnosti přihlašování se do systému. Mají své ID karty a identifikační kódy, v nichž se ukrývá detekční štítek, za jehož pomocí se dostanou do určitých kategorií systému. Je jich stovky. Možná tisíc.

Do nadsystému se dostanou jen privilegovaní uživatelé, to znamená uživatelé X a uživatelé A. Pod formou A se většinou skrývají administrátoři, případně i zakladatelé společnosti nebo nejvlivnější osoby téže společnosti. Uživatelé X jsou velitelé, důstojníci, zkrátka výše postavení vojáci či personální pracovníci (v malém počtu).

„Mohou," pronesl s přemýšlivou leností, kdy mu spíš na plný výkon pracoval mozek než verbální komunikace, „v případě, že mají příslušná oprávnění."

„Ale to ten uživatel Y neměl. Zkontrolovala jsem to."

„Takže cracker?"

„Ne. Algoritmus hledání a shody, obojí softwarové řešení. Vše legální cestou. Ale ten šestinulový výsledek mně nesedí."

Alexander se na ni podíval. „Šest nul jako cílový objekt?"

„Uživatel se šesti nulami."

Každý člověk měl svůj identifikační kód, kombinovaný s čísly a písmeny, podobně jako kdysi na Zemi (s průkazky), jenže nyní se člověk identifikoval za pomoci očního skeneru. Lidé jako Clarissa, jejichž původní oči chyběly, se v implantátu zanechala alespoň část původního orgánu, aby bylo co dešifrovat.

Uživatel 000000. Prakticky, teoreticky naprosto nemožné. Nic, ani lidé ani technologie, nikdy neneslo označení s tolika nulami – dokonce ani nejprvotnější vynález.

Alexanderův mozek pracoval na plné obrátky. Téměř slyšel, jak mu v uších šumí elektřina.

„Nejde o uskupení jednotné, pracovní umělé inteligence na volném kosmoprostoru?"

„Ne. Ten uživatel je zařazen v Uživatelích, stoprocentně se jedná o člověka. A má navíc svou umělou lodní inteligenci. Kosmická loď, vlastněná uživatelem nula, sdílí také znaky, které neodpovídají dnešním kvantifikacím."

Uživatel se šesti nulami? Člověk? Skrytý natolik, že se do digitálních přihrádek nedostane ani samotný administrátor systému? Alexander sice nikdy nezneužíval vědomostí a praktických možností hodnosti, ale měl přehled, který byl v kyberprostoru sítí důležitý. Někdy si člověk lépe zapamatuje jméno uživatele než identifikační kód. Ale tohle...

Ale i umělá inteligence pod záštitou? S kosmickou lodí? Zejména hvězdolety a veškerá technologie měla svá označení.

„Dekódovací modul?"

„Neúspěch," řekla. „Žádné jméno. Nic, co by se pod těmi čísly ukrývalo, žádná identita. Vypadá to, že ani administrátor nevlastní koncesi odkrývat neviditelné smyčky."

„Umístění podle satelitu?"

„V Kuiperově pásu. To mě okamžitě hodí do oblasti umělých modulů a stanic. A nemůžu se dostat dál. Uživatel mně tam už pro jistotu nenaskakuje, jako by neexistoval, skrytý v kyberprostorové mlze. To mě přivádí k otázce, jak se k Nule dostal limitovaný uživatel Y?"

Nula je matematický model nekonečna/silnějšího čísla než nepřekonatelná Jednička. V binárním kódu důležitý prvek. Nadjednička. Nejmocnější a nejtajemnější číslice. Číslo mimo pyramidu číslic, nacházející se nad horní špičkou, mimo hieratický trojúhelník.

Hodně se diskutuje – dlouhá a nekonečná léta, že nula nepatří k soustavě číselné řady; že dozajista ani nikdy nepatřila. To se poté rozjely debaty kdo vymyslel nulu, když její uplatnění téměř nikdy nic nezmění? kdo? proč? jaký má význam? je vlivnější než jednička, ale zároveň se nachází ve smyčce hada kousajícího se do vlastního ocasu (anebo také nepatří, záleží na pohledu).

A osoba s nulovým kódem, zejména šestimístným...

Nešlo o chybu. Ani o robota či umělou inteligenci. To by poté nedávalo smysl, proč by umělá inteligence vlastnila umělou inteligenci. A navíc — v armádě.

Alexander si promnul bradu. „Nemá nula v souvislosti s armádou nějaký podstatný vliv?"

Neměl by to řešit. Měl by to nechat být, pokud to neohrožuje precizní systém. I když možná... šlo o krádež dat. Ale to by uživatel Y nevolil legální cestu. Ano – jak se vůbec uživatel Y dostal k informacím nadsystému?

„Pokud mě paměť neklame, používají ji neustále. Jako předčíslí k vyznačení bojových sil a skupiny vojáků. Předčíslí misí stejné kategorie. Má to platné odůvodnění: většinou po sobě jdoucí čísla nepřekročí stovku. Nula se používala už na Zemi u počítačových sítí a značení, aby forma Seznamu nepřeskládala pojmenované, v tomto případě očíslované, soubory podle číselné řady – čili se nesmělo začínat jedničkou, protože poté v případě čísla jedenáct, jakožto dominantní numero, poskočilo nahoru."

„Není tam ještě něco – něco matematicky rafinovaného? Pokud mise nikdy nepřekročí číslo sto, znamená to, že maximální počet misí činí devadesát devět. K čemu teda slouží to další předčíslí hodnoty nula? Proč to formátují jako 000?"

Počítačoví experti byli zároveň matematičtí filosofové – hodně neznalých lidí to nechtělo připustit. Proto se čistokrevní matematici, filosofové a digitální kovbojové neustále dohadovali. Při zakládání nových programů nebyl totiž důležitější zkušební provoz jako spíš promyšlený postup od úplného začátku. Program bez klíčů a zadních vrátek nebyl program, ale hloupá hra pro děti. Na hloupé otázky existuje hloupá odpověď – na hloupé lidi existuje hloupé příslušenství. To kdysi říkal profesor Digitální bezpečnosti. Zlodějem není nikdy hlupák, to si pamatujte. Skutečný hlupák dovolí, aby byl při činu chycen. Jen vy – vy musíte být chytřejší než skutečný zloděj.

„Ta prvně naformátovaná nula je důležitá." Clarissa přemýšlela. „Každý armádní programátor ji vkládá automaticky do systému. Nikdo se nikdy nepozastavil nad tím, proč tam je."

Alexander navázal: „Armáda je tajnůstkářská. Patří k organizaci s nejvyšším stupněm zabezpečení v celé Soustavě. Ani pozorovatelny nemají tolik klíčů. Armádní klíče vlastní jen nejvyšší důstojníci."

Alexander Behm si představil kyberprostor. K vizuální představivosti připojil tvoření programů. Pro armádu vytvořil jen jednu, poměrně jednoduchou, která se instalovala do bojových a válečných strojů a řízených stíhaček s raketovým systémem.

Vzpomínal si, že i on přidával do systémové konfigurace nastavení pro neměnné »základní« trojčíslí. Obvykle nepotřeboval pro programování znát souvislosti spojené s číslicemi. Dostal příkazy, účel, mapu pro digitální rozkazy, představu klienta a svištěl. Nezajímalo ho, k jakým účelům bude program využit. Obvykle ne.

„První nula patří do klíčové sestavy?"

Alexander do prostoru vyvolal hologram. Na soukromém digitálním sektoru vyhledal, kdo všechno z armády vlastní nulový klíč.

„Nenalezeno," pravila umělá inteligence ženského hlasu. „Zkuste zadaný příkaz konkretizovat."

Alexander se zadíval na Clarissu. Zeptal se UI: „Důvod?"

„Nula se jeví jako nulový počet kandidátů na daný číselný příkaz. Formát musí být slučitelný s počtem autorizovaných osob, které klíč vlastní. Chcete příklad?"

„Ne."

„Kdyby trojčíslí začínalo číslem tři, znamená to tři autorizované osoby, které se dostanou do nadsystému," řekla Clarissa.

Muž přikývl. Ptal se umělé inteligence dál: „Je číslo nula zabezpečovací ochranou pro číslo, které se skrývá pod nulou?"

„Ano. Jedná se o starý systém První generace, který se uplatňoval v archivaci tajných dokumentů a služeb. Pokud byste sečetl počet nul, získal jste buď číslo nebo písmeno. Uvádím příklad. Pokud byste měl na jednom řádku patnáct nul, jejich součet značí písmeno N – a to podle abecedního řazení jednotlivých písmen. V této formě kódování záleželo také na mezerách. Jestliže se za dvěma nula nacházela mezera, uživateli to dalo znát, že se má soustředit na číslice. Uvádím příklad. Dvě nuly, mezera, patnáct nul – značí číslo patnáct. Uvádím příklad. Jedna nula, mezera, patnáct nul – značí písmeno N. Je třeba zopakovat nebo zvolit jiný způsob vysvětlení?"

Alexander sdělil zamítavou odpověď.

Clarissa se toho hned chytila. Přistoupila blíže. „Chápu. Součty nul měly svůj skrytý znak. A mezera se chápala jako příkaz, na co se soustředit – buď na čísla nebo na písmena. UI, existoval ještě trojčíslí příkaz?"

„Ano. Ale není mi známo, k čemu se používal – mé oprávnění zde končí."

„Sakra," zamumlal Alexander.

„Ne," zavrtěla hlavou Clarissa, jako by dávala znát, aby se Alexander nevzdával. „UI, a další příkaz? Třeba šestičíslí?"

Šest nul. Skrytá osobnost. Proč se tam uživatel Y dostal, ale administrátoři nikoliv? V čem přesně spočíval princip?

„Tématicky nenavazující na vaše dotazy. Globálně se ale šestičíslí uvádí jako historické exempláře, související s hvězdným letopočtem daných historických děl."

Tematicky úplně v mimo mísu, úplně v hajzlu, pomyslel si Alexander.

Clarissa před adminem luskla prsty. „Historická díla?" zašeptala. „Jaká historická díla, Alexi? My tu snad máme nějaké zatracené muzeum?"

Napovídala mu. Jistě. Ve vesmíru se vznášel kosmický disk s muzejní budovou? Ne, nikdy. Pojem muzeum patřil planetě Zemi a pozemšťanům. Vesmír architekturu nebo lidskou historickou práci nevlastnila, když kolonizátoři ten prostor vyplňovali. Lidé jen zkoumají vesmír, nehledají nějaké vykopávky nebo otisky lidské minulosti, když žádné neexistují.

„To označení slouží jako očíslování lidí?"

„Nemusí to znamenat kódovaný součet, abecedně písmeno F. Znamená to šestku."

„To nám nepomůže," konstatoval Alexander.

„Letopočet," zopakovala Clarissa slova UI. „Muzeum tu nemáme. Takže je to člověk. Člověk a roky, Alexi."

Alexander najednou zbledl. „To ale není možné. Všichni nesmrtelní, kteří se dožili tohoto čísla, jsou veřejně známí..."

Panebože.

V armádě se skrývá šest set let starý člověk. To znamenalo... že je tu další osoba, která žila z dob První generace.

600 let.

Šestičíslí.

Nuly, samé nuly. Žádné jméno. Žádná identifikace. Tři objekty, z toho jeden člověk. Tři neznámé. Nejmenovaná osoba, umělá inteligence a kosmická loď. Co to mělo znamenat? Šlo o tajnou misi? Osoba tak stářím zdatná, že by něco svedla/provedla?

„Neměli bychom se do toho míchat," připustil Alexander chladně.

„Už jsme se zamíchali. Musíme to nahlásit, Alexi. Protože uživatel Y po sobě zanechal stopy, které vedou do nadsystému, k němuž mají přístup jen vyšší důstojníci."

Alexanderovi bylo najednou strašné vedro. Vytápěcí box se nepřizpůsoboval teplotě dvou osob v jedné místnosti, které vedly adrenalinovou debatu.

[600 let]

Alexander Behm si otřel pot z čela. „UI, vymazat historii dotazů a odpovědí."

Umělá inteligence učinila.

„Alexi..."

Dívala se na něj černýma očima. Nelidskýma. Ale měl představivost, takže viděl, jak by jí oči zrcadlily emoce zodpovědnosti.

Ano, to byli – plutonští speciálové byli zodpovědní, protože nevlastnili nic, co by mohli ztratit. Jejich jedinou prací je udržovat veškeré a všechny systémy v neustálém chodu. Řešit defekty a chybová hlášení. Vyvíjet programy a nechat je růst, ale zároveň jim zamezit vyvinout se tak, aby neplnila funkci inteligentního člověka.

„Fajn," zašeptal. „Fajn. Dej mi deset minut. Musím projet tento software." Obrátil se na židli k monitorům. „Clarisso? Není uživatel Y poručík Henry Behm?"

„Není. Je to navigátor."

Alexander Behm si v duchu oddechl. Bratr byl také kdysi digitálním kovbojem – a myslím, že bych mu to neodpustil. Alex nechtěl, aby se bratr stal tím, kým se stal Alex.

Osamoceným a hercem/lhářem, že nemá v kosmoprostoru co ztratit.