June Brausewetter vyhledala starý kontakt, seděla v letadlové stíhačce, popíjela energetický nápoj a nervozitou klepala nohou. Autonomní pilot svištěl „plnou rychlostí" vpřed. Asistentovi nedovolila se cesty účastnit, čistě z vědeckých důvodů. Měl pro to pochopení – naštěstí.

Z kulatého okénka se dívala ven; a prohlížela si vzdalující se Jupiter, ačkoliv ho znala již nazpaměť a neměla důvod hledat něco nového.

„June?"

Měla by si oddechnout, aby uvolnila naježené svalstvo. Měla by... se svěřit, aby nenosila tu tíhu samotná. Jenomže už několika sty lety složila vědeckou přísahu. Nehodlala ji porušit.

„Davide, ráda tě slyším."

„Děje se něco?" Nezobrazil svůj obličej, na holografickým displeji se mihotalo jen jeho jméno. David vždy vypadal jako věčně unavený mládenec, takže si ho June dokázala velice živě představit. Kruhy pod očima, slušivé a staromódní brýle, jizva na rtu, zkostnatělé prsty, poněkud pohublý, ale milý a hrdý muž, který pro vědu a vývoj udělal všechno – a i přes značnou vytíženost nikdy nezanevřel na rodinu.

Býval vždy bystrý. Ačkoli... kdo by nepoložil tutéž otázku, kdyby se ozval někdo po– velice dlouhých letech?

„Nemohu ti sdělit detaily." June sama pociťovala, jak se její tváře zhostily únavné vrásky. Protřela si víčka. „Jde o objekt zájmu, který jsi zkoumal. Žánrová blues, která nyní usíná a možná nakonec zemře, protože už ji nikdo neposlouchá. Umírající hudba. Jazz se ještě drží na příčkách, protože člověka alespoň nenutí ke spánku. Víš, kolik má blues populárních skladeb?"

„Dvacet sedm, jestli se nemýlím."

Doktorka Brausewetter líně zamrmlala souhlasem. V očích se jí však cosi zalesklo.

June nikdy ale pod Zlatým vědeckým glóbusem nepřísahala, že nebude druhé vést k inteligenčnímu stopování. Šlo o psychologický trik, který spočíval v principu „přihořívá", aniž by bylo řečeno skutečné téma diskuze.

David to pochopil okamžitě.

Vyvolávalo to vzpomínky z laboratoře. Když jim skončil výzkum, v soukromé buňce si dali whisky a pod kamerovými senzory si hráli se slovy. To se odehrálo... hodně, zatraceně hodně, dávno. Skoro vzpomínkám nedokázala přiřadit hvězdné roky.

To, co se June zalesklo v očích, byla jiskra odhodlání a tvrdošíjného entuziasmu. Ochablé tělo, zato v očích duch energie, živosti a pnutí.

„Našla jsem jednu vykopávku. Pochází ještě ze Země. Mrtvý žánr. Dávno zapomenutý. Zpívá se tam o spících mračnech na obloze, do kterých se hrnou zloději. Policisté je však zajali. Zloději sice nenašli poklad, ale mohli k němu mít blízko."

„Chceš říct, že jsem zloděj, June?" zasmál se David. „Vždycky sis mě tak dobírala, skoro jsem na to zapomněl."

Nepřihořívá – ale hoří.

David byl excelentní vědec. Nedokázal se sice umístit na nejlepších virtuálních žebříčcích „Nejlepší planetární výzkum a planetární výzkumník hvězdného roku", ale jeho inteligence spočívala v interakci s lidmi a objekty zájmu. Vyhrával u něj intelekt rozumu (IQ), ale byl jeden z mála, který také vlastnil inteligenci expresivně emoční (EEQ).

June se pousmála.

Kdyby tehdy neodešel... byli bychom skvělý tým. Nostalgii odehnala z paměťové jednotky a myšlenkové operace.

„Nejlepším zlodějem byl syn Dia a Danaé. A pak ještě jeden. Uživatel Thorova kladiva. Náš oddíl nikdy nepřišel na to, proč jsou první – a pak se přišlo na to, že jsme koukali naprosto jiným směrem."

„Ach," ozval se po chvíli David. „To oni našli starou bluesovou skladbu. Jmenovala se ‚Spáč'. Pořád jsem si ji přehrával v hlavě. Pořád, dokud jsem nepodlehl ‚Bad Moon Rising' od Creedence Clearwater Revival."

June zavřela oči. Obličej jí ozdobil úsměv. Bingo, Davide.

„Na jednu zlodějku jsi ovšem zapomněla, June. Měl jsem ji velice rád. Byla maličká, ale neskutečně inteligentní holčička. Třeba vše plánovala, víš, jako tým."

June ztuhla. A s tím zmrazením se probudil oheň v centrální nervové soustavě. Hledala kódy a přesmyčky důležitých vzpomínek. Musela slovo, aktuálně používané, vyřadit z mysli. Zaměnit za „vědce". Blues zaměnit za „Urana". Mrtvý žánr za „nekroplanetologii". Uchovávala seznam jmen, přejížděla jméno po jméně, ale nemohla...

David jí poradil: „Na Panenku, June. Na Panenku."

Dvojí opakování. Takže dva významy. Jméno. Šlo o jméno s významem.

Panenka.

Přestala nervózně klepat nohou a postavila se. „Panenka," vydechla.

„Ano. Jediná, která unikla policii. Vsadím se, že si uchovala všechny zlodějské plány. Určitě vyrostla v krásnou dámu. Uživatel Thorova kladiva by byl pyšný, měl ji velice rád."

Koho miloval víc než svou ženu?

Jaký otec miluje víc? Koho otec miluje víc než vlastní ženu?

Dceru.

Panenka.

„Je–" June se zalkla. Dotkla se kolébavě čela. Držet se scénáře. „Je stále mezi policisty, Davide?"

„Ne," zamumlal vědec. „Policie ji později zatkla. A vymazali její jméno a zlodějský titul ze světa."

Policie rovná se „Soustava" nebo „armáda".

Tady spojení zlodějský titul znamenalo „rodinný titul".

Takže Panenka je uvnitř Soustavy. Pořád žije. Ale kdo ví, jestli nezapomněla. Panenka musela zestárnout a možná, že aby si zachránila život, musela si vymazat vzpomínky.

„Myslíš," polkla June. Nervy s ní cloumaly, ale hlava pracovala na plné obrátky. „Myslíš, že si vzpomíná na tu skladbu? ‚True Blue'?"

„Záleží na okolnostech. Vždy na nich záleží. Byla mladičká, když jsem se s ní seznámil, a když jsem o ní naposledy zaslechl, Thorovo kladivo spadlo z oblohy a Panenka začala... odevzdala se snům."

June zalapala po dechu. Náhle ji osvítil záblesk čisté vzpomínky.

Thorsten Volk Engel spadl z oblohy. Měl porouchanou bojovou techniku. Závada zapříčinila jeho smrt, ale nikdo nezjistil, zda šlo o nehodu nebo předem vymyšlenou náhodu.

June si olízla suchý ret.

Jeho dcera patřila patřila k armádě a létala vedle něj. Nebyla nejlepším pilotem, protože její mozek byl napěchovaný hromadou funkcí, které jí v pilotování překážely. Průměrná letkyně. A pak... se událo dílo pohromy.

Nina Volk Engel, vědcova a pilotova dcera, začala zčistajasna snít. Vše proběhlo, když Thorstenův stroj vybuchl v kosmu a Niny se chopil adrenalinový stesk. Vysněná hmota. Katastrofa. Dějství apokalypsy podnícené smutkem ze ztráty otce.

Od té doby o té dívce nikdo neslyšel.

„Já..."

„June," přihlásil se o slovo David Ädelsten. „Pokud jde o blues, jednalo o poslední zastávku zlodějů. Tam hledej. A Panenku najdeš, protože je pro policii prakticky a mozkocentrálně důležitá. Vždyť o svých snech začala uvažovat teprve ve dvaceti šesti letech."

Dvacet šest let. Až v tom věku se zjistilo, že patřila Nina ke snícím dětem? Obvykle se o přítomnosti hmotného snění zjistilo už od útlého dětství, proto byly tyto děti odebrány rodičům, aby nezpůsobily zkázu. Buď byly vycvičeny, aby se přidaly k armádním silám, nebo aby jejich potenciál, že by dokázaly vysnít něco velkého, zadupali chemici a neurovědci do propasti zapomnění.

Soustava by byla prakticky hloupá, kdyby se tak ‚vzácného exempláře' snícího zbavili. Takže Nina musela být naživu. Ale určitě pod přísným dohledem.

„Děkuji, Davide."

„Vzpomínky jsou kotvou našeho lidství, June. Výhrou je, když máš každou sekvenci s kým sdílet. Mozaika skutečnosti se poskládá, aniž by ses nijak snažila. Ale nevyděs se, doktorko. I tyto scény mohou ukázat pravou tvář."