Půl hodiny před ponorem se Stëre přesunul do svého soukromého depozitáře. Jednalo se o buňkový modul v blízkosti Marsu, ke kterému doletěl dávno darovaným hvězdotryskáčem. Na mateřské planetě Intel:reality se odhlásil ze systému a odůvodnil svou nepřítomnost jako rodinnou záležitost. Nikdo bádat nebude, nadvelitelé nebyli tak kontrolováni jako piloti.

Velkou část modulu tvořilo ocelové svalstvo konstrukcí a masivních vrstvených plátů slitin. Měl dvě patra. Více místa ale zabíralo samotné podlaží pro technologická zařízení a vybavení. Horní patro sloužilo k přespání, hygieně a konzumaci.

Díky otci sem propašoval starší jednotku pro dálkové ponory, ale kdo věděl, jestli byla vůbec aktivní.

Otevřel zapečetěný box v rohu obří místnosti. Nahlížel na obrovský objekt skrytý pod aluminiovou fólií. Stál a představoval si. Zkoušel sám sebe, zda si pamatuje správně. Celá situace vypadala, jako by pilot stál před svým vysněným strojem, kterému ještě nepohlédl do očí. Očekávání. Nadšení. Propojení.

Oblékl si bílou pilotní bundu se znakem orla na zádech. Adlerův orel. Adlerův symbol. Tak dávno.

Stëre škubl fólií směrem k sobě, materiál se zatřpytil, pokřivil a jedním trhnutím zmizel z krytého objektu.

Bílý matný kov. Humanoidní robot s popraskaným povrchem. Složený do stíhačky, ale když dá vnitřnímu systému pokyn, dokázal se transformovat do robota podobný giantovi s translidským vzezřením.

Tento model už dávno armáda vyřadila. Stëre si ten moment pamatoval jako živý film. Tehdy za ním muž, kterého potkával jen jako digitální projekci na 3D podstavci, osobně přišel a vzal Stërea stranou.

„Kapitáne Ädelstene," pravil muž. „Jste tím nejlepším, koho jsem za svou kariéru potkal. Vás jsem doporučil výš. Vás jsem vždy pozoroval a podporoval. A nyní, když dochází k výměně vedení... jsem se rozhodl vám z úcty darovat svůj model."

Ten muž býval i konstruktérem bojových letounů. Všechny roboty, kterým velel, mohl označit jako své technologické potomky. Ten muž velel Intel:reality dvě Generace. Jeden z nejlepších. Měl smysl pro spravedlnost, humanitu a vojenství. Viděl mnoho, tolik mnoho, že jeho vyprávění by nebralo konce.

Armádní hrdina. Vně člověk, zvenku kovem lidsky upravený robot. Muž s technickými úpravami. Muž s inteligencí, nepochopenou a úžasnou. Když s piloty jednal, jednal s nimi jako rovnocennými. Vždy přemýšlel nad každým návrhem a nikdy nepřijal něco, co by negativně ovlivnilo společnost.

Ten muž... vždy dával přednost Stëreovi, ale ne tak, aby ostatní záviděli. I dalším věnoval svou maximální pozornost. Ale ve Stëreovi viděl něco, co sám Stëre ne.

„Pomohl jste i mé sestře," odpověděl mu tehdy Stëre. „Nemůžu vám být více vděčný, nadveliteli Adlere."

Stëre Ädelsten si vybavoval jeho tvář. Trojúhelníková, úzká, přísná. Umělé robotické oči, syntetická kůže. Černé nakrátko střižené vlasy. Vysoká postava. Ruce opatřené černými pokovanými rukavicemi. Adler. Orel. Znak svobody a boje.

„Já nemůžu být více vděčný vám, kapitáne Ädelstene," pravil Adler. Ale Stëre nechápal, proč – za co vděk? Stëre odváděl jen svou práci. Vykonával to, co mu sdělilo srdce a mysl. Vnitřní duch lidství.

Adler se mu tehdy hluboko zadíval do očí. Stëre v těch jeho našel starou únavu i explozi dlouhověké moudrosti. „Vy mě sice vidíte z jiného úhlu, Stëre Ädelstene. Ale pohled do druhých očí je neprobádané zrcadlo. Nikdy nepochopíme, proč obdivujeme druhé. Mám představu, proč ke mně vzhlížíte. Ale za oponou hrdinství se vždy skrývají temné úkroky vzad. Doufám, že až zjistíte mé kroky do temnoty, pochopíte, proč jsem tak učinil. Není namístě omlouvat se. Nikdo si mé omluvy nezaslouží, žádný z existujících světů ani žádný dýchající člověk. Děkuji vám, že jste mi tak důvěřoval, Stëre Ädelstene. Není větší pocty. Protože vy za to stojíte. Proto..."

Adlerův prvotní giant, jeho technologické dítě, robotický symbol hrdinství, síly a spravedlnosti hleděl na Stërea Ädelstena v soukromém modulu. V soukromém vlastnictví. Úctyhodný dar. Velvyslanec Adlerovy myšlenky posunout lidstvo vpřed. Adlerova idea... být bojovníkem, nejen vojákem a loutkou.

„... patří vám. Pokud ho nepřijmete, neurazím se. Nic víc vám dát v této chvíli nejsem schopen."

Stëre švihl dlaní k čelu. Řekl pár slov a stroj se rozsvítil. Jeho kanály, jeho designérské řeky neonů v záhybech a zákoutích robotických svalů.

Rozsvítil se i laserem vytištěný bílý orel s rozpřáhnutými křídly, sídlící na čumáku letounu.

„Adlere Stüfe," zahřměl Stëreův hlas. „Je mi ctí vlastnit vašeho titána. Nezapomenu, že jeho tvůrce byl mým vzorem, identitou armády a symbolem humanity. Griffine, probuď se k životu."

Stroj zareagoval. Kovová svalstva zahřměla, hlasitě cinkala, tření kovu o kov, symetrický souzvuk mechaniky, sycení, poryv tlaků a gravitace. Z letounu se stroj transformoval na rychlostní stíhačku Griffin–100/50F. Růst a deformace součástek.

„Kážu systému: odebrat identifikační údaje, loga a registrační čísla. Aktivovat plášťové pokrytí. Zapnout pohonné systémy a vnitřní počítač. Autorizace pilota: Stëre Ädelsten."

Vizuální jednotka stroje zprůhledněla hledí do kokpitu. Uvnitř to zářilo neonově oranžovou barvou.

Stëreovi brněly prsty. Zadrhával se mu dech. Nohy měl z olova.

Přijímač hovoru na spánku mu zavrněl. „Slyšíme se, Ädelstene?"

Pilot si z kovového stolku vzal helmu. Sebejistý krok vpřed. „Příjem. Signál stabilní. Jste připravena, Volk Engel?"

„Spíš bych se měla ptát já," odvětila Nina Volk Engel.