Jak lidé přišli na jména antických bohů?

A proč lidé pojmenovali planety po bozích?

Nebo spíš... proč hypotetická planeta Phaeton, ona moudrost a představivost, dovolila, aby lidstvo pojmenovalo planety po bozích?

Nebo také... odkud lidstvo vzalo božská jména? O hypotetické planetě Phaeton se vědělo pár zázračných detailů: její jméno odkazuje na syna boha slunce, Hélia. Ovšem má i druhé. Lucifer.

Slunce a Peklo. Přitom Phaeton ve skutečnosti ve své kolébce svírala Moudrost, Nesmrtelnost a Představivost. Usoudila, že lidé si zaslouží nepatrné množství toho, co vlastnila, tak jim darovala kousek ze svého poháru.

Darovala jim víru.

Dala jim jména bohů, aby je později smrtelníci využili k pojmenování oblohy.

∞

„Takže do toho chceš vážně jít?"

Isaak ležérně seděl na gauči své kajuty, popíjel ředěný alkoholický nápoj z hvězdotvorné oblasti Sagittarius B2 a jedním okem koukal na vesmírnou telenovelu o přistání na neexistující planetě, na jejímž povrchu narazili na mimozemskou stavbu. Nudné, okomentoval napůl úst voják, ale nic lepšího tam není.

Stëre stál. Pití odmítl. Stejně tak i sezení. Pohled zabodnutý na osvětleném skleněném boxu, v němž v umělé nulové gravitaci poletovaly Isaakovy vojenské trofeje a odznaky.

„Pomyslels na všechna rizika?" Isaak sklenici vyprázdnil. Pak sklo jen tak převracel mezi prsty a sledoval odlesky světel. Uchechtl se. „Jasně, že jo. Ty si propočítáš všechno."

Jednou si Stëre přiznal, že Isaakovi jednu věc záviděl. Závist byla hrubá; zvlášť v jednotce, kterou měl na starosti, kterou vybudoval a které býval součástí.

Pilotování.

Isaak byl souhvězdí lišky, která ty pocity vyčmuchala. „Není důvod," říkal kapitán Brahm. Kdysi. „Odsloužil sis svoje. Víš, jak to chodí. Víš, že riskantnější je být tam venku, než tady. I já bych ti mohl závidět – a mám k tomu sakra důvod. Protože vím, že se tvojí pozice nikdy nedotknu."

„Rizik jsem si vědom," pověděl Stëre. Natáhl ruku, dotkl se skla, které odpovědělo zavrněním a v dlani se mu zjevil holografický ocelový odznak rozpřáhnutého orla s korunou. Obraz se křiklavě třásl. Neměl barvu. Nestabilní digitální signál.

„Nemá cenu tě přemlouvat. Stejně by tě nikdo nepřemluvil. Víc mě trápí kretén jménem Hanuer Zak."

Hanuer „Falke" Zak. Druhý a rovnocenný nadvelitel Intel:reality, Stëreův kolega, dvojník a právem rozhodující velící. Druhá osoba, která rozhoduje a bez jeho slova se návrhy jednotek nikam nedostanou. Protože sámrozhodující nemá konečné slovo. Proto synchronizovaná velitelská dvojice.

Skutečnost vyznačila Falkeho jako trn v patě. Obvykle souhlasil, ale vícespíš nesouhlasil. Za ta léta to vypadalo, jako by Ädelstena ani nerespektoval – a Isaak si toho byl více než vědom. Proto se s Hanuerem dostával co chvíli do explodujícího konfliktu.

„Pokud by se ti něco stalo, vítězně by shrábl všechny karty, Stëre. A jediný, kdo udržuje formaci Falke a jednotky pod názvem Diamant, jsi ty."

Ädelsten. Diamant. Jeho jednotky. Jeho útočná síla. Jeho kuráž, disciplína, záloha, podpora. Nevysněný sen. Důvod, proč otevřít oči a zapnout prosperující mozkové vlny, onen labyrint vědomí a podvědomí.

Hanuer ze začátku usiloval o převzetí jednotek. Před Velitelstvím prohlašoval, že Stëre Ädelsten není schopen vedení – ale vzhledem k tomu, že Stëre dostal všechna doporučení nejen od es Velitelství, ale i od všech pilotů a vyšších důstojníků armádní společnosti, Falkeho slova neměla žádnou váhu.

Stëre Ädelsten nahradil Adlera Stüfa. Adlerangriff Páté generace.

Isaak pohrdavě zvedl koutek úst. Zvedl sklenici před svůj nos, oční optikou přenesl třírozměrný obraz do skla a v křišťálové sklenici pozoroval otáčejícího se gianta.

„Falkeho by nikdo nedosadil na tvé místo," zašeptal Isaak. Závislácky sledoval hologram. „Nikdo. Nemá dobrá hodnocení. Jeho agresivně stresový faktor ovlivňuje všechny. Nezvládl by to. O to bych se postaral. Osobně. Velice osobně."

Šlo o princip slibu. Znělo to sice, jako by Isaak nevěřil Stëreovým cílům, ale kapitán potřeboval, aby si byl Stëre Ädelsten vědom, že kdyby se cokoliv stalo, Isaak Brahm to vyřeší.

Stëre na svého bývalého poručíka hleděl. „Cílevědomost mě udržuje v chodu, Isaaku. Do kokpitu se vrátím. Protože když se velitelé nevrací do kosmoprostoru, stane se přesně tohle. Pověrčivost a historky nás nedefinují. To, co se stalo kdysi, když jsme pilotovali, může každý zapomenout. Nadvelitelé nejsou ničím, když sedí na místě a jen určují strategické plány."

„Takže se znovu chceš stát někým?" položil filosofickou otázku Isaak.

Stëreovy myšlenky se pozastavily. Skoro se pousmál. „Když to podáš takto, zní to hrozně."

„Nemyslím to v egocentrickém slova smyslu. Ptám se vážně, Stëre. Chceš se stát někým?"

Kdo je někdo? Každý je přece někým, ne?

Nikoliv. Nadvelitelé byli jen digitálním převaděčem osnov, názorů, plánů, útoků. Byli myslí pro piloty, ale nenacházeli se s piloty tam venku. Byly pravidlem. Normou. Vzdáleným respektem. Za chvíli může někdo zapomenout, že velící funkce existuje.

Ještě když byl Stëre kapitánem... sám obvykle zapomínal, že nadvelitelé existují, protože je neviděl vedle sebe, a nedokázal si představit jejich tváře a rozkazy. Když se zjevili, tak obvykle na 3D podstavcích – takže se jevili nereálně. Nestáli vedle nich. Vedle vojáků, kteří si zakládali totožnost na tom, jakého měli velitele, vůdce.

Ať už tehdejší nadvelitel Adler řekl cokoliv, velitelem současnosti byl vždycky Stëre Ädelsten, protože tým pilotů poslouchal jeho.

„Chci se stát vámi. Aby vaše mysl věděla, že nejste v nebezpečí a samotě vesmíru sami..."

Isaak přivřel oči.

„... aby za vámi stál někdo, komu můžete věřit i na fyzické úrovni, nikoliv na digitální."

„Ne, to není ten důvod, Stëre," skočil mu do řeči Isaak. „Možná ano, zčásti. Ale tady jde o tvůj pohled. Ty se chceš vrátit do stroje. Do hmoty. Do skutečnosti. Velitelská funkce tě vnitřně zabíjí. Vím, proč to chceš zkusit – chceš to navrhnout Velitelství. Vrátit dávné profíky do akce. Ale primárně se chceš vrátit ty, protože ti pilotování chybí."

Možná ano. Určitě.

Stëre se dotkl čela. „Zní to arogantně?"

Isaak si nalil další dávku alkoholu. Doplna. „Ne," vydechl Isaak. „Kdybys to řekl poručíku Behmovi, rozzářily by se mu oči a hned bys u něj povyrostl. Kdybys to řekl cizímu pilotovi nebo Falkemu, tak bys arogantně zněl, to jo. Ale z mé strany... protože tě tak dlouho znám... ne, Stëre. Nezní to arogantně. Jdeš si za svým, ale zároveň z toho chceš vytěžit i něco pro budoucnost armády. Kdo by to udělal? Kdo by tak riskoval? Kdo by tolik obětoval? Jen ty, Stëre. Jiného takového magora neznám. Ty myslíš i na druhé strany mincí. A ty mince jsme my. Piloti. Handleři. Velitelé. Celý zatracený koncept hvězdné spravedlnosti."

Nechci se stát hrdinou. To ze mě udělala už společnost – a to jen kvůli vlivu vesmírně známých rodičů.

Stëre věděl, jaký názor měl Isaak na armádu. Znal odvrácené stránky vojska a všeho, co s tím souviselo. Proto si jeho slov vážil.

Olivia se jednou bratrovi skoro vysmála. Proč jsi tak obětavý, Stëre? Nikdo ti to nemusí vrátit. Nikdo ti nemusí poděkovat. Nikdo si tvých brilantních kroků nemusí všimnout.

Protože Stëre za celých tři sta let usiloval o hodnotu sebe samotného. Nechtěl se stát někým, koho si společnost vyidealizovala. Nebo koho rodiče vychovali. Chtěl najít sám sebe, protože když měli lidé možnost žít tak dlouho... určitě to záviselo na nalezení jádra vlastního Já.

(Kdo jsem?)

(Proč jsem?)

(Co dokážu?)

(Čím vynikám?)

(Čím prosperuji?)

(Je toužení mé nebo cizí?)

(Jsou myšlenky mé nebo cizí?)

(Jsou přesvědčení mé nebo cizí?)

Isaak se s úšklebkem na gauči rozvalil. Kroutil hlavou. „Nikdy jsem to nechápal, Stëre. Tebe. Tvoje cíle. Vždycky mně to přišlo naivní. Ptal jsem se, proč to děláš, když za to nedostaneš metál? Chvíli jsem s tebou zápasil, protože to já chtěl uznání. Pak mi došlo... že tys po uznání nikdy neprahl. To nebyl tvůj cíl. Díky tobě jsem pochopil, že v této hře, v tomto životě, není důležité vyhrávat. Ale bojovat bez ohledu na výsledky. Důležitý je, aby ses cítil jako vítěz uvnitř sebe. Mít dobrý pocit z nesmrtelného přežívání. Že člověk za něco stojí.

Takže ano. Jdi do toho. Budu ti krýt záda. Jako vždycky. Falkeho si podám, ať je nadvelitel nebo ne, ten grázl si potřebuje uvědomit, že já byl tvůj poručík. Tvůj soupeř i partner. Tvůj druhý zrak. A nikdo nezkazí tvoje jméno, to jen přes mou mrtvolu. A věř tomu, že já nechci chcípnout."

Stëre, ačkoliv si toho nebyl vědom, kolébal na tváři maličký úsměv.

Podíval se do skleněného inventáře digitálních odznaků a zbystřil odraz své tváře. Bledou pokožku, propadlé a ostré čelisti, světlé oči, oranžové vlasy. Čistý obličej bez implantátů a operací.

„Jak že se jmenuje? Je to aspoň sexy kočka?" zeptal se Isaak mlaskavě.

Stëre se posadil na křeslo naproti, nalil si slazenou vodu a usmál se. „Ještě jsem ji neviděl. A předpokládám, že ji ani neuvidím. Podle informací se nevyskytuje v blízkosti armádní společnosti, ale někde v prostoru Kuiperova pásu."

„Kuiperův pás?" zvedl obočí Isaak. „To je blízko Pluta a Neptunu, ne?"

Stëre kývl. „Podle všeho je dost izolovaná od veškerých společenských akcí a života. Ani její profil neobsahuje fotografii."

„Záhadná osoba. Zajímavý. Na to, že je Traumhandler, které univojsko hlídá jako oko v hlavě..."

„Armádní tajemství. Lee se zjevně naboural do nadsystému Intel:reality, aby se k ní dostal."

Isaak hvízdl. „Teda, Lee se nezdá."

„Je na něj spolehnutí."

„Někoho mi připomíná," zamumlal Isaak. „Sedí z nějakého důvodu naproti mně."

Stëreovi škubl koutek a kopl do Isaakova kolene. Pilot se zazubil a chraplavě rozesmál.