Když má lidstvo představu o své moci, o to větší nebezpečí se v jeho rukou nachází. Nezávislost je jen ukolébavkou pro mladé, mladší, nejmladší – a s touto myšlenkou putují vpřed k dospělosti, aniž by si uvědomili, že celou dobu žili ve lži.

June Brausewetter svižně procházela oranžově osvětlenou chodbou, v níž protékaly neonové pásy orientačních hologramů. Zapuštěné dveře ve zdech se jevily takřka neviditelně, ale June už labyrint hlavní laboratoře znala, takže malátný pocit ztracenosti nepociťovala.

Obešla hygienickou četu robotů, kteří ji okamžitě zaregistrovali pod profilovým a identifikačním číslem. Nechali ji projít. Pospíchala.

Na čele se jí leskl pot. Hnědé vlasy ve francouzském drdolu se pod nánosem tužidla ani nehnuly.

[ >.det haster, Junn. men jeg kan ikke si hva som skjer. universet snakker ikke til meg.< ]

Já vím, pomyslela si doktorka June Brausewetter. O to divnější se ta velká neznámá situace jevila. Ani pozorovatelé planetární soustavy nebyli schopni vysvětlit, co se děje. A pokud to neví ani sama planeta Jupiter, něco je skutečně špatně.

Když ženě stekl pot za límec, nařídila vypnutí mikrogravitační subvence a za pomocí madel v prostoru chodby se řítila vpřed velkými skoky.

Zastavila se před neznámými dveřmi. Přes skener nechala paprsek, aby ji identifikoval oko.

Operační kopulovitá místnost se skleněnou střechou zrcadlila černočerný prostor kosmu a na okrajích ukazovala vzdálené holozáběry ještě vzdálenějších planet v aktuálním okamžiku. Tabulky, data, čísla, kódy a souřadnice. Pohyblivé údaje, vzorce, materiály.

Doktorka se rozhlédla po všech účastnících hlavní planetární pozorovatelny a pohledem přísným/tázavým se zastavila na hlavním vedoucím. Doktor Wørg s výrazným soustředěním (a nepochopením) hleděl na skleněnou střechu s holografickými údaji.

„Jde o Neptun, madam Brausewetter," řekl doktor Wørg. Přes kontaktní čočky mu tekl proud digitálních informací.

„Nejde jen o Neptun," přidala se další osoba. Astrid Quart. Pozorovatelka, která vypadala na dvacet, ale ve skutečnosti jí bylo přes dvě stě třicet let, čímž si vysloužila dva stříbrné odznaky na paži. Ne kvůli věku, ale díky obsáhlým schopnostem sledovat kolosální planety jako živé, nikoliv jako objekty lidského zájmu. „Ale zejména o jeho bratra."

„Obraz," pravila doktorka June Brausewetter. Zároveň měla na paměti slova, která ve své mysli před chvílí zaslechla: Je to naléhavé, Junn. Nedokážu ale říct, co se děje. Vesmír se mnou nemluví. Snažila se na tváři kolébat lhostejný klid, ale vně sebe vřela hrůzou.

Modří plynní obři vždy vykazovali tendence nepřátelství. Po celé generace bylo těžké s nimi navázat spojení a synchronizace už vůbec nepřipadala v úvahu, protože každého z nich obíhaly malé měsíce. Ti rušili spojení. Pozorovatelka Astrid Quart došla k závěru, že se měsíce chovají jako stráže, což vzhledem k pokusům o navázání kontaktu nebylo vyloučené. Dokonce se na tom tým pozorovatelů a potenciálních synchronizátorů shodli. Nikdo nebyl součástí systému, který patřil plynným obrům. Ačkoliv lidstvo toužilo těmto planetám vzdát hold, obři se nenechali – zdálo se, jako by nechtěli mít s kolonizátory nic společného. Stranili se. Odmítali.

A teď se něco stalo. Dali o sobě vědět, ale ne stylem, jakým se dalo předvídat následující. Velká neznámá. Jistě, Universum bylo nepředvídatelné, tahle vlastnost se přičítala k souvislostem žití a bytí ve vesmíru, ale něco tým vykolejilo. Něco / něco / něco. Strach a nahlas nevyřknuté otazníky.

Nepředvídatelnost byla děsivá. Ale patřila k vědě. K oboru. Ke každodennosti. O to víc děsivější se stávala, ačkoliv si lidé ze svého genhackingu pojem »strach« vymazali.

June se zadívala na obraz ledového obra. Uranus. V obklopení metanových mračen se na modelu nevyskytovalo nic abnormálního. Vodo-čpavkový oceán, Uranův plášť, se nebouřil, silný vítr v atmosféře se zdál stejný a neměnný. Ovšem změny se rychlostně projevovaly v číslech tabulek, zejména v oblasti tepelného toku.

June pootevřela rty. „Chladne."

Uranovy měsíce se podle údajů pohybovaly pomaleji. Jako by zrcadlily chlad samotné jeho existence, zpomalený film, zakřivenost a nefunkčnost osy.

„Ukažte Neptun."

Tým poslechl a na skle se zobrazilo Uranovo dvojče. Ukázaly se i sledovací parametry z posledních teleskopických měření. Žádné velké změny. Nic podezřelého.

„Nedošlo k superhmotné srážce? Jaká je Uranova rotační osa? Zobrazte to, chci znát i nepatrný výkyv pólů." Něco se děje. Ale nevím co. Proč Uran chladne? Svou stabilní teplotu si udržoval už několik set let. Proč najednou z -220 °C rapidně klesá... v aktuálním okamžiku?

Uranův životní cyklus byl lží. Každý si myslel: Je neměnný, stálý a nevyvíjející se.

„U Neptunu nejde sice nic vidět," pravil doktor Wørg, „ale když zapneme akustickou resonanci..."

Zapnul ji. A místností se ozval šumivý pískot, zvuk podobný kdysi pozemskému ptactvu, jejichž nahrávky se zachovaly v digitálním archivu.

June na holoskle pozorovala model Urana, protože ten se vždy zdál oproti Neptunovi jako milosrdnější a přátelštější. Připomínal starověkého mamuta z počátku dob pozemského kvartéru. Honosný a mlčenlivý. Retrográdní planeta, na kterou se zvědaví snaží dosáhnout, ale Obr se naopak vzdaluje. Jako by pravil: Jsem větší, než si dokážete představit. Hranice vašich představ existují, ale neumíte je pojmout ve hmotě. To jsem Já. Potomek boha.

Před šedesáti sedmi lety se astropozorovatelům a dekodérům podařilo zachytit Neptunovu frekvenci. Šlo o úžasný objev. Za pomocí E. M.a se slova planetární inteligence zvládla přeložit. Neptun lidem vzkázal, že nemají právo se posvátné mlhy dotknout, neboť jde o nádech a výdech samotného Krále hvězd.

Tázali se. Chtěli odpověď na otázku, kdo/co je Král hvězd. Ani E. M. s Marsem nevěděl. Ale Neptun už poté nikdy nepromluvil.

{Král hvězd}

{posvátná mlha}

{nemáme právo}

Jedna akademická profesorka a uznávaná hypotetička Akademie hvězd a kosmoprostoru ze Saturnu přišla s teorií, která navrhovala se podívat na rok, ve kterém se Neptun pokusil o spojení – šlo totiž o to, že Neptun jako jediná planeta kontaktovala lidstvo sama od sebe. Vždy se ptali lidé. Nyní za lidmi přišel první Neptun. Co se stalo přes těmi šedesáti sedmi lety, že se Neptun tak rozhořčeně (dle slov profesorky) vyjádřil a poté se vůči lidstvu uzavřel.

V tom hvězdném roce se událo více vesmírných událostí. Na straně Venuše bližší ke Slunci se rapidně zvedla teplota, čili Slunce vysílalo nejsilnější erupční hodnoty. Zrodily se nové hvězdy. Padající komety v oblasti hlavního pásu planetek (tedy mezi drahami Marsu a Jupiteru). Asteroid (pravděpodobně cíleně) zničil Kallafarkův satelit.

Žádná z těchto jevů nenasvědčovala spojitost s Neptunovým projevem.

Místnost ozářily blikající světelné panely v rozích. Lidé v pláštích okamžitě zvedli hlavy.

„Co se děje?" zvedl se Junein hlas.

Digitální specialisté zuřivě klepaly do holografických klávesnic. Na skle střechy se promítly všelijaké obrazy, jeden předbíhal druhý, druhý třetí... pouhým okem nepostřehnutelné sekvence digitálních dějišť.

Astrid Quart pracovala sólo na tabletě. Obočí se jí stáhlo nejistotou. Jedno její implantované oko zazářilo žlutou, ale June nevěděla, co to znamená.

„Ukažte grafy," vyštěkl doktor Wørg a sám se přesunul k digitálním displejům. „Graf tři a graf aktuální. Vytvořte vzorec výpočtů rozdílu."

„Selhal dron NEPT-06, pane doktore," oznámil jeden ze specialistů.

Druhý sdělil: „Selhal UR-02 u měsíce Miranda."

A následně i sám Wørg znejistěl. Svěsil paže. Dolní ret (ne)pochopením spadl.

„Panebože," zašeptal.

June čekala na výpověď. Mračila se soustředěním a sama se snažila zůstat nad věcí. Skupinová nejistota značila stres, což si v tuto chvíli nemohli dovolit. A jako hlavní betrachter planet na Jupiteru měla za své lidi zodpovědnost. Důvěřovala jim. Věřila jejich rozhodnutím, vědomostem a dovednostem.

„Uran usíná," odpověděla na ve vzduchu (ne)položenou otázku Astrid Quart. „Ukládá se do hibernace."

Sedmá planeta sluneční soustavy, třetí největší, ledový a kamenný obr, nejchladnější monstrum s prstencem a přes dvacet obíhajících měsíců...

June se ani neopovážila zalapat po uměle vygenerovaném kyslíku. V mysli jí hučelo, myšlenka předbíhala druhou.

Hibernace.

Jeden planetární model se kdysi také uložil do hibernace... a způsobil pohromu v celém rozsahu a rozpětí vesmírného systému, protože vykolejil z rotační dráhy blízkých hvězd. Následně to vyústilo do hromadné srážky a dalších katastrofických scénářů, které měla planeta pod přímou kontrolou v daleké galaxii.

„Neptun," vyšlo ze rtů June Brausewetter. „Rozklíčování algoritmické frekvence? Něco říkal. Co je to?"

Jeden z dekodérů zavrtěl hlavou. „Nerozpoznatelné."

Astrid Quart se na June podívala. „Nezvládne ten šum přeložit hlavní planeta, June?"

Jupiter ale mlčela. Ať už se madam Brausewetter snažila, v tomto případě se nemohla s nejstarší planetou sluneční soustavy spojit. Jako by se myšlenkami vzdálila a v Juneině hlavě neexistovala. Nechtěla být poblíž.

Juneiny modré oči zahalil stín, který Astrid Quart okamžitě identifikovala jako neúspěch. Poprvé za celou dobu projevila doktorka Quart stísněnost, odrážející náladu celého týmu.

Ještě za časů pozemských výzkumů se našla exoplaneta podobná Zemi, která se už tehdy v očích a myšlenkách vědců zrodila jako alternativa kolébky lidstva. Kamenná exoplaneta Kepler-442 b. Jeden z možných kandidátů na planetární habitabilitu. Vědci objev vítězně oslavovali, protože splňovala podmínky pro lidskou kolonizaci – Kepler-442 b se zapsala na seznam lidské budoucnosti.

Málokdo si na tuto planetu vzpomíná, protože údaje o ní jsou zachovány v digitálním planetárním archivu a archivu Pozemské alternativní/teoretické kolonizační projekty.

Avšak v hmotnoprostoru na Kepler nenarazíte. Zie Ethan, objevitel exoplanety, žijící dosud v Soustavě jakožto nesmrtelný, jako poprvé přišel s verzí, že jakmile Kepler zjistil, že ho lidstvo považuje za záchranný kruh, přestal vykazovat aktivitu.

Astrofyzik Zie Ethan jev nazval: Schlafender planet, což poté ve vesmírném životě vygradovalo do vesmírného oboru, dneškem již dávno zaniklém a zapomenutém. Spící planeta.

Kolik věcí se jen zapomnělo. Kolik se jich jen pohřbilo. Kolik témat, hypotéz, teorií a výzkumů. O kolik risků se postarala vláda Soustavy...

Nekroplanetologie. Zkoumání mrtvých, vyhasnutých a zmrazených nekroplanet, jejichž oživení se provádělo pomocí digitální rekonstrukce. Dříve velice uznávaný obor.

Obor, na který si už nikdo nevzpomíná. Nikdo nezná jeho pravidla, normy a předpisy.

Junein bratr si tváře a jména nepamatoval, ale June si vzpomínala. Měla v mysli schovaných pár nepatrných součástek, které se spojovaly se spícími a mrtvými planetami. Musela, protože její mozek sloužil výhradně k vědeckým účelům a nemohla si dovolit zklamat v paměti. Nemohla zažít vlastní zkrat, protože by to ovlivnilo její kognitivní práci.

V duchu hádala, že ani Quart by si nevzpomněla.

June si v očích vyvolala komunikační instalaci. Na své lidi se nedívala, ale pověděla: „Všímejte si jakékoli změny. Zálohujte data. Informujte mě o každém projevu a pohybu plynných obrů. Jestliže situace vygraduje do protokolu osmdesát jedna, jednejte. Nečekejte na mě, jako na hlavního správce. Pro ten případ vám uděluji potvrzení již nyní."

Tým přikývl. A začal jednat. Holosklo se naplnilo všemožnými obrazci, tabulkami, čísly a velkými písmeny. Grafy, 3D planetární modely, aktuální záběry a aktuálně probíhající výpočty.

June Brausewetter se myšlenkami napojila na kanál deklarativních záloh. Vnitřně zadávala své paměti příkazy. Najít. Hledat souvislosti. Prohledat klíčová slova. Oživit. Zapamatovat/poslat stopy do hipokampu; krátkodobá paměť.

Asistent s ní navázal komunikaci: „Všechno v pořádku, madam?"

„Připravte tryskáč," odpověděla June v duchu. „Odlet za tři hodiny hvězdného času."

Vizuální jednotkou si do mysli obtiskla aktuální záběr laboratoře s velkým modelem Urana a Neptuna uprostřed.

„Doktorko Quart. Spojte se s profesorkou z Akademie hvězd a kosmoprostoru a pod přísahou s ní prokonzultujte teorii Uranova zániku nebo hibernace. Je na ni spolehnutí. Znám ji. Nikomu nic nesdělujte, informace zůstanou pouze v této místnosti. Do toho."

Nikdo se nezeptal, co má June v plánu. Kdo ale zvědavý byl, tomu hovory nebrala. Hodlala jednat na vlastní pěst a nikomu nesděloval detaily, dokud se nestane nic závažnějšího, co by ovlivnilo chod vesmíru a civilizační existence.

Na Uranovi sice nic nezáviselo... jako například Měsíc, na němž bývala závislá Země.

Ale Uran přece jen měl jednu vlastnost. Patřil k planetám Sluneční soustavy. A nikdo nedokáže předpovědět, co by se mohlo stát, kdyby jeden z těch systémů vypnul/zavřel (navěky) oči. Vychýlil by soustavu? Zbláznila by se matka Uranu, Slunce? Zaniklo by vše, co člověk a samotný Vesmír vybudoval?

Doktorka odešla z laboratoře, ale než tak učinila, na všechny se řádně podívala. Věnovali jí netečný pohled s očima plnýma pečlivosti a snahy.

To jí stačilo.