Meryan pomohla princezně do šatů. Princka se prečesala a než stihly všechny tyto úpravy bylo okolo desáté hodiny.

"Děkuju Mary to je hrozný. Pořád jenom ustroj se ! Účast! Princezna tohle! Princezna tamto! Já nesnáším tenhle život ráno vstávat ve čtyři, nastrojit se učesat se! " začala naštvaně říkat princezna.

"Výsosti to je váš úděl. Můj úděl je složit zde. Každý nemá takové štěstí jako vy." Odvětila Meryan.

"Já vím tak co budeme dělat než se to princátko dostaví" zeptala se Elisabeth.

"Půjdem do zahrady?!" Řekla Mery.

"A schovame se..to beru"

Obě dvě se zasmáli a šli do zahrady. Princezna věděla že bude mít problém když se schová ale i přesto se schovala do altánu co není vidět ze zámku. Je schovaný za nyní krásně zbarvených listů. Byl už čas oběda a Elisabeth uslyšela zvuk fanfár. To znamená že princátko jak ho nazvala už je na zámku.

Elisabeth slyšela hlasy. "Vítejte princi Bernarde, vítáme vás co nejsrdečněji to jde a také bych vás rád seznámil s mou dcerou Elisabethou II." Určitě to byl její otec.

"Co se stane až zjistí že tam nejsem" pošeptala si pro sebe.

O deset minut později
Princka po chvíli váhání vešla do hodovní síně.

"Princezno kláním se před vaší krásou" řekl Bernard hned jak vešla Elisabeth do místnosti.

"Děkuji pricá-eh-tedy-princi Bernarde" zakoktala pincka a usedla k tabuli plnou výborného jídla.

Hned po jídle princezna vstala a odešla do pokoje. Zatáhla závěsy nezapalovala svíčky ani nic jiného a zamkla. Sedla si na postel a myslela na Caila.

Po chvíli se pohnul závěs a Elis si toho všimla. "Caile?" Zašeptala do tmy.

"Co je?" Řekl otráveně Cail.

"Co se stalo Caile?" Zeptala se zmatená princezna.

"Brzo bude pozdě"

"Cože?!"

"Brzo budeš vdaná!" Pronesl smutně Cail.

"Já si ho nevezmu! Mám ráda někoho jiného"Řekla rozhodně Elisabeth.

Tma pokoje zmizela roztažením závěsů v pokoji.

"Caile ty-ty jsi jako diamant"