,,Takže Andrew je... ?" Snažil jsem se si představit krvelačného upíra v podobě Andrewa.
  ,,Ne, tedy z části." Přiznal pan Davis. ,,Jeho matka je člověk."
  ,,O napůl upírovi už jsem párkrát z rodinných spisů četla." Poznamemala máma. ,,Potřebují k plné proměně dalšího upíra." Sdělila své vědomosti.
  ,,Ale neprojevoval žádné známky. Spíš se divil, když viděl tohle." Zamyslel jsem se a poklepal jsem si na větší zoubky.
  ,,Connore!" Obořila se na mě máma. ,,Ty ses usmál?"
  ,,To bylo nedopatřením." Poškrábal jsem se na zraněné ruce.
  Matčin pohled zabloudil ke dvoum skoro uzdraveným rankám. Ruku jsem odtáhl a dělal jakoby nic.
  ,,Connore." Pokračoval matčin host. ,,Důvod, proč jsem vlastně přišel je, že potřebuju od tebe laskavost." Udělal dramatickou pomlku. ,,Potřeboval bych, abys Andrewa proměnil."
  Zůstal jsem na něj civět. ,,Co, prosím?"
  ,,Pochop." Poposedl si blíž, aby ke mně snáz přes matku hovořil. ,,Jeho matka se mnou nechce mít nic společného, po tom, co jsem ji sdělil malé tajemství." Neubránil se vycenění zoubků. ,,Proto se mi mstí na Andrewovi naprostým mrháním talentu, který by mohl objevit!"
  ,,Heleďte, pane Davisi." Hledal jsem způsob, jak mu vysvětlit, že se mi jeho žádost nezamlouvá. Podíval jsem se na matku, která mi kývla, že mě podpoří v čemkoli.
  V tu chvíli se rozletěli domovní dveře, což všichni díky svému sluchu čekali.
  ,,Dobrý den, pane Davisi." Hned si otec s návštěvníkem podával ruku. Jeho jméno musel slyšet již, když vysedal z auta. ,,Vaši žádost jistě lze vyslyšet." Posadil se otec.
  ,,Kávu, drahý?" Zvedla se matka mířící do kuchyně.
  ,,Jistě miláčku. Dáte si též?" Zeptal se pana Davise.
  ,,Ne, díky. Piji pouze černý čaj." Upřesnil.
  ,,Víte, pane, jde jen o to, jestli je náš syn ochoten to udělat." Táta moc dobře z vlastní zkušenosti věděl, že podobnými situacemi se upíři nejčastěji dostávají do problémů, proto rodiče nechávali rozhodnutí pouze na mně.
  Pan Davis se na mě tázavě podíval.
  ,,Já... můžu slíbit, že nebudu dělat nic, co by Andrew sám nechtěl. Pokud bude chtít být upírem, vyhovím mu." Nedělal jsem tátovi Andrewa moc velké naděje. Nikdo nestojí o to být upírem. Ti, kdo o to stojí, tak jsou jednak blázni, a jednak upíry s velkou pravděpodobností být nemohou, protože na to musíte mít alespoň zlomek upířího genu, což jsou hodně ojedinělé případy.
  Máma přinesla tátovi kafe.
  ,,To mi stačí, děkuju." Pan Davis vypadal, jako by mu spadl kámen ze srdce, které nebylo nic než skála plná kamenů. Vstal z gauče a vyšel směrem ke dveřím.
  ,,Rád jsem vás poznal." Řekl na rozloučenou. ,,A pokus se mi nesníst syna." Poznamenal pak ještě mým směrem, než odešel.
  ,,Georgi, náš syn se usmál." Pronesla matka dramaticky, když si sedla na pohovku mezi mě a otce.
  ,,To je hrůzné, synu." Dal si táta záležet, aby v jeho hlase zněl dostatek sarkasmu. ,,A taky dnes šel ze školy pěšky. Co s ním provedeme?"
  ,,Mami, ale já se neusmál jako, že bych byl šťastný."
  ,,To bys potom snad totiž ani nebyl náš syn." Upila matka ze svého šálku.
  ,,Měl jsem hlad." Prokroužil jsem očima.
  ,,Vždyť máš v mrazáku...." Otec se začal divit.
  ,,Já to nejím!" Vystřelil jsem z gauče.
  Otec si držel stále kamenný výraz. ,,Do pokoje." Rozkázal.
  ,,To mi nemusíš říkat dvakrát." Utrhl jsem se na něj. Upíří rychlostí jsem za ani ne dvě sekundy do svého doslova vtrhl. Dveřmi jsem proletěl.
  Měl jsem najednou bezdůvodný vztek. Potřeboval jsem to ze sebe dostat. Vzal jsem třísku z rozpůlených dřevěných dveří a prorazil ji skrz na skrz rukou.
  Bolest. Tu také jsem dokázal krom hladu cítit.
  Ustoupil jsem ke zdi a zprudka oddechoval. Cítil jsem uvnitř, jakoby se mé tělo rozhodovalo, jestli ještě něco zničí nebo zregeneruje ránu.
  Sesunul jsem se k zemi a koukal jako opařený na dřevo, které na jedné straně předloktí zajíždělo do kůže a na straně druhé ho jeho ostrá špice prořezávala ven.
  Zaznamenal jsem tichý svist a objaly mne dvě ruce.
  ,,Víš, že na city nejsem." Koukl jsem na matku pohledem, který mohl klidně vypovídat, že sleduju komedii.
  Matka se zahleděla stejným pohledem. ,,Ukaž." Vzala mou zraněnou ruku.
  Já jí dlaň mlčky položil do té její.
  ,,To jen tak nevytáhnu." Prohodila hledíc na třísky v bolavém místě.
  Vytrhl jsem jí svou paži. ,,Neprosím se."
  ,,Ale potřebuješ to."
  ,,Amando." Objevil se ve dveřích otec. ,,Nech ho. Způsobil si to sám, sám se z toho také dostane."
  ,,Georgi...."
  ,,Nemůže od nás očekávat pomoc." Zahleděl se na mě přísně a jeho husté obočí div nespadlo do očí.
  Mámě sice na tváři pohrával stejný neměnný výraz, ale já moc dobře věděl, že uvnitř ní vše vře připraveno na hádku.
  Matka vysokou rychlostí přeběhla povalené dveře barvy tmavého dubu.
  Otec zůstal a dál přejížděl svýma očima z kusu dřeva, jež teď vypadalo jako součást mé končetiny, a mou tváří, která ho nadále ignorovala. ,,Až si to vyřešíš, něco ti ukážu." A v mžiku ve dveřích již nestál.
  Když otec řekl 'něco ukázat' nikdy to nevěstilo nic dobrého. Posledně, když toto slovní spojení vyslovil, tak mi bylo asi sedmdesát dva, tedy lidských dvanáct, a nevzpomínám na to zrovna rád. Otec mě tehdy učil ovládat svůj hlad, tak mě nechal pokaždé, kdy pomyslím na krev, sníst lidské jídlo. Týden jsem potom nešel do školy, protože mi z toho bylo špatně. Neměl a ani teď mu to nemám za zlé. Nebýt otce, tak bych ležel jako vzorek k bádání ve vědecké laboratoři nebo při nejlepším by mě zastřelili v lese myslivci.
  Problém mé situace však tkvěl v tom, že jsem potřeboval vytáhnout naprosto všechny nežádoucí objekty z ruky, jinak mi to tam úspěšně zaroste. Už v tuto chvíli jsem začal pociťovat, jak se mi téměř průhledná kůže začíná natahovat a obrůstat kus dveří.
  Vzal jsem jednu z tenčích knížek, kterou jsem povalil při mém kvapném vtrhnutí, a dal si ji mezi zuby, aby rodičům nepraskly bubínky z mého křiku.
  Pevně jsem chytil tlustší část klacku. To bude bolet. Proběhlo mi hlavou. Ale bolest je také jedno z mála, co vlastně cítím.
  Zhluboka jsem se nadechl. Líp si chytnul dřevo. Trhnul jsem k sobě. Můj tlumený křik se mohl dostat tak ke schodům, kde se rozptýlil.
  Špičáky mě od knížky neskutečně bolely, ale, co bylo hlavní, dřevo bylo venku.
  Kus dřeva mi volně spadl na podlahu, když jsem ruce zcela uvolnil. Rád bych pustil i tu knihu, ovšem, jak se zdálo, mé ostré zoubky se do ní zahryzly a nehodlaly se pustit.
  Moje mise s účelem vyčištění zranění nicméně tímto neskončila. Vstal jsem tedy i s knihou zaseknutou na horním patře a dokolébal se do koupelny. Odtud jsem ze skříňky vytáhl pinzetu, kterou jsem se snažil opatrně postupně vytáhnout třísky.
  Jak jsem zjistil, tak pinzeta tu nebyla ničemu platná. Musel jsem tedy vzít na to z nejspodnějšího šuplíku, jehož obsah je potřeba jen při docela obvyklých větších zraněních, chirurgické nůžky. Nechutných detailů prostřihávání kůže vás ušetřím, nicméně navzdory odporu jindy prospěšné regenerace se všechny třísky podařilo odstranit.
  Chvíli jsem počkal, než se rána uzdraví, a pak silně trnul se znehodnocenou knihou, která tížila mé horní čelisti. Špičáky nijak zvlášť neutrpěly, avšak hůř vypadal tvrdý přebal knihy Malý Princ. Blonďatý kluk působil nadále udiveně, ale teď se zdálo, že se spíš diví díře ve svém břiše.
  Byl jsem hladový a unavený, ale bohužel jsem se musel dostavit k otci.
  Sešel jsem do kuchyně, odkud jsem slyšel tátu i mámu. Oba dva seděli v gauči a v oknech za nimi se stmívalo.
  Otec vstal. ,,Pojď, Connore." Zamířil do chodby ke vchodu do garáže.
  Poslušně jsem za ním cupital, ačkoliv jsem věděl, že to nebude nic příjemného. Vážně to vypadá, že jsem jen domácí mazlíček.
  Garáž nebyla vytápěná, tudíž jsem se musel nepatrně otřepat, když jsem bosými chodidly došlápl na chladné dlaždice.
  Otec podél auta rychlými kroky přešel k ocelovým dveřím zprava. Takové dveře se nacházely v každém baráku, do kterého jsme se nastěhovali. V tomhle domě však jimi přicházím poprvé.
  Během mého života jsem spával v různých pokojích a bydlel v různých domech, avšak, co se neměnilo, byla vždy jen místnost, do které jsem právě vcházel.
  Až na tři schůdky byla místnost, kterou osvětlovala jen stará žárovka, dočista holá.
  Očekával jsem dle neúprosného pohledu otce, co se bude dít dál. Vkročil jsem tedy dál do místnosti. Zabouchly se za mnou pancířované  dveře.
  ,,Abys mohl vůbec uvažovat o tom, že někomu pomůžeš k proměně, musíš ovládat svůj hlad." Slyšel jsem jeho tlumený hlas přes dveře.
  Jakmile odešel, zcela mi došlo, jaký účel má mé věznění. Chce mě nechat hladovět.
  Ani byste nevěřili, jak moc na upíra působí, když nám někdo řekne, že budeme hladovět. To žaludek začne skuhrat a žadonit téměř okamžitě.
 
  Můj žaludek tvrdil, že jsem tu celé dny, však já jsem tu mohl být tak dvacet minut.
  V hlavě mi hlasitě tepalo, takže se nedalo soustředit na nic jiného. Seděl jsem zády ke stěně co nejdál od dveří. Hlad byl pro mě téměř nesnesitelný.
  Tepání v uších mi znělo jako: hlad.... hlad.... hlad.
  Tahal jsem se za vlasy. Jsem jen nezkrocené zvíře. Připomněl jsem si.
  Toto nebylo poprvé, kdy jsem něco takového podstupoval. Moc dobře jsem věděl, že to bude ještě mnohem horší. Na spánek jsem mohl zapomenout.

  ,,Krev." Skučel jsem už nejmíň už přes hodinu. Snažil jsem se potlačit tu chuť, ale navzdory tomu jsem začínal cítit ten známý pocit v zubech.
  ,,Do háje!" Třískl jsem pěstí do země a předklonil se na kolena.
  Svými zůženými panenkami jsem hypnotizoval dveře.
  Zachytil jsem nepatrnou vůni krve.
  ,,Zlatíčko." Uslyšel jsem tichý hlas mámy. ,,Děláš to pro kamaráda Andrewa." Připomněla mi.
  Zprudka jsem dýchal. ,,Ale on není můj kamarád!" Psychopaticky jsem se usmál. S děsivou rychlostí jsem se rozběhl proti dveřím. Náraz. Sesunul jsem se k zemi. ,,Krev!" Zařval jsem. Cítil jsem ji. Matka před chvílí jedla.
  Bez dalšího slova jsem zaznamenal kroky, které se ode mě vzdalovaly.
  Víčka jsem držel pevně zavřené.

  Začal jsem pomalu přicházet o rozum. Potom, co matka odešla jsem začal počítat. To byl můj obvyklý postup, když se něco nedalo snést. Byl jsem u čísla jedna miliarda deset milionů pět set šedesát dva tisíc osm set devadesát čtyři.
  Tlak v zubech vteřinu od vteřiny sílil a sílil. V krku jsem měl hotovou poušť.
  ,,Krev!" Vstal jsem a nelidskýma očima jsem pohlédl na nedobytné dveře. ,,Tak se ukaž." Promluvil jsem ke dveřím.
  Pod mou rukou se ozvala hlasitá rána. Pěst zůstala v jednom ohni. Na dveřích zela jen malá prohlubeň.
  Nepřestával jsem s vytrvalými údery. Po pár ranách se mé klouby barvily do fialova a obě zápěstí jsem měl zpřelámané.
  Nepřestával jsem však kopat do dveří do té doby, dokud jsem si nezlomil holenní kost.
  Padl jsem vyčerpáním. Oční víčka jsem přimkl k sobě. ,,Vyhráls, zmrde." Vyštěkl jsem na dveře a pak jsem vyčerpáním usnul.
 
  Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem mohl spát, ale udivilo mě, že jsem po probuzení u dveří našel džus. Nechápal jsem, jak jsem nemohl neslyšet otevření dveří. Žaludek mi prostestoval. Dle hladu jsem musel spát víc jak jeden den, což nebylo tak udivující. Jednou jsem prospal i tři dny, když jsem prohrál v souboji se sestřenicí.
  Rány se mi zcela zahojily, o to větší byl teď ale tlak v zubech.
  Vzal jsem oběma roztřesenýma rukama skleničku na schodech. Věděl jsem sice, že můj hlad džus ani trochu neuspokojí, ale bylo třeba vypít denní příděl. Kopl jsem ten poloviční hnus do sebe.
  Sykl jsem, když tlak v zubech ještě víc zesílil, a špičáky se ukázaly ve své pravé podobě. ,,Krev." Zaskučel jsem.
  Žaludek se mi nepříjemně stahoval. Byl jsem v hrozném stavu. V takovém, v jakém by se upír neměl nikdy ocitnout. Jak já závidím lidem.
 
  Jsem hladový. Nemělo cenu si to nepřiznávat. Můj hlad byl už tak silný, že jsem upadal do bezvědomí. Jediné podle čeho se dalo časově orientovat bylo to, že jsem každý den dostal džus, který matka stihla dát za dveře ještě dřív, než jsem stačil mrknout.
  Reakce jsem měl extrémně zpomalené. Rychlostí jsem se spíš blížil člověku.
  ,,Kr-ev." Hlas mi už vynechával.
  Prásk!!!! Ocelové dveře spadly  na zem.
  Viděl jsem mizerně. Můj organismus za účelem úspory energie vyřadil z provozu všechny mé schopnosti včetně zraku.
  ,,Sorry, musel jsem počkat, až ti dva vypadnou." Neznámý si mě přehodil přes rameno a víc si nepamatuju.

  ,,Connore..." Šeptal skřiplavý hlas líbezným tónem. ,,Connore..." Zkusil to ještě jednou. ,,Ty líný zvíře vstávej!" Podrážka boty mi přiletěla na tvář.
  Zamžoural jsem do denního světla tlumeného tmavými mraky. ,,Sebastiane?" Zaostřil jsem na obličej tyčící se do výšin.
  Můj bratranec byl černolvlasý kluk s typickýma modrýma očima a kůží jako ten nejbělejší sníh. Jako obvykle měl na sobě oblečenou černou o něco delší mikinu a černé džíny.
  ,,Zvedat tě nebudu." Založil si ruce na hrudi.
  Místo zvednutí jsem zavětřil. ,,Zajíc." Hlásil jsem.
  ,,Dost slušný." Uznal. ,,Ale já bych radši... "
  ,,Se srnama mám špatný zkušenosti." Přerušil jsem ho a v momentu jsem o padesát metrů dál stíhal čiperného zajíce.
  Zuby mě bolely o to víc. Útroby se stahovaly a skuhraly.
  Skočil jsem po zajíci na všech čtyřech a jako hadrovou panenku ho dotáhl v zubech zpět.
  Sebastian mě pri jídle fascinovaně pozoroval.
  ,,Na co to čumíš?" Vytáhl jsem obočí a schoval jsem před ním své jídlo.
  Jen potřepal hlavou a prohrábl si nagelované vlasy. ,,Já jen... "
  ,,Co?" Po bradě mi stékaly kapky zvířecí krve.
  Podíval se na mě. ,,Nedokážu si představit pouhý den bez krve a tys dokázal bez ní přežít pět dní a pak si tu jíš pouze zajíce." Vytáhl z kapsy lízátko a dal si ho mezi ostré špičáky.
  ,,To je novinka." Pronesl jsem ke sladkosti v jeho puse.
  ,,Jo, to víš. Snažím se jít s dobou." Pokrčil rameny. ,,A ty, piješ pořád pomerančový džus?"
  Zahodil jsem zbytky zajíce, co už byly nepoživatelné. ,,Vždyť víš, že se nedokážu přeučit." Stoupl jsem si.
  ,,Tys vyrost." Poznamenal.
  ,,Tak povídej. Co se podělalo?" Přistoupil jsem k němu blíž.
  Sebastian o krůček ustoupil. ,,Proč by se muselo něco podělat, abych navštívil bratránka?"
  ,,Jasně, bratránka vzdáleného osm set kilometrů."
  ,,Vidíš, jak jsem obětavej."
  ,,Tak aspoň mi odpověz, jak dlouho tu budeš." Promnul jsem si čelo.
  ,,Co já vím." Převrátil si v zubech lízátko. ,,Hele, znáš mě. Podrobnosti neřeším." Na obranu pozvedl ruce.
  Poškrábal jsem se na spáncích. ,,Jakej je den?"
  Odvrátil oči k nebi, jakoby mu mělo poradit. ,,Neděle... nejspíš."
  ,,Je to v hajzlu." Padl jsem do barevného listí.
  ,,Je." Přitakal a sedl si ke mně. ,,Nemám dárek." Rozhlížel se po krajině.
  ,,K čemu?" Naklonil jsem hlavu.
  Zachytil jsem jeho nepatrný úšklebek. ,,Příští tejden máš narozky, bro."
  Zavřel jsem oči. ,,Je to dvojitě v hajzlu." Zaúpěl jsem.
  Narozeniny jako takové nemají v našem životě žádnou hodnotu, avšak jedná-li se o celou dekádu to jako kulatiny, bere se to vážně.
  ,,Ber to pozitivně." Dloubl si svým loktem do mé hlavy. ,,Konečně zas po deseti letech budeš mezi svými. Ne, že by tvý rodiče nebyli upíry... ale... " Skoro jsem mohl vidět, jak mu v hlavě kolečka šrotují. ,,PROBOHA!!! Proč se sakra snaží potlačit tvou největší přirozenost!?"
  Zamrkal jsem. Něco takového jsem nečekal. Můj bezohledný bratranec se najednou staral.
  Luskl mi prsty u ucha, při čemž mi málem praskl bubínek. ,,Můžeš mi odpovědět, nebo ti i to můj povedený strýc zakázal?"
  Zakroutil jsem hlavou. ,,Sebastiane, do toho ti nic-"
  ,,Vždyť by tě nechali vyhladovět!" Vystřelil ze svého místa v listí jako neřízená střela. To byla velká chyba, jelikož mu v cestě stál strom.
  ,,Ty jsi ale blbec." Zasmál jsem se, ale hned jsem zase špičáky schoval pod rty.
  ,,Máme to v rodině." Zabručel a sáhl si na velkou bouli na čele, která pomalu mizela. ,,Tak co?" Naklonil hlavu. ,,Jdeme pozdravit další blbce?"