Ria mu všechna tajemství rozhodně neodhalila, ale možná to bylo tím, že stále nenacházel odvahu zeptat se jí na věci, které by ho skutečně zajímaly. Jen jí němě následoval a pozoroval očima plnýma otázek.

Co jsi zač?

Proč tvoje oči svítí?

Co je tohle doopravdy za místo?

Proč je tu tolik zraněných lidí?

Co byli zač ti vlci?

Patřím sem?

Mám tu zůstat?

Co mám dělat?

A mnoho dalších.

Jenže jak se zdálo, čtení myšlenek mezi dívčiny schopnosti nepatřilo.

Tábor byl doopravdy rozlehlý. Z většiny jej obtékal potok, jehož voda byla děsivě studená, jak Bolek poznal na vlastní kůži, když se do ní rozhodl namočit prst. A přesto tam byli jedinci, kteří se v ní koupali, cákali po sobě a smáli se u toho na plné kolo. Bolek je chvíli závistivě sledoval a pak odběhl za Riou, která už se přesunula dál.

Hned vedle potoka byla kuchyň, což byl vlastně takový malý srub, který byl ovšem zazděný jen ze tří stran. Zrovna se tam skupinka dětí lopotila s večeří. I tady panovala veselá nálada, přestože měl jeden kluk nohu v sádře a dvě holky obvázané hlavy. Linula se odtud báječná vůně, která Bolkovi připomněla, jaký má hlad.

Dál mu Ria ukázala jídelnu - což byl vlastně jen podlouhlý zastřešený stůl -, dřevárnu, ohniště, kde stále plápolal malý plamínek, stáje, ve kterých žili opravdoví koně a poníci, ovocný sad, zeleninový skleník, malou farmu a nakonec jeho stan.

„Spíme v podsadových stanech. Je to trochu stísněné, ale určitě si na to brzy zvykneš. Zatím nemáš žádného spolubydlícího, tak si užívej soukromí," poradila mu Ria a tentokrát se místo úšklebku lehce pousmála. „Můžeš si vybalit svůj batoh. Počkej-" zarazila ho, když se nadechl, aby něco řekl, „já vím, na co myslíš. Nemusíš tady zůstávat na trvalo, vlastně tady nemusíš zůstávat vůbec. Můžeš kdykoliv odejít tou stejnou bránou, jakou jsme sem přišli."

Bolek se zarazil, ale pak pomalu přikývl. Stejně neměl kam jít. Může tu chvíli zůstat, vymyslet, co dál a pak se uvidí.

Zalezl tedy do stanu a uvelebil se na posteli. Připadalo mu to všechno tak strašně cizí, že se radši pustil do vybalování. S mámou nikdy nebyli stanovat. Pořád se stěhovali, ona hodně pracovala a neměla na takové věci čas. A stejně jim bylo dobře, i bez myšmi prožraného stanu a tepla táborového ohně.

Batoh s oblečením hodil pod postel, jediné dvě věci, které si vybalil byla stará černobílá fotka z automatu a dnešní pracovní list z chemie. Páni, to všechno se odehrálo dneska? Jak dlouhý jeden den vůbec může být? Padl zády na postel a snažil se vybavit, jak se cítil ráno. Nečekal nic zvláštního, prostě obyčejný den ve škole, den jako každý jiný. Možná to zní nudně, ale rutina byla jediná věc, která ho držela v chodu. A teď ji někdo převálcoval buldozerem, pomyslel si kysele.

Zkoušel si vzpomenout, v jakém okamžiku se to všechno tak příšerně zvrtlo, nakonec ale musel uznat, že to všechno bylo jen otázkou času.

Mamka se nikdy neobtěžovala mi nic vysvětlit. Nás život byl tak divný a ona to brala jako samozřejmost. Uvědomoval si, že by ji z toho neměl vinit, ale nemohla za to snad? Ačkoliv ji miloval, nedokázal se už dál dívat na její skutky očima dítěte.

Možná by se takhle v myšlenkách utápěl ještě dlouho, kdyby se zvenku neozvalo hlasité zvolání: Večeře!, které jako by v táboře vyvolalo hotové pozdvižení.

Bolek se k jídlu dostavil skoro jako poslední a přesto na něj čekalo pečlivě prostřené místo a dřevěná miska naplněná až po okraj. Chvíli váhal a v jídle se jen tak šťoural, ale pohled na všechny ty rozradostněné tváře mu připomněl, jak obrovský má hlad, proto se bez meškání pustil do knedlíku. A bylo to mnohem lepší, než čekal. Vlastně to bylo přímo vynikající.

„Čau," pozdravilo ho děvče, které se posadilo naproti němu. Mělo přátelský obličej, ale oči přivřené do škvírky ho probodávaly vypočítavým pohledem. „Ty jsi tu taky nový?"

Bolek pokrčil rameny. „Asi jo."

„Tak to projdeme obřadem společně."

„Já žádným obřadem určitě procházet nebudu."

„Ale budeš," pronesla dívka, jako by to byl jasně daný fakt, který Bolek nemohl nijak ovlivnit. „Jak říkám, projdeme obřadem společně."

Bolek se s ní nepřel, ze zkušenosti věděl, že je nejlepší nechat lidi, ať si věří čemu chtějí. Jenže nemohl nechat proplout si svůj jediný zdroj informací mezi prsty. „Co je vlastně ten rituál zač?" zeptal se proto ledabyle.

„Nějaké tancování u ohně či co. Zjistíš tam, kdo je tvůj rodič."

To Bolkovi připadalo úsměvné. „Já svoji mámu znám."

„Já ne."

„To mě mrzí."

„Nemusí. Tobě zase umřela, takže jsme si kvit."

Bolek se rozkašlal. „Prosím?"

„Umřela ti, nebo ne? Máš to napsaný na čele. Kdyžtak se jmenuju Karolína, kdybys mě někdy hledal." Zvedla se od stolu a odnesla svůj tácek pryč.

Bolek zůstal sedět na místě, přestože ho chuť už dávno přešla. Nejradši by si zalezl do spacáku a nevystrčil z něj nos až do rána, jenže to už se jeden z kluků postavil na stoličku a zabušil pěstí o stůl, aby si vyžádal jejich pozornost.

„Dnešní den bych hodnotil úspěšně. Podařilo se nám opravit poničené lávky a postavit spadlé stany. Přežili jsme Šárčinu službu v kuchyni-" zde se odmlčel, neboť jeho slova vyvolala salvu smíchu. Jedno děvče, zřejmě Šárka, na něj vyplázlo jazyk. „Ale promineme jí to, protože na bojišti je to silný soupeř." Tentokrát se ozvalo souhlasné zamručení a Šárka se zazubila.

„Zítřejší službu si vezme stan číslo tři. A Tondo, věz, že jestli budu mít ještě jednou v polívce mrtvého hlodavce, nechám vás hlídkovat tři dny po sobě."

„Už jsem ti říkal, že se tam dostal omylem!" ohradil se kluk, na kterém Bolka nejvíce upoutala jeho pirátská páska přes oko.

„Dvakrát po sobě?"

Tonda naprázdno otevřel pusu, ale když mu z ní žádný argument nevyšel, táborníci ho znovu odměnili smíchem.

„Teď bych chtěl přivítat nováčka Boleslava, který za pár dnů projde obřadem společně s Karolínou a Tobiášem, které jsme už všichni stihli poznat. Doufám, že na něj budete hodní a pomůžete mu, když bude třeba."

Pak se ozval potlesk. Několik lidí poklepalo Bolka na rameno, jiní si s ním přišli potřást rukou.

„Vítej v táboře!"

„Užívej!"

„Těš se na neděli, ukážeme ti, co je to opravdová bitva."

„Už víš, kdo je tvůj rodič?"

„Vašek a Ria jsou boží, užiješ si to tu s náma!"

„Do týdne umřeš!" informoval jej Tonda a zamrkal na něj svým zbývajícím okem. „Tak se hoď do pohody!"

Bolkovi přišlo, že se ta dvě tvrzení docela vyvracejí, ale jen Tondovi poděkoval. Pak už se dav zase utišil s věnoval pozornost Vaškovi, jak se kluk podle všeho jmenoval.

„Na závěr chci poděkovat všem bohům, že jsme mohli tento den prožít."

„Děkujeme," zopakovali po něm všichni, tentokrát už zcela vážně. Bolek si uvědomil, že mu něco hodně důležitého uniká. Než se nad tím ale stihl hlouběji zamyslet, ozvalo se troubění lesního rohu. To Bolek poznal bezpečně, protože na něj několikrát zkoušel hrát v učebně hudební výchovy.

Táborníci se zavlnili, nálada se z vteřiny na vteřinu změnila. Uvolněná atmosféra se rozplynula. Téměř všichni se zvedli a s napětím hleděli na Vaška a Riu, která se zničehonic objevila vedle něj.

„Poblíž severní hranice tábora byli spatřeni stínovlci," informovala je. Bolek si všiml, že ze země kolem jejích nohou začaly rašit rostliny, které jí brzy omotaly nohy až ke koleni. Jakmile ovšem chtěla přešlápnout nebo udělat krok stranou, bez meškání ji pustily a začaly se omotávat nanovo teprve, když se ustálila. "Vezmu si s sebou pár lidí a půjdem to omrknout," rozhodla a udělala krok vpřed k davu, aby vybrala své spolubojovníky.

Jenže Vašek to zřejmě viděl jinak. „Ne, takhle to neuděláme."

Dav se opět zavlnil a tentokrát se Bolkovi podařilo odhadnout příčinu - Ria a Vašek neměli ve zvyku jeden s druhým nesouhlasit.

Vašek natočil Riu, aby mu koukala do očí a spustil polohlasem: „Nemůžu tě nechat nasazovat krk při sebemenším zašramocení. Měla by sis odpočinout. Může tam přece jít kdokoliv."

Ria si založila ruce na hrudi. „Pokud by to byl planý poplach, jak zřejmě předpokládáš, nebudu vůbec v žádném ohrožení. Ráda bych tam šla a dohlédla na to."

„Já bych byl zase rád, abys v zájmu svého zdraví zůstala tady." Zvýšil hlas. „Půjdou tam stany číslo dvě a tři. Připravte si zbraně a vyražte."

Vybraní táborníci se dali pomalu do pohybu, ale pořád pokukovali po Rie, která Vaškovo počínání sledovala překvapeným pohledem. „Moje rozhodnutí nemůžeš jen tak odmávnout, má stejnou váhu jako to tvoje."

„Podívej se na sebe! Vyhublá, protože nejíš, s kruhy pod očima, protože nespíš. Pořád na lovu, nezastavitelná Ria, která se nutně potřebuje zastavit." Opět ztišil hlas do šepotu. Bolek stejně jako všichni ostatní, špicoval uši, aby zaslechl co nejvíce a přesto mu mnoho slov uniklo. „Já vím, že...osobní, ale musíš...i na sebe."

„...si mám jít lehnout...bojovat se Semiramis...?"

„Více jak...poplachů...Scathach...tábor hned za zády...opravdovém nebezpečí...zasáhnout."

„...teda někdy zastavilo."

Vašek položil Rie ruku na rameno. „Dej si pohov, velitelko. Zasloužíš si ho víc, jak my všichni dohromady."

Táborníci se roztleskali. Ria poraženě sklopila hlavu, ale ještě před tím se naklonila k Vaškovi a něco mu pošeptala. Vašek ji stiskl ruku. „Dopadne to dobře."

Ria mykla rameny. „To je v rukách osudu." Pak se otočila k přihlížejícím. „Co tady jen stojíte a koukáte? Neslyšeli jste svého velitele? Do minuty chci vidět stany dva a tři plně vybavené pro boj. A vy ostatní, nemáte snad co na práci? Tak pohyb!"

Dav se rozprchl během vteřiny, takovou rychlost snad Bolek ještě neviděl. Sám si zalezl do stanu a padl na postel, která pod tím náporem zavrzala. Chtěl se podívat, jestli jeho batoh neskrývá nějaké další poklady, ale vyrušilo ho zatleskání vycházející z prostoru před stanem.

„Dále?"

„Ahoj, tady Tobiáš," představil se mu chlapec, který opatrně vstoupil do stanu. „Někdo ti volá." Zamával mu před nosem sluchátkem snad z osmdesátých let a podal mu ho. Bylo mnohem lehčí, než Bolek čekal, vlastně nevážilo skoro nic. „Pak ho vrať Rie do srubu. Tak zatím." A zmizel.

Bolek si přiložil sluchátko k uchu. „Háló?"

„Bolku? Bolku, jsi tam?"

Jakmile Bolek poznal Jáchymův hlas, obličej se mu rozzářil. „Jo, jo, jsem to já!"

Jáchym se ale nezasmál, jeho hlas zněl ustaraně - ale možná to bylo jen zkreslené tím starodávným přístrojem. „Vůbec tě neslyším, hrozně to praská. Ale poslouchej mě. Byla u nás policie, fakticky, u nás doma. Hledaj' tě. Já ti nevím, Bolku, možná...možná by bylo lepší prostě s nimi jít?"

Bolek se odmlčel. Očekával, že ho brzy začnou hledat, ale neměl vymyšlený žádný plán pro chvíli, kdy se tak stane. Vlastně neměl vymyšlený vůbec žádný plán.

„Já nevím, co budu dělat," přiznal nakonec. „Připadám si trochu v koncích."

„To se ti nepodobá, víš. Takhle utéct. Udělat něco spontánně."

„Co ta pouť v Polsku? To byla celkem spontánní akce."

„Spontánně znamená jednat okamžitě. Ne po třech hodinách příprav," odporoval Jáchym a Bolek si představoval, jak u toho protáčí oči. „Zkrátka to není tvoje parketa a to jsem jim taky řekl. Chtějí ti pomoct, brácho. Jako osamělý vlk moc dlouho nevydržíš."

Bolek věděl, že by to neměl říkat, věděl, že každá informace může vést k jeho dopadení, ale nedokázal si pomoct. „Jáchyme, já ale nejsem sám."

Pak zavěsil - nebo spíš hodil sluchátko na postel a počkal, než zavěsil Jáchym.

Když vylezl ze stanu, byla už úplná tma. Mrazík ho kousal do prstů a do tváří a prostě všude, kde měl holou kůži, když uháněl orosenou trávou směrem k lesu, ke srubu velitelů. Nebyla to velká stavba a vypadala útulně, i když v ní teď bylo zhasnuto. Bolek strávil poměrně dlouhou chvíli tím, že si ho prohlížel. Na trámech byly totiž vyřezané řezby, desítky postav a tvorů, všechno ve velikosti dlaně.

Bolek uchváceně přejel rukou po jedné z nich, přičemž si dával pozor, aby si nezarazil třísku.

„Pěkné, že?"

„Je to úžasný," potvrdil Bolek a ustoupil stranou, aby se mohl Vašek postavit vedle něj.

„Čí je to práce?"

„Srub? Dar mého otce."

„Myslím ty řezby."

Vašek prstem obtáhl jednu z linií. „Většinu z toho udělala Ria."

„A ten zbytek?"

„Jedna holka. Už tu s námi není, našla si jiný život. Proč tě to zajímá?"

„Muselo to trvat hrozně dlouho."

„Trvalo. Vlastně to ještě stále není dokončené."

„Znáš se s Riou dlouho?"

Tahle otázka vykouzlila Vaškovi na tváři úsměv. „To bych řekl. Zná mě od narození."

To Bolka překvapilo. „Je starší než ty?"

„Jo. Taková starší ségra." Zaostřil na sluchátko v Bolkových rukách. „Telefonát?"

„Jenom kamarád. Dělal si o mě starosti,"
vysvětlil Bolek a otevřel dveře do srubu. Uvítal ho chlad, ještě větší chlad než panoval venku, a tma.

Vstoupili dovnitř.

Vašek rozsvítil lampičku. „Rio?" zavolal, zatímco si svlékal bundu, ale žádné odpovědi se mu nedostalo.

Bolek odložil telefon na stolek vedle lampy a nahlédl do ložnice. Postel byla úhledně ustlaná, ale prázdná. Na polštáři ležel papírek s prostým nápisem „Promiň!!!" zakončený srdíčkem. Bolkovi bylo okamžitě jasné, co to znamená - Riu ve srubu určitě nenajdou.