Jakmile se vydali na cestu, šlahouny Bolka pustily a místo nich ho chytila za ruku ta holka. „Nesnaž se utéct a nejlépe mlč," řekla jen, načež nasadila nelítostné tempo.

Bolek skutečně držel jazyk za zuby, občas mu však z úst uniklo tiché zaskuhrání. Levý kotník měl v jednom ohni a tepalo mu v něm, kdykoliv na něj došlápl. Jeho pohmožděná záda, rozbitý nos, z kterého mu tu a tam začalo krvácet a odřeniny vlastně po celém tělě na tom nebyly o moc lépe. Pravdou ale bylo, že většinu toho už ani nevnímal.

Dokud se zdržovali v bažinách, neopovážil se dívčinu ruku pustit. Pokusil se o to jen jednou, v prvních minutách cesty, a okamžitě se propadl až po pás do rašeliny. K jeho překvapení to však dívka nijak nekomentovala, jen mu rychle pomohla zpátky na nohy.

„Musíme sebou hodit, tak už to radši znovu nezkoušej," poradila mu. Její pružné tělo bylo napjaté jak struna, připravené vyrazit. Bolek se nemohl rozhodnout, jestli vypadá spíš jako liška na lovu nebo veverka na útěku. Pravdou ovšem bylo, že si každý krok pečlivě rozmýšlela a ani ne okamžik nesklopila pohled k zemi.

Pak začala mluvit. Nejdřív to byly jen krátké věty typu: „Podívej, jak zvláštní barvu mají listy tamtoho stromu." nebo „Tam ve křoví je bachyně s mláďaty, nevyplaš je." ale později se uvolnila a začala mu popisovat vše, co viděla. A že toho bylo! Mnohokrát se Bolkovi stalo, že si nějakého zvířete nebo rostliny vůbec nevšiml a bez dívčina upozornění by kolem něj přešel bez povšimnutí.

Chlapce na jazyku svrběly desítky otázek, ale nepodařilo se mu žádnou zformulovat tak, aby nezněla zaujatě, proto radši mlčel a naslouchal jejímu vyprávění.

Když se pak cesta konečně zvedla a oni pod nohama ucítili pevnou zem, pustila dívka jeho ruku a posadila se na zem. „Nehodlám tě do tábora táhnout proti tvé vůli, ale musíš pochopit, že po tom tvém výstupu s netopýry a útěku po tobě celkem jistě půjde policie a nedivila bych si, kdyby se k tomu nepřidaly i nějaké nestvůry, hlavně po tom tvém výstupu v močálu."

Bolek se svezl vedle ní a protřel si rozbolavělý kotník. Neměl tušení, o jakých netopýrech to mluví, ale předpokládal, že pokud by se na to zeptal, odpovědí by mu bylo jen protočení očí nebo sarkastická poznámka. Přitom by mohla být vážně dobrou společnicí. Vypadalo to, že je chytrá a opatrná, ale zase nemá strach, když se něco semele. Tady se Bolek ušklíbl. Taky by neměl strach, kdyby měl na povel mnohametrové rostliny.

Najednou se zvedl chladný vítr, stíny ztmavly, křoví zlověstně zašumělo. Bolek by si toho ani nevšiml, kdyby do něj dívka nestrčila. „Slyšel jsi to?" zašeptala a znovu se rozhlédla po nejbližších keřích. V ruce jí cukalo, proto ji radši přiložila k zemi a nabrala do hrsti trochu hlíny.

Bolek zavrtěl hlavou. Kromě svého dechu, který mu chrastil v hrudi, neslyšel vůbec, ale vůbec nic. Les ztichl, ptáci zmlkli v předzvěsti čehosi, co se Bolkovi ani trochu nezamlouvalo. Měl sto chutí odtud prostě zmizet. A možná by to i udělal, kdyby ho přesně v tom okamžiku dívka nezatahala za rukáv. „Támhle jsou," hlesla a upřela svůj žhnoucí pohled do ostružiní.

A pak se všechno semlelo tak rychle, že to Bolek ani nestíhal sledovat. Z lesa vyrazili tři vlci velcí jako telata. Nevypadali ale jako obyčejní vlci, jaké je dnes možné spatřit třeba v zoo, ne, tihle byli celí černí a jejich obrysy se při sebemenším pohybu rozmazávaly. Teprve později pochopil, proč tomu tak je: byli stvořeni z kouře.

Dívka zatnula ruce v pěst a ze země vyrazily šlahouny, které vlkům zahradily cestu. „Dál už ani krok," varovala je, jako by jí snad mohli rozumět, a aby svůj úmysl názorně předvedla, prudce stisknuté ruce rozevřela. Šlahouny zareagovaly okamžitě a uvěznily tvory v drtivém obětí. Nezadrželo je to ale na dlouho. Během vteřiny zmizeli - rozplynuli se do oblaku kouře - a pak se opět objevili. Zavrčeli, vycenili tesáky a vyrazili k nim přímo smrtící rychlostí.

Bolek zacouval o něco dozadu a přitiskl se zády ke stromu. Srdce mu bilo až v krku a zrychleně dýchal. Chtěl pryč, chtěl domů, do bezpečí, za mámou, do školy, vlastně kamkoliv, jen pryč od těch nestvůr. Přimražený šokem dokázal jen sledovat, jak se vlci vrhají na nebohou dívku. Pak zavřel oči a nepřál si nic, než se rozplynout, stejně jako to dokázali ti vlci.

Pak se stala ta věc, o které později nevěděl, jestli se mu jen nezdála. Jako by se potopil pod hladinu, do zcela jiného světa, kde se zvuky i barvy jaksi utlumily. Bál se otevřít oči, ale když tak učinil-

Dusivě se rozkašlal a prudce otevřel oči, díky čemuž uviděl, že je zpátky na mýtině. Polilo ho horko a pak mu zase byla zima. Jako by právě jen o vlásek unikl utopení. Bylo to tak...nečekané, náhlé a tak moc vzdálené realitě, že mu chvíli trvalo, než se mohl opět soustředit. A stihl to právě včas, aby viděl tu nádheru.

Dívka nezahynula, vlastně na sobě neměla ani škrábnutí. Tancovala s vlky v smrtícím tanci, přičemž rostliny ovládala pouhým kyvnutím ruky. Nechávala šlahouny s děsivě ostrými trny, aby šelmám drásaly neexistující kůži, vymačkávala z nich život a podkopávala jim nohy jen proto, aby je nakonec probodla svým mečem, který jako by se vzal odnikud. Vlci to nevzdávali a stále na ni dotírali, ale jen při pohledu na tu scénu bylo jasné, kdo má na vrch. Nakonec se rozplynuli ve větru jako prve, ale tentokrát už se neobjevili.

Dívka nechala šlahouny, aby se zmenšily do původní velikosti a pak se rozhlédla kolem. Když spatřila Bolka, celého a živého, rozzářila se a přiběhla k němu. Ani slůvkem se nezmínila o tom, že jí nepomohl, ani ho nenazvala zbabělcem. Jen očistila svůj meč o trávu a pak to udělalo lup a byl z něj stříbrný náramek vhodný tak akorát na dívčí zápěstí. Nasadila si ho a pak při pohledu má Bolkův překvapený pohled nadzvedla obočí.

„Máš ve vlasech kytky," řekl Bolek a svou řeč doplnil máchnutím ruky směrem k jejím kadeřím. „Tady, tady a, no, vlastně všude."

Dívka si sáhla do vlasů. „Jéjda, díky za upozornění, ještě by si toho všiml nějaký smrtelník," řekla a ve spěchu si začala květiny vytrhávat. „Měli bysme co nejrychleji vyrazit, můžou se vrátit každou chvíli. Navíc se rychle stmívá."

Bolek ji chvíli sledoval a pak k ní váhavě na natáhl ruku. „Můžu?" zeptal se a pohlédl na poslední kvítek, který jí zůstal ve vlasech.

Dívka kytičku vytrhla, ale místo toho, aby mu ji podala, ji zahodila a napřaženou rukou mu potřásla. „Mariana Svobodová, ale všichni mi říkají Ria."

Bolek se zazubil. „Boleslav Matějka, ale můžeš mi říkat Bolek."

Ria kývla hlavou ke svahu, který na ně teď čekal. „Vyrazme a buďme rychlí," řekla jen a rozběhla se do kopce takovou rychlostí, že měl Bolek co dělat, aby ji neztratil z dohledu.

Když pak celý uřícený vystoupal až nahoru, překvapeně zasípal: „Vždyť to je přece Radegast!"

Ria se k němu otočila. „Tys to nevěděl? Žiješ tady a nevěděl jsi, že se sotva pár kilometrů od tvého domu nachází jeden z nejznámějších kopců v Česku?"

Místo odpovědi jen mykl rameny. Jak jí měl vysvětlovat, že jeho máma neměla ráda turistiku a nenáviděla jakoukoliv zmínku o jakémkoliv náboženství? Jak jí měl vysvětlit, že nikdy nebyl ani v kostele, ani v kapličce, ani na jiném svatém místě?

Ria se s jeho odpovědí spokojila. „Nevadí. Hele, tenhle kopec se jmenuje Radhošť. A ano, támhleto, támhleto je socha boha Radegasta. Přesně tam taky jdeme. Byl bys tak laskav a stisknul sponu na jeho opasku?"

Bolek se k soše bázlivě přiblížil. Musela měřit přes tři metry a on si vůči ní připadal nepříjemně malý. Rozhlédl se, jestli někdo není svědkem jeho vandalství, ale když zjistil, že tam kromě něj a Rii nikdo není, vylezl na podstavec a stiskl sponu ve tvaru slunce.

Pak vyjekl a přepadl dopředu, přímo dovnitř sochy. Stav podivné beztíže přešel dřív, než ho Bolek stihl vůbec zaregistroval, protože se ve vteřině objevil na zcela jiném místě. Po nějakém šeru tu nebylo ani památky, a přestože se slunce blížilo k západu, zářilo nádherným načervenalým svitem, který Bolek vídával jen ve filmech. Taky tu bylo teplo, foukal příjemný vánek, takový ten, co lidem cuchá vlasy a suší mokré prádlo.

Podsadové stany, jejichž bílé plachty v zapadajícím slunci doslova hořely, byly vystavěny do dvou půlkruhů. Celý tábor byl obehnán potůčkem, který zurčel a klokotal, takže když Bolek kráčel po lávce, neslyšel z tábora vůbec nic. Z jedné strany - z té, kde potok zatáčel pryč od tábora - na louku navazoval strmý svah s lesním porostem, z té druhé rostlo kolem potoka rákosí, vrby, blatouchy a jiné vodní rostliny.

Jak se přibližoval, uvědomil si ohromnost celé louky, dokonce i stany byly mnohem větší, než se zdálo z dálky. Všude bylo plno lidí, kteří pilně pobíhali z místa na místo. Bolka napadlo, že vypadají jako mravenci, až na to že jich nebyly tisíce, ba ani stovky. Bolek, který se vždy pyšnil přesnými odhady, uhádl, že by tam mohlo být celkem tak čtyřicet lidí všech věkových kategorií.

Uprostřed kruhů bylo ohniště, kde dohoříval oheň, vedle kterého si hrála banda malých dětí s míčem. Jak se vzdaloval potoku, zaslechl řezání pil a sekání seker, které vycházelo z lesního porostu.

Chtěl se podívat dál, ale v tu chvíli mu Ria položila ruku na rameno. „To by teď myslím stačilo. Je na čase navštívit doktora."

Bolek neměl návštěvy doktorů rád a ještě méně se mu líbilo, jakým způsobem Ria to slovo vyslovila, ale když se ukázalo, že zdravotníkem je kluk, ne o mnoho starší než on sám, nechal si ošetřit všechny rány bez odmlouvání.

Když se chlapec sklonil, aby mu zafixoval kotník, pod odhrnutým tričkem si Bolek všiml něčeho bílého. Obvaz. Poklepal klukovi na rameno. „Co se ti stalo?"

Kluk pokrčil rameny a pokračoval ve své práci, aniž by zvedl oči. Bolek se rozhlédl po místnosti, ale pak si uvědomil, že Ria čeká venku. Znovu tedy promluvil na chlapce. „Jak dlouho tady jsi?"

„Tři roky," odpověděl kluk, ale stále se na Bolka nepodíval.

„Líbí se ti tady?"

„Hm."

„Znáš tady hodně lidí?"

„Celkem."

„Proč tady zůstáváš, když můžeš jít kamkoli?"

Tentokrát se kluk zarazil a překvapeně se na Bolka podíval. „Víš ty vůbec, co je tohle za místo?"

Bolek přejel pohledem jeho kaštanovou kštici a opálený obličej a uhnul očima jinam. „Možná."
Kluk pomalu přikývl a utáhl poslední kus obvazu. „Měl bys tu nohu teď chvíli šetřit. Až projdeš obřadem, zahojím ti to úplně."

„Obřadem?" vypískl Bolek a od zdravotníka odskočil, jako by ho popálil. Ve stejnou chvíli bolestně zakňučel, protože si přišlápl rozbitý kotník.

Druhý chlapec si omyl ruce v přistaveném lavoru, teprve pak řekl jedno prosté ano a posadil se za nízký stolek. „Nadiktuj mi prosím všechny své údaje."

Bolek si přisedl naproti němu a zabubnoval prsty na stole. Neměl chuť nikomu sdělovat své osobní informace, na druhou stranu potřeboval zjistit, co se to tu sakra děje. „Nadiktuju, když mi nejdřív řekneš ty svoje."

Kluk ani nemrkl, jako by takové požadavky dostával dnes a denně a rovnou spustil: „Jmenuji se Eduard Konečný, je mi patnáct let, narodil jsem se v Liberci, kde jsem dlouho žil. Mám matku, otce a dva sourozence. Mám alergii na psy, i když jsem kdysi jednoho vlastnil. Neberu žádné léky. Hrával jsem fotbal a basket. A ty?"

Bolkovi chvíli trvalo, než si všechny ty informace utřídil, ale pak se uvelebil na židli a spustil: „Já jsem Bolek Matějka, bude mi třináct a nemám tušení, kde jsem se narodil. Kromě trochu špatnýho dýchání nemám žádné zdravotní problémy. Nikdy jsem nedělal žádný sport."

Eduard všechny informace svědomitě zapisoval, ale pak se u jedné kolonky zarazil a párkrát ji zakroužkoval. „Trochu špatné dýchání?"

Bolek sklouzl pohledem k špičkám svých bot. „Možná trochu víc špatný dýchání."

„Jak moc tě to omezuje?"

Bolek si plně uvědomoval, že teď dělá přesně to, co před chvílí Eduardovi vyčítal, ale prostě odmítal svůj pohled zvednout. „Neměl bych sportovat, bít se a běhat. Občas potřebuju svoje léky."

„Nech mě hádat, většinu z toho jsi dneska porušil."

Bolek pokrčil rameny, ale v duchu mu musel dát za pravdu. Jeho nádechy teď byly mělčí a mnohem sípavější než obvykle, přičemž v sobě neustále dusil potřebu si odkašlat.

„Zapomněl jsi zmínit svoji rodinu."

A sakra.

„Vědí tvoji rodiče, kde teď jsi?"

Na to, aby dokázal odpovědět, potřeboval Bolek dva dlouhé nádechy. „Pravděpodobně ne."

„Mohl bys mi sdělit nějaké kontaktní informace na ně, abych jim mohl dát vědět, že jsi v pořádku?"

Bolek úpěnlivě zavrtěl hlavou.

„Nemyslíš si, že by se o tebe mohli bát? Klidně jim můžeš napsat sám, jestli chceš."

Bolek chvíli sledoval napřaženou ruku s telefonem, který nakonec skutečně převzal. Zvládneš to, opakoval sám sobě, zatímco vyťukával zprávu, kterou následně odeslal. Oči mu zvlhly, proto si je radši rádoby unaveně protřel.

„Nevyplnil jsi telefonní číslo," upozornil ho Eda a podával mu telefon zpátky.

To už Bolek nedokázal. „Moje máma loni umřela," zamumlal. „Tátu, ani žádného jiného příbuzného nemám. Už se o tom dál nechci bavit."

Eda přikývl a už se o tom dokonce sezení nezmínil.

Poté, co si Eda napsal všechno potřebné, vyprovodil Bolka ze stanu. „Měl by sis odpočinout, ale předpokládám, že si to tady nejdřív chceš omrknout."

„Já tady ale nehodlám zůstat," připomněl mu Bolek fakt, který jako by všichni opomíjeli.

Eda mykl rameny. „Jdi si klidně hned, já tě tady fakt držet nebudu. Ale Ria počítá s tím, že tě tady provede, tak jí nezkaž radost."

„Je u ní normální, že se stále jenom ušklíbá?"

„Poslední dobou je to její nejoblíbenější grimasa. Ale umí se i smát."

Bolek přitakal. „To vím."

Chtěl se zeptat ještě na něco dalšího, ale pak přiběhla Ria a jeho plány ztroskotaly.

„Tak, je na čase odhalit ti všechna naše tajemství."