Plameny vyšlehly do výšin a v mžiku pozřely celou hranici.

Bolek mrkal, aby zahnal slzy, kterými mu kouř zamlžil výhled. Chtěl se dívat. Oheň zářil a osvětloval půlkruh, který kolem ohniště utvořili. Všichni, ať už byli přáteli nebo ne, seděli na zemi, jeden vedle druhého, a do jednoho upírali své pohledy k Rie, která neklidně přešlapovala na místě.

Stála přímo uprostřed, hned u ohně. Bolek cítil jeho žár i na vzdálenost několika metrů, takže ho musela cítit i ona, musel ji pálit a štípat, a přesto nedala žádnou podrážděnost najevo.

Nedalo se ovšem přehlédnout, že je nervózní. Neustále se ošívala a pohrávala si se svým náramkem, který se, jak Bolek spatřil na vlastní oči, uměl proměňovat v meč. Úponky, které se jí zachytávaly o nohy, byly mnohem větší a silnější než ty, které viděl dříve. Bránily ji v pohybu, jako by ji ukotvovaly na místě a snažily se ji uklidnit. Místo vděku byly letmým mávnutím ruky zaryty zpět do země.

Pak udělala krok vpřed. Dav zašuměl.

Věděli, co se chystá. Třebaže nikdo nic oficiálně nevyhlásil, táborníci byli plni očekávání. Tajili dech. Chvěli se. Vyčkávali.

Riin proslov nebyl dlouhý, nýbrž jasný a věcný. „Výprava pro živou vodu je stará známá věc. Kdysi dávno – vlastně už hodně dávno – to byla nováčkovská zkouška. Od té doby, co začaly prameny vysychat, už nemůžeme s vodou takhle plýtvat." Sepnula ruce k sobě. „Společně s Vaškem jsme určili ty, kteří budou mít tu čest a živou vodu nám přinesou. Bohové nám dali...no, řekněme, že naši volbu schválili."

Rozhlédla se po všech těch tvářích a Bolek její pohled následoval. Přes čtyřicet lidí, všichni pod jejím velením. Otřásl se, sotva na to pomyslel. Takovou zodpovědnost za celý svůj život nepocítil a ani o to nestál. Docela mu stačilo starat se sám o sebe - a i to mu někdy dělalo potíže. Ale držet na svých ramenech cizí životy...Vydechl a sledoval, jak se jeho dech v chladném večerním vzduchu mění v páru.

Obrátil svou pozornost zpět k Rie, která stála na místě jakoby zamrznutá uprostřed pohybu. Ani si neuvědomil, že přestala mluvit. Svůj pohled upírala přímo před sebe, ale jako by se dívala přes ně, kamsi dál. Mnohem dál.

Vašek jí položil ruku na rameno. Byl to jemný pohyb, ale Ria sebou i tak trhla. Přes tvář jí přeletěl stín. „Na výpravu byl vybrán Bolek Matějka a Tobiáš Šťastný. Zabalte si věci, vyráží se ráno," dořekla rázně.

Odpovědí na její slova bylo ticho. Ohromené ticho. Šokované. Rozpačité. Nejisté.

Bolek nevěřil svým uším. Srdce se mu rozbušilo, urputné buch, buch, buch, které stále nabývalo na síle. Dunělo mu v uších jako vojenské bubny určující tempo pochodu a jeho ozvěna mu rezonovala v hlavě.

Výprava.

Buch.

Buch.

Buch.

Nebezpečí.

Buch.

Buch.

Buch.

Dech se mu v hrudi zarazil, vzedmul se a on se rozkašlal. Nádech, nádech, výdech, nádech, výdech, výdech. Do očí mu vhrkly v slzy, svět se roztočil jako dětská káča, směsice pachů, barev a zvuků.

To nemůže, to nejde, to nejde, to přece-

Pak se Bolek rozplynul. Rozpadl. Potopil. Zmizel.

Svět kolem něj ztmavl a zšedl. A ochladilo se. Jakoby se nacházel pod ztemnělou hladinou vody, snad až někde na úplném dně, kam už žádné paprsky světla nedosáhnou. Byl na stejném místě, jako tehdy, když je napadli stínovlci. Jenže tentokrát věděl, že je to skutečné.

Natáhl ruku před sebe. Pozoroval ji. Ani nevěděl, jak ho to napadlo, ale náhle věděl, že tu ruku neměl, dokud si na ni nevzpomněl. I teď jakoby se jen stěží držela pohromadě. Její okraje byly nejasné a nedržely tvar. Stačil lehký pohyb a jeho ruka se opět rozplynula, jen proto aby se o vteřinu později opět zformovala na stanoveném místě.

Stalo se to mu samé i se zbytkem těla? Usoudil že ano. Vždyť se přece rozplynul a jak se zdá, rozplynutý už zůstal. Bylo to...Bolek, který se vždy chlubil přesným vyjadřováním a tím, jak dokáže uhodit hřebíček na hlavičku, nenacházel slov. Byl všude a nikde zároveň. Nic ho neomezovalo. Stačilo trochu se natáhnout a mohl by celý tento šedivý svět prozkoumat. Dokázal by to a dokázal by to rychle. Mohl by být v jednom okamžiku na tisíci různých místech. Mohl by-

Prudce se nadechl a rozkašlal se. Byl zpátky, zpátky u ohniště. Vedle Tondy a Karolíny, jako by nikdy ani neodešel. Žádné stíny a žádná rozpadající se ruka. Jenom dvě zářivě zelené oči, které se mu propalovaly až do duše. Byla to Ria, která hleděla přímo na něj s výrazem, jenž se dal nejlépe popsat jako zadumaný.

Pokusil se dostat svůj dech znovu pod kontrolu a zjistit, o co přišel. Táborníci už dávno nemlčeli, místo toho jeden druhého překřikovali. Viditelně s Riinou volbou nesouhlasili. Bolek zachytil i několik poznámek vyjadřující se k jeho a Tobiášově fyzické kondici, ale nechal to být. Koneckonců měli pravdu.

„Co si o tom myslíš ty?" otočil se na něj Tobiáš. Sám zářil jako sluníčko, očividně pro něj bylo vybraní na výpravu dobrou zprávou.

Bolek naprázdno polkl, aby zahnal tu podivnou pachuť, která se mu usadila v ústech, a pokrčil rameny. „Nechci tam jít."

Tobiáš ho namísto odpovědi jemně plácl do ramene. „Ale jasně že chceš. Budou z nás velký hrdinové jako Odysseus."

Dříve než stačil Bolek na ten stupidní argument něco opáčit, zvedla se z davu jedna dívka. Bolek si ji pamatoval. Byla to ta holka z jeho první večeře, ta co podle všeho neuměla vařit. Teď z ní šel takový strach, že pochyboval, že by se tuto skutečnost někdo opovážil zmínit. „Velitelko, se vší úctou, dva není dobré číslo na výpravu. Hlásím se jako doprovod těchto nováčků."

Ria roztáhla rty do úsměvu. „Díky, Šári, ale jsem nucena tvou nabídku odmítnout. Jejich doprovodem budu totiž já sama."

Jestli její předchozí prohlášení vyvolalo bouři protestů, tohle byl uragán.

Bolek už tam nedokázal strávit ani minutu. A tak zmizel. Ne do podivného šedého světa plného stínů a rozpadajících se končetin, jen do svého stanu, kde se schoulil do klubíčka na posteli.

Bylo toho na něj moc. Stínovlci. Kruhy mrtvé trávy. Bohové. Výprava. Cizí světy. Ty zamyšlené zelené oči. On do tohohle světa nepatřil. Ani nechtěl. Jenže nikdo se ho neptal.

Nevěděl, jak dlouho tam takhle ležel, mohly to být minuty zrovna tak jako celé hodiny. Byla mu zima, ale nenašel sílu na to, aby se přikryl nebo převlékl z vlhkého oblečení. Chtěl domů. Chtěl mámu. Ale ze všeho nejvíc chtěl zapomenout, že se poslední měsíce vůbec kdy udály.

Hluk z venku postupně slábl, až umlkl docela a táborníci se vrátili ke svým pravidelným činnostem. Bolek vnímal stále míň a míň, až nakonec ochabl a nechal se unášet vlnami snů.

...

Když se probudil, byla už hluboká noc. Větve stromů vrhaly na plachtu stanu prapodivné stíny, které by Bolka možná i vyděsily, kdyby měl čas se jimi zaobírat. On byl ale myšlenkami docela jinde.

Pokusil se zvednout se do sedu, ale jeho svaly ho neposlouchaly. Po několika hodinách, které strávily křečovitě sevřené v jedné a té samé pozici, protestovaly. Musel s nimi nejprve pomalu zahýbat a prokrvit je. Taky ho bolelo v krku, ale nad tím už jen mávl rukou.

Vyštrachal z pod postele svůj batoh a naházel do něj všechny své věci. Každý zvuk, který udělal, ať už to bylo rozepnutí zipu nebo zašustění papíru, ho přinutil zamrznout na místě a zaposlouchat se, zda ho někdo neslyšel. Ticho noci mu v jeho počínání ani trochu nepomáhalo, ba naopak jako by každý zvuk jen znásobovalo. Byl přesvědčen, že svým počínáním musel probudit nejméně polovinu tábora. Avšak zřejmě se mýlil. Všude panovalo stále to samé ticho.

Když byl hotov, opatrně vyhlédl ze stanu ven. Neviděl toho mnoho, mlžný opar a tma hluboké noci mu jeho pozorování příliš neulehčovaly, ale usoudil, že je vzduch čistý. Naposledy se otočil do stanu a věnoval pár vteřin tomu, aby se rozloučil. Tahle prkenná postel a moly prožraná plachta byly nejblíž domovu, co za posledních pár měsíců poznal, a věděl, že se mu po nich bude stýskat, ať se mu líbilo nebo ne. Rychle ale ze sebe lítost setřásl. Nebylo moudré lpět na minulosti a zbytečně se okrádat o drahocenné vteřiny. Vyrazil do noci, vstříc bezpečí a svobodě.

Nejprve se plížil poza stany, pak proběhl kolem jídelny, kuchyně a dohořívajícího ohniště rovnou do lesa. Prodíral se mezi stromy a splýval se stíny. Každých pár kroků se zastavil a poslouchal, ale kromě až příliš hlasitého bušení svého srdce a typických zvuků lesa neslyšel nic neobvyklého. Když nechal za zády poslední stan, neubránil se úsměvu. Dokázal to. Teď už stačilo projít pár posledních metrů a šup bránou zpět do normálního světa. Nic ho nezastaví, už je pozdě. Je-

Na krku ho zastudila ocel. Zarazil se tak rychle, až málem klopýtl a zarazil si meč do krku vlastním přičiněním.

Majitel zbraně se ukázal vzápětí. Vykročil z křovin rázným, sebejistým krokem, zbraň stále držíce u Bolkova krku. Ve světle měsíce se zableskl stříbrný ornament vyšitý na pásce zakrývající jeho levé oko. V tom pravém hořel oheň, který Bolka přinutil naprázdno polknout.

Nebýt té pásky, Bolek by Tondu nepoznal. Tohle nebyl ten kluk, s kterým se před pár hodinami smál u ohně, s kterým sdílel křupky a čaj a který ho hned od začátku přijal mezi své přátele. Tenhle Tonda měl brnění, meč a ve tváři hodně nebezpečný výraz. Tohle byl voják odhodlaný plnit své rozkazy.

„Už nás opouštíš?" prohodil rádoby konverzačním tónem a přehodil si meč do druhé ruky. Zřejmě se snažil o vstřícný přístup, ale poslední slabiku už jen zlověstně zasyčel. „Nemůžeš se dočkat, až vezmeš nohy na ramena? Až si zachráníš svůj krk a necháš nás ostatní na holičkách?"

„Hngh," upustil Bolek trochu vzduchu, který nevědomky zadržoval. Měl co dělat, aby se strachy nerozklepal.

„Nebo je to snad ještě jinak? Že bys někomu nesl zprávu? Novinky? Informace? Tak jak to teda je, zbabělče?" V tomhle místě se jeho hlas změnil ze sykotu na vrčení. „Chtěl jsi ode mě vyřídit Moraně pozdrav?"

Bolek se zmohl jen na zavrtění hlavou. „N-Ne, prosím, já jsem opravdu-"

„Opravdu co? Nemířil z tábora pryč? V noci? Před výpravou?"

„Jo, to jo, jo, to jsem dělal, jo, ale-"

„Ale co? Co můžeš říct na svou obranu?"

Bolek udělal opatrný úkrok vzad, aby se od meče trochu oddálil. „Já nevím, já prostě nevím. Nevím."

Tonda se nadechl, ale ať už chtěl říct cokoliv, nikdy ta slova nevyslovil, protože se vedle něj zjevil někdo jiný. Bolek by přísahal, že tam nebyla, dokud nepoložila Tondovi dlaň na rameno ruky, ve které držel meč. Čekala, dokud ruku nepovolil a nezasunul meč zpět do pochvy. „Já už to tady s Bolkem vyřídím. Vrať se na svou pozici, desátníku."

Tonda přikývl, ale dřív než odešel, ještě se na Riu naposledy otočil. „Se vší úctou, velitelko, měla by sis odpočinout."

„Bolela mě hlava," opáčila Ria příkře, přičemž lehce nakrčila nos.

„V tom případě doufám, že ti bude brzo líp."

Ria mykla rameny. „Věděla jsem do čeho jdu, když jsem se rozhodla na tuhle výpravu upsat. Snad mě má pevná vůle neopustí." Pak se otočila k Bolkovi. „Co bys řekl na procházku při měsíčku? Vypadá to, že ani jeden z nás dnes nemá lehké spaní."

Bolek se neodvážil odporovat. Naposledy vrhl rychlý pohled na Tondu, který už mizel v porostu, aniž by se s ním jakkoliv rozloučil. Zamrzelo ho to, ale neměl čas se tím dlouho zabývat, protože Ria nasadila své rychlé tempo a on měl co dělat, aby jí stačil.

Nemluvili. Ria ho vedla po lesních cestičkách, mezi stromy a úžinami mezi skalisky nahoru do kopce, který tábor strážil jako jeho věčný ochránce. Křoviny jim zázračně uhýbaly z cesty, větve se odkláněly, aby nebránily měsíčnímu svitu, který jim ukazoval cestu, a země kolem jejich nohou se zelenala mladými výhonky.

Ria se zdála duchem nepřítomná. Nedívala se pod nohy, aby náhodou nezakopla, nemžourala do tmy, aby našla co nejschůdnější cestu. Vlastně to nevypadalo, že by své okolí brala jakkoli na vědomí. Proč by taky měla, když před ní uhýbaly i stromy?

Zato Bolek klopýtal a škobrtal, drápal se do kopce a prosmýkal se úzkými škvírami s nemalými obtížemi. Když tedy nakonec vystoupali až na samotný vrchol, byl rád, že se mohl posadit na zem a trochu si oddechnout. „Jestli máš v plánu jít takovýmhle tempem i zítra, nediv se, že chci radši zdrhnout," zamumlal a utřel si špinavé ruce do trávy. „To i život na ulici je lepší než tvoje túra."

Ria se uchechtla a sedla si vedle něj. „Odpusť mi, myslela jsem na něco jiného. Slibuju, že zítra to bude procházka růžovým sadem."

„Hm." Bolek si přitáhl nohy k tělu a opřel se o kolena. Ze současného místa viděl tábor jako na dlani. Když zavřel oči a zaposlouchal se, zaslechl i klokotání potůčku a občasné zařehtání koně ze stájí. Líbilo se mu to. Vidět všechny ty stany a domečky tak maličké, jako by to byla jen stavebnice. Stačí cvrnknout a domečky se rozpadnou, stačí fouknout a stany uletí. „Proč nemá tábor nějaké hradby? Nebo aspoň plot. Mohli byste si tak držet ty...příšery dál od těla."

„Čekala jsem, kdy se začneš ptát," pousmála se Ria na místo odpovědi. Uvelebila se do příjemnější polohy tak, že natáhla nohy před sebe a rukama se opřela o zem za zády. V místech, kde se její dlaně dotkly země, vyrašily nové zelené lístečky. „Tábor je opevněný. Existuje tu hranice, která nás odděluje od smrtelníků, normálních lidí. Jenže většina našich nepřátel pochází z našich řad a s tím už žádná magie nic nezmůže."

„Kdo posílá ty stínovlky?"

„Scathach. Služebnice bohyně smrti, Morany, která má jisté plány na změnění hierarchie mezi bohy."

Bolkovi neušlo, jakým způsobem Ria vyslovila slovo služebnice. Jako by jí nelezlo na jazyk. Zeptal se jí na to, ale ona to jen odmávla. „Jenom se mi to k ní nehodí, nic víc. Neustále jsem ovšem ostatními ujišťována, že je to všechno stoprocentně Moranina práce, že by toho Scathach nebyla nikdy schopná."

Záblesky ironie v jejím hlase Bolka zaujaly, ale měl na srdci důležitější otázky. „Můžu odejít?"

„Můžeš."

„Měl bych odejít?"

„To je na tobě. Ale věz, že jsem tě nevybrala na výpravu proto, abys vzal do zaječích."

Bolek si položil bradu na kolena. „Takže bohové existují."

„Už to tak bude. Věř mi, byla bych mnohem radši, kdyby tomu tak nebylo a my všichni mohli jít domů."

„A nemůžete?"

Ria nabrala do plic dlouhý nádech a zvedla hlavu směrem k noční obloze. „Asi ano. Nikoho tady nedržím, každý může odejít, kdykoliv se mu zachce. Jde o to, že většina z nás nemá kam bychom šli. A tak jsme tady. Ani nevím proč." Mrkla na něj. „Asi upřednostňujeme túry před životem na ulici."

Bolek se zavrtěl. „Promiň, jestli je to osobní otázka, ale nejsi docela mladá na to, abys jim všem velela?"

„Prosím? Mladá? Já už mám i maturitu, abys věděl," rozhořčila se Ria na oko, ale na rtech jí stále pohrával letmý úsměv. „To je o jednu maturitu víc než máš ty."

O tom se samozřejmě nedalo diskutovat. Jeho pozornost zaujal nějaký pohyb v táboře, ale byla to jen plachta z kuchyně, která se na jednom konci odvázala a teď se třepetala ve větru jako vlajka pirátské lodi v příbězích, které mu vyprávěla mamka, když byl mladší. „Kdybych zůstal, co by se vlastně dělo? Jaký je plán?"

„To je snadné." Ria skrčila jednu nohu k sobě a opřela se o ni. „Skočíme na vlak, najdeme nádobu, svezeme se k prameni a šup zpátky do tábora."

„To je všechno?"

„Pokud vím, tak ano, to je všechno."

„Hm." Napadla ho další otázka, ale zarazil se. Chvíli přemítal, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se má zeptat nebo ne. „Takže můj táta je bůh? Opravdickej bůh?"

Ria se k němu natočila tak, aby se mu dívala do tváře. V tmavé noci její oči naprosto zářily tak, že Bolek chvíli nemohl myslet na nic jiného, než na to, jak je to jen možné, takže mu první část odpovědi unikla. „...nějakého božského rodiče, jinak by ses sem ani nedostal."

„Bariéra?"

Ria přikývla. „Neptej se mě, kdo to je, protože to nevím. Zjistí se to při obřadu. Do té doby...objevuj svoje schopnosti, experimentuj. Užívej si to. Ale buď opatrný a nikdy – a teď to myslím vážně, nikdy – nepřekračuj čáru. Nikdy, rozumíš?"

Bolek byl náhlou změnou tématu docela zmaten. „Čáru? Jakou čáru?"

„Až ji najdeš, poznáš to." Vzala jeho levou ruku a porovnala její velikost s tou svou. „Slib mi, že si budeš dávat pozor."

Bolek lehce povytáhl obočí, ale nakonec kývl na souhlas. Pak zazíval. Pokusil se to skrýt za zakašlání, ale Ria ho prokoukla. „Čas vrátit se do postele?" nadhodila a sama se zvedla na nohy. Vrhla rychlý pohled k nebi. „Teď je něco krátce po jedné hodině, autobus z vesnice jede v jednu dvacet, máš co dělat."

Bolek se vyškrábal do stoje. „Možná jsem si to s tím útěkem trochu rozmyslel. Minimálně se s vámi svezu na nádraží. Pak uvidím."

„Jak myslíš."

Vyrazili z kopce zpátky dolů, tentokrát už příjemnějším tempem. Rozloučili se u jídelny, ale dřív, než se tak stalo, musel se Bolek zeptat ještě na jednu otázku. Otázku, které se celou dobu vyhýbal, ale která ho v mysli pálila ze všech nejvíc.

„Eda mi dneska řekl něco, čemu jsem moc nerozuměl."

Riin výraz se změnil ze zvědavého na zachmuřený. „Bavili jste se o tvé nemoci?"

„No, tak nějak. A on řekl, Eda řekl, že bych mohl být prokletý. Že prý se to někdy dělalo. Co to pro mě přesně znamená?"

Ria sklopila pohled k náramku na své ruce. Několikrát s ním zatočila. „Bohové nejsou vždy těmi nejlepšími rodiči. Někdy rodiči ani být nechtějí, ale prostě nás, jako své děti, potřebují. Nebudu teď zabředávat do toho, proč tomu tak je, ale existuje hned několik způsobů, jak se to může stát. Proklínání dětí před narozením jako výhružka bylo vysloveně zakázáno v roce...kdy to tak mohlo být? Devatenáct set devadesát pět? Tak nějak. Už by se to nemělo dít a pravděpodobně se to ani nestalo. Osobně si nemyslím, že je to zrovna tvůj případ, ale můžu se mýlit."

„Takže nevíš, co se mnou je."

„Nemám tušení. Nejsem doktorka. Ale můžeme na to zkusit přijít, však víš, po cestě. Vzít to trochu oklikou a zastavit se na pár místech, kde bychom mohli zjistit víc."

Bolek vykouzlil na tváři úsměv. Jenom takový mírný, sotva znatelný. Ale byl tam. „To by bylo fajn. Moc fajn."

Ria přikývla a bez jediného slova zmizela.

...
Takže, přátelé, chyťte si klobouky, naše emoční jízda právě začíná! Jen čas ukáže, jak se s tím dokážu poprat a zda dojdeme do cíle přesně tak, jak plánuji. Uvidíme, uvidíme.