„Dobré odpoledne, jmenuji se Kateřina Holubová a přináším vám nejčerstvější zprávy ze světa i z domova. Na Ostravsku jsme dnes krátce po poledni mohli pozorovat neobvyklý meteorologický jev. Prostředek dne se zde zničehonic změnil v nejčernější noc. Mohl za to oblak kriticky ohrožených netopýrů černých, který se nečekaně objevil poblíž vidčenské základní školy a poté postupoval směrem na jih. Podle očitých svědků se jednalo o stovky až tisíce jedinců, bylo jich tolik, že na okamžik zakryly i samotné slunce. Na místě už je tým zoologů, který tento neobyčejný jev zkoumá. O dalších podrobnostech vás budeme průběžně informovat. Teď si povíme něco ze sportu, přesněji z tenisu. Tenistka Karolína Plíšková zvítězila v-"

Bolek rádio vypnul a hluboce si povzdychl. A to ten den začal tak obyčejně!

S Jáchymem se potkal u pošty, jak pro ně bylo zvykem. Byla to stará, ošuntělá budova, kde vetché dámy třesoucíma rukama od rána do večera razítkovaly dopisy. Jejich plat byl tak mizerný, že se už dlouhá léta spekulovalo, jak dlouho to potrvá, než celý podnik zkrachuje. Napříč všem očekáváním byl ještě stále v chodu, ačkoliv tam zůstaly jen dvě šedesátileté slečny, kterým nikdo neřekl jinak než tetičky Anna a Hanna.

Bolek dorazil k rozpadajícímu se domu jako první a zlehka se opřel o jeho našedivělou omítku. Stačilo by do ní jen trochu strčit a celá by se sesypala, ale obyvatelé Vidče se v jakési němé shodě rozhodli o svou poštu pečovat a to dokonce i ty nejmladší generace. Každou chvíli se založila nějaká nová sbírka, nějaký nový projekt, který měl za úkol dostat poštu zpět na výsluní, zatím neúspěšně, neboť ač byli obyvatelé oné vísky velmi entuziastičtí, sházeli jim potřebné prostředky.

Naštěstí pro něj nemusel čekat příliš dlouho, protože Jáchym se k němu blížil svým typicky dlouhým krokem, který jejich společnou chůzi tak stěžoval. Pozdravili se krátkým kývnutím hlavy, už když se spatřili na protější straně ulice. Bolek protočil oči, když se Jáchym zastavil na červenou, přestože se v dohledu nenacházelo jediné auto. Prostě správňák každým coulem.

Před poštou si bez jediné hlásky vyměnili vše potřebné – telefon, svačinu a dnes i okopírovaný pracovní list z chemie. Pak se vydali ke škole, tentokrát pomalým krokem, aby v davu mířícím jejich směrem příliš nevynikali.

„Díky, brácho," promluvil poprvé Bolek, když zapadli do lavic. Seděli až úplně vzadu, co nejdál od učitelova zraku, nevědouce, že tam jsou na ráně nejvíc. „Nevím, co bych bez tebe dělal."

Jáchym potřásl hlavou, až se mu kolem ní roztančily desítky maličkatých copánků. „Říkám to každý ráno a říkám to i teď, nemáš zač."

Bolek se zašklebil a chtěl mu něco odvětit, když v tom cvakly dveře a dovnitř vstoupil učitel. Právě začal nový školní den, stejný jako všechny ostatní. Možná by tak i skončil, kdyby nebylo toho zápasu.

Bolek by na něj býval málem zapomněl. Byla to vcelku událost, školní basketbalový turnaj, kde se sešlo jedno s druhým tak, že měli proti sobě stanout dva největší rivalové: sedmá á a sedmá bé. O vítězi zde nebylo pochyb. Áčko totiž obsahovalo tři profesionální basketbalisty – dost na to, aby rozdrtili celou třídu amatérů. Jaká to škoda, že onoho dne ani jeden z nich na zápas nedorazil. Objevili se až hodinu po něm, když je nějaký učitel vysvobodil z toalet. Nikdy nepřestali tvrdit, že je tam někdo zamkl, přestože pro to nebyly nalezeny žádné důkazy, neboť, když je učitelé našli, byly dveře odemknuté, pouze zaseklé. Tato událost se ale rychle přešla a školní pohár získala sedmá bé.

Byla to právě ta samá sedmá bé, Bolkova třída, kde se toho dne už deset minut před koncem hodiny všichni vrtěli a nedočkavě vyhlíželi z otevřených oken ven. Přeci jen byl počátek června a slunce svítilo o sto šest. Nebylo tedy žádným překvapením, že sotva se rozdrnčel zvonek, vyběhli žáci ven nečekajíce na povolení učitele. 

Bolek s Jáchymem si samozřejmě připadali příliš staří na to, aby poskakovali po hřišti s míčem nebo hráli na honěnou, proto se uvelebili na nízké zídce a radši se pustili do svačiny. Probírali při tom vše možné, od posledních výsledků školní fotbalové ligy po oděvy, kterými se nedávno začaly odívat některé z jejich spolužaček.

Zrovna zapáleně diskutovali o tom, jestli bylo skutečně nutné, aby jejich oblíbený herec sdělil na sociálních sítích přesně to, co sdělil a jestli to nešlo zaonačit trochu jinak, když k nim přidupali tři kluci z áčka. Známé firmy, dalo by se říct. Bolek k nim zvedl pohled a pak stihl jen krátce vykřiknout, než se do něj opřely dvě silné paže a shodily ho ze zídky dolů. Chvíli viděl jenom černo a když se mu konečně podařilo postavit, naskytl se mu pohled na scénu, ze které mu naprosto zrudlo před očima. Dva z těch kluků bušili do Jáchyma pěstmi a ten třetí jej tiskl k zemi a přidržoval mu nohy, aby se nemohl bránit. V ten okamžik mu hlavou probleskly dvě myšlenky.

Za prvé si uvědomil, že se nacházejí v tak odlehlém koutě školní zahrady, že i kdyby volali sebevíc, žádný z kantorů je přes všechen ten hluk ani nezaslechne.

Druhou myšlenkou byla vzpomínka na jejich poslední basketbalový zápas. Byla pravda, že nehráli úplně čestně a áčáci se jistě zlobili právem. Ale mlátit kvůli tomu Jáchyma?

Přemýšlel o tom jen drobný okamžik, než chytil prvního z chlapců za tričko a prudce trhl dozadu, čímž jej tak trochu přiškrtil. Chlapec se odkutálel stranou, ale Bolek neměl čas slavit své malé vítězství, neboť se na něj vrhli zbývající dva. Z následujících několika minut si později vybavil jen vysoký vřískot, dva fleky od krve a prudkou bolest v koleni, když jím v zápalu boje třískl o dlažbu. Pak od sebe byli násilně odtrženi a odvedeni do ředitelny.

Bolka si nechali až nakonec, a tak seděl na lavičce před ředitelčinou kanceláří nejdéle a měl nejvíce času na přemýšlení. Primárně se jeho myšlenky toulaly k Jáchymovi a on děkoval všem bohům, že se z potyčky vzdálil okamžitě poté, co se do toho přimíchal on sám. Pravděpodobně to taky byl on, kdo dal vědět učiteli. Nevadilo mu to a plně Jáchyma chápal. Musel na ně být hrozný pohled.

„Bolek Matějka," ozvalo se náhle zpoza dveří tak tlustých, že byl ředitelčin hlas sotva slyšet. Bolek se zvedl a váhavě vstoupil dovnitř. To už se mu na místech, ze kterých vyzařovala autorita, stávalo. Rozhlížel se po stínech a koutech a uvažoval, kde by se nejlépe schoval, dokud nestanul až přímo před ředitelkou.

„Posaď se prosím," pokynula směrem k židli a sama se usadila o něco pohodlněji. Pak přetočila stránku v jakési obrovské knize. „U tebe tu, chlapče, nemám vůbec žádný záznam a přesto si se dnes rval jako rozzuřený buldok. Na této škole podobné potyčky nemíním tolerovat. To, že s tím obeznámím tvé rodiče, je jen to nejmenší. Snažíme se zde o zdravý kolektiv, který dokáže řešit své problémy i jinak než jen pěstmi. Zároveň tvým opatrovníkům doporučím, aby zapracovali na tvém sebeovládání. Zřejmě s tím máš mnohem větší problémy, než si chtějí připustit." Na chvíli se odmlčela, přeměřila si jej přes sklíčka brýlí a pak svůj pohled znovu upřela na záznamovou složku. „Jak jsem již řekla, za posledních sedm let nemáš jedinou poznámku, ale ani pochvalu. Tvoji rodiče se ani jednou nedostavili na třídní schůzky. Neděje se teď něco u vás doma? Je tam všechno v pořádku?"

Myslí to dobře, myslí to dobře, myslí to dobře, opakoval si v duchu po celou dobu její řeči Bolek neuvědomiv si, že to mělo zcela opačný účinek. Jeho žilami ještě stále proudilo dost adrenalinu na to, aby přinejmenším zarputile opáčil, že je u nich doma vše v pohodě. Měl sto chutí dodat, že jí do toho nic není, ale ovládl se. Vzpomněl si, jak mu mamka říkávala: „To jsou ty tvoje hormony. Ještě si to s tebou užijem, jen co je pravda."

„V tom případě bys měl na své rodiče trochu myslet. Jistě mají spoustu práce a ty jim takto jen přiděláváš starosti."

Při odchodu z kanceláře držel hlavu zpříma. Cloumal jím vztek, ale nechtěl ředitelce potvrdit, co si už beztak myslela – že je nezvladatelný a nedokáže udržet své emoce pod kontrolou. Už se těšil, až se se vším svěří Jáchymovi a společně vymyslí, co podniknout dál. K jeho překvapení na něj ovšem před školou jeho nejlepší kamarád nečekal.

„Kvůli tobě máme zbytečnej průšvih," zamručel jeden z áčáků. Prve stál opřený o nedalekou lampu, ale teď se od ní odstrčil a vydal se k němu. „My víme moc dobře, kdo nás tam minule zamkl. Byli jste to vy dva, ty a ten čahoun."

„Nemyslím si, že pro to máte nějaký důkaz."

„Jakobysme ho snad potřebovali." Áčák se drze ušklíbl. „Máme na tebe tolik špíny, že žádný důkazy nebudou třeba. Jsi zloděj. Bezdomovec. Nemáš rodiče a zdrháš před sociálkou. Nejsme blbí. A důkaz toho všeho stojí přímo před náma."

Bolkovi se zatmělo před očima.

Auto se převrací, hlasitý výkřik, matčina ruka na jeho tváři, náraz, co otřese až do morku kostí a neskutečně ohlušující ticho.