Ťala mečem a jediným pohybem rozpůlila stínovlka vejpůl. Bylo to zbytečné gesto, jeho neexistující tělo se opět spojilo dohromady, ale dost dobře vyjadřovalo Riin psychický stav.

Rozpolcená.

Věděla moc dobře, že měl Vašek pravdu, zatraceně, vždyť mu to i mnohokrát sama přiznala. Jako Echo opakovala ta slova pořád a pořád dokolečka. Jenže k čemu to celé bylo, když její činy mluvily samy za sebe?

Stínovlk se pokusil zakousnout do její levé ruky a malém by se mu to i povedlo, kdyby si toho v posledním okamžiku nevšimla a nevrazila mu meč přímo do otevřené tlamy. Vlk explodoval, rozpadl se na částečky. Začal se znovu formovat až o kousek dál, jako by si lízal rány.

Ria se rozhodla nechat ho být. Někteří z nich byli neznavitelní, jiní to vzdali po prvním střetnutí. Tomuhle už beztak moc sil nezbylo, určitě se s tím zvládne vypořádat i někdo z táborníků.

Až se vrátím, Vaškovi se omluvím, umínila si, když klesala do kolen, aby se jí tak ztemnělým lesem lépe plížilo. Ačkoliv si dávala pozor, aby se při hádce ani jednou nezmínila, že s jeho vůlí souhlasí - tudíž ho vlastně nepodvedla - Vaškovým jediným úmyslem bylo odlehčit jí trochu váhy z ramen. Zaslouží si můj dík i mou omluvu.

Ovšem jakou má taková omluva cenu, když ví, že by při příští příležitosti udělala zrovna to samé?

Zahnala své myšlenky. Znovu si už nesmí dovolit nechat se jimi rozptýlit. Musí se soustředit, proto je přece tady. Sklopila tedy zrak, aby ji jas jejích očí neprozradil a opatrně se vydala směrem, kde tušila další nebezpečí.

Vycítila kolem sebe přítomnost několika dětí, ale přemohla chuť dát jim o sobě vědět a pokračovala dál. Kolem sebe viděla, jako by byl jasný den a ne hluboká noc. I to zkrátka patřilo k jejímu údělu.

Zašustění jen pár kroků od ní, prasknutí větvičky napravo a pak krátké heknutí vycházející odněkud za ní. Občas byl problém odlišit zvuky lesa od stop po kořisti, kterou hledala. Hlavně když tou kořistí byla stvoření ze stínů.

Jenže i stíny po sobě zanechávají stopy a tenhle byl už několikrát zraněný. Byla rozhodnutá ho najít a dorazit, neboť měl výhodnou pozici a Ria se obávala, aby nenapadl skupinku nalevo ze zálohy.

Jako jeho úmysl to ale očividně nevypadalo - stále se od nich vzdaloval.

Ria nasadila rychlejší tempo, nemohla si dovolit vzdálit se od nich víc než teď. A pokud kořist utíká, nezbývá než ji konfrontovat přímo.

Už se připravovala, že se vrhne do útoku, když v tom pás přízemního porostu zničehonic skončil a ona stála mezi smrky sama, zcela nechráněná. Smysly jí bily jako na poplach, něco nebylo v pořádku. Přikrčila se do bojové pozice a začala se pomalu otáčet dokolečka.

V ruce jí zaškubalo - a to jí stačilo k tomu, aby vyslala šlahoun. Rostlina proťala stínovou postavu v místě, kde by měla mít hlavu. Postava se jí v posledním okamžiku vyhnula, ale bylo to těsné.

Ria s potěšením zaznamenala, že to s ní trochu otřáslo. „Štiplavé přivítání," řekla postava a lehce se pousmála.

Ria měla co dělat, aby nevyvrhla svou večeři, tak špatně se jí při zvuku toho hlasu udělalo. Byl pořád stejný - zněl jako tekoucí med pomalu se rozpouštějící v hrnku horkého čaje po dlouhé době strávené venku. Zněl jako dávno ztracený domov.

Jenže navenek svůj vnitřní neklid projevila jen dlouhým nádechem. „Co chceš? Očividně to něco bude, když jsi mě sem vylákala."

Dívka se usmála. Mělo to být vstřícné gesto, jenže její obličej se přitom zavlnil, takže to vypadalo, jako by byla tvořena několika různými vrstvami - jako by byla více lidmi zároveň. To pomyšlení bylo děsivé.

„Samozřejmě, proč nejít hned na věc, že?" zeptala se spíš řečnicky, než že by skutečně očekávala odpověď. Její přátelské oči na Riu teď hleděly skoro zklamaně. „Dlouho jsme se neviděly."

„Za mě to tak klidně mohlo i zůstat," zavrčela Ria. V ruce jí cukalo a její oči těkaly sem a tam, jako by měly vlastní hlavu a každou chvilku očekávaly útok.

Stín si povzdychl. „Mari, nepřišla jsem sem kvůli tomu, abych se pohádala. Docela dost riskuju, víš? I já stále musím poslouchat rozkazy."

„Obě moc dobře víme, že si nikdy rozkazovat nenecháš."

Zafoukal silnější vítr a stín se zamihotal. „Opravdu si myslíš, že mi jde o moc? Že chci vládnout? Ne, Mari, tak to přece není, už několikrát jsem ti říkala, že máme ten stejný cíl."

„Už několik let neděláme nic jiného, než že zhola přežíváme pod váhou tvých útoků."

„Ale nikdy se nikomu nestalo nic vážného. Jsou to jen škrábance a pohmožděniny, možná občas nějaká zlomenina. To všechno jsou jen drobné ústupky v porovnání s výsledkem." Nabrala dech, aby mohla pokračovat. „Nemusím ti přeci vysvětlovat situaci, moc dobře víš, že bohové slábnou. Nakonec zbydeme jen ty a já. Zase spolu."

Ria se na ni mlčky zadívala a pak si přejela prsty po svých popraskaných rtech.
Druhá dívka pochopila to gesto a o pár odstínů zbledla. „Mari-, já-, udělala jsem kdysi nějaké chyby, ale teď-"

Ria mlčela. Přemýšlela nad absurdností celé téhle situace. Přemýšlela nad minulostí. A přemýšlela nad tím, proč aspoň pro jednou neposlechla Vaškovu radu a nezůstala v táboře.

„Zapomněla jsi na Haze," řekla nakonec lehce ochraptělým hlasem. „Když jsi před tím říkala, že zbydeme jen my dvě. Vždycky na něho zapomeneš." Stočila svůj pohled k stínově oněmělé tváři. „Všechno se to stalo už tak dávno a já se pořád sama sebe ptám, jestli ještě někdy v tvé tváři uvidím tvář své nejlepší kamarádky, nebo to bude už navždy jen tvář monstra?"

Dříve než stačila stínová postava něco odpovědět, proťalo ji pět rostlin, které ji roztrhaly na kusy.

...

Ria tam pak zůstala stát ještě hodnou chvíli, než k ní dorazila skupinka táborníků. Radostně štěbetali jeden přes druhého a Rie chvíli trvalo, než vůbec byla schopná poslouchat, o čem to mluví.

„Útok odražen," zahlásil jeden z nich a hrdě vypjal hruď. „Ztráty nulové. Máme povolení vrátit se do tábora?"

Ria kývla na souhlas a táborníci vesele zavýskli. Celou cestu zpátky si prozpěvovali starou táborovou odrhovačku a nadělali u toho takový rámus, že by se Ria nedivila, kdyby probudili celý tábor. A i přesto, že ji ten šílený text lezl na nervy (hlavně to neustále se opakující johoho, juchuchu!, které táborníci křičeli ještě hlasitěji než zbytek), nechtěla jim kazit radost z vítězství.

Do tábora došli dřív, než spustili pátou sloku. Ještě to zakončili sborovým a všechno bylo fuč!, čímž píseň zakončili. Netrvalo dlouho a rozutekli se zpátky do stanů, ať už svých nebo cizích, aby se o příhody z dnešního večera podělili.

Jedna z dívek poklepala Rie na rameno. „Je všechno v pořádku, velitelko?"

Ria nenalezla odvahu odpovědět, proto jenom přikývla. „Měla by sis jít odpočinout, Luci. Pokud vím, zítra tě čeká výjimečný den."

Lucčin obličej se rozzářil. „To jo. Už mám všechno sbaleno, ale bude se mi stýskat, i když je to jenom na týden. Budou se brát až v Praze, máme tam prý nějaký příbuzný nebo co, to já ani nevím, nikdy jsem je neviděla, ale když to říkají, musí to být určitě pravda. A říkala jsem vůbec, že budu mít bratříčka? Zatím je hrozně prťavej a v břichu, ale až vyroste, určitě ho sem vezmu a všechno mu to tady ukážu."

Ria se nezmohla na to Lucčin vodopád slov zarazit. Její nadšený úsměv a zářivá očka mluvila sama za sebe. Když dopovídala, klekla si k ní a krátce ji objala. „Budeme s napětím očekávat váš návrat, Lucie Veselá."

„Děkuji, velitelko," zamumlala Lucka, jejíž oči zvlhly. Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy a odběhla do stanu.

Ria se vrátila do srubu.

Rozsvícená světla ji prozradila, že Vašek ještě nespí, ačkoliv už se ručičky na hodinkách blížily k jedenácté hodině. Našla ho sedícího na posteli zachumlaného v dece a s kouřícím hrnkem čaje položeným na stole. Prohlížel si staré fotoalbum v oprýskaných deskách, které musel vyštrachat odněkud z hlubin půdy. Riin pohled padl na fotku z doby, kdy nemohl být starší než pět let. Usmíval se tam jako svatoušek zatímco rozmazával Rie po obličeji koláč.

„To si pamatuju," broukla a odložila si mikinu do skříně. „Měl jsi celý den příšernou náladu, takže jsme tě ignorovali a ty jsi pak na oplátku zničil něčí narozeninový dort."

„Ještě že jsem z toho vyrostl. Pokud bych teď ničil dorty každý den, kdy se cítím pod psa, moc dortů by na světě nezbylo."

Jediným rázným pohybem knihu zaklapl.

„Promiň." „Omlouvám se." Pronesli oba najednou, načež se na sebe trochu smutně usmáli.

„Promiň mi ten dnešní večer," chopil se slova Vašek, zatímco vstal a uložil knihu na poličku. „Zpochybnit tvůj názor jakožto spoluvelitelky byla hloupost. Pokud bych si uvědomil- pokud bych předvídal, že se tam rozhodneš vyrazit sama, mohli jsme si to vyřešit v soukromí a ne před celým táborem."

„Jenom jsi se mi snažil pomoct." Ria si promnula tvář. „To já jsem měla aspoň na chvíli myslet. Svou účastí na misi jsem podkopala zase tvoje rozhodnutí."

„Takže myslím, že jsme si kvit." Vašek se natáhl na postel.

Ria vytáhla z šuplíku u své postele ponožky a hodila je ke zbytku oblečení, které si připravila na ráno. „To jsem ráda, že to vidíme stejně." Protáhla se a zívla. „Pro dnešek končím. Už nechci nic řešit."

„No, ohledně toho-" Vašek se na ni podíval téměř zoufalým pohledem, „-se ti musím s něčím svěřit. Došla nám živá voda."

Ria se zdržela další diskuze, ale ta čtyři slova jí rezonovala v hlavě. Ani ona ani Vašek nedokázali přijít s vhodným řešením, tudíž je víc než jasné, že tu noc neměl ani jeden z nich klidné spaní. A další noci tomu nemělo být jinak.