Tobiáš nemohl dospat. Těšil se tak moc, že u kouzelné brány vedoucí z tábora přešlapoval už dvacet minut předem. Bylo mu fuk, že téměř nesnídal a že se mu všechno nesbalené oblečení válelo ve stanu po zemi. Byl tak natěšený, že na takové rutinní věci jako je jídlo či úklid nemohl ani pomyslet. Kdo mu to ale mohl vyčítat?

Už na první pohled bylo jasné, že Bolek jeho radost nesdílel. K bráně sice dorazil s předstihem, ale kruhy pod očima a neustálé zívání prozradilo, že ani on toho moc nenaspal. Na rozdíl od Tobiáše ovšem neměl nevyčerpatelnou zásobu energie, která by mu těch několik probděných hodin nahradila.

Trochu se pod váhou svého batohu prohýbal, ale Tobiášovu nabídku, že mu klidně něco ponese, rozhodně odmítl. Pak vytáhl z kapsy mikiny - která byla vypraná už tolikrát, že docela ztratila barvu – cereální tyčinku a s chutí se do ní pustil.

Poslední člen celé výpravy dorazil v doprovodu skupiny lidí, z nichž stáli podle Tobiáše za zmínku jen Vašek, Karolína, Tonda, Lucka, Šárka a Filip, s kterým se seznámil na jedné lekci lukostřelby. Nejenže dokázal strefit střed terče třikrát po sobě, dokonce uměl hrát na kytaru, což Tobiáše jen usvědčilo v tom, aby jej prohlásil za svého idola.

„...do dřevárny. Hlavně nezapomeňte zkontrolovat ty hráze, vůbec se mi nelíbí, jak rychle se to po poslední opravě zhoršilo," nabádala je Ria, jejíž hlas byl přeplněn obavami. „A koně, koně budou potřebovat vyměnit veškerou slámu, koukala jsem na to a byl to, no, hnůj. Jo, a nezapomeň na Klárčiny narozeniny...a pak David a jeho návštěva babičky v nemocnici. Potom jsem si ještě říkala, že-" zarazila se a zhluboka se nadechla. „Ale ty asi víš, co dělat, že?"

Vašek jí povzbudivě stiskl ruku, přičemž vystřihl parádní úsměv. „Myslím, že si poradím."

„Samozřejmě, že si poradíš," odpověděla Ria bez zaváhání. „Jsi úžasný velitel. Ani nevíš, jak moc jsem na tebe pyšná."

Tobiáš by přísahal, že Vaškovy tváře nabraly lehce nachovou barvu. Taky vypjal hruď, jako by byl před celou třídou pochválen od učitelky. Pak ale jeho pohled zjihl, objevila se v něm starost. „Co tvoje hlava?"

Ria se usmála, dost trpce. „Už to bude jenom horší, nebo ne?" Objala se rukama a otřásla se, jako by měla zimnici. „Když jsem tam byla posledně, však víš, s Hazem a tak, přísahala jsem, že se tam už nikdy nevrátím."

„Já si stojím za tím, že sliby pronesené v agónii se nepočítají."

Ria na něj chvíli zůstala beze slova koukat, než vyprskla smíchy. „V tom případě jsem ale zproštěna všech svých přísah! Kéž by-" zarazila se, přes tvář jí přelétl stín. „Nic jsem neřekla. Žádná přání. Je čas vyrazit."

Tobiáš s ní souhlasil, ale Bolek zůstal stát na místě. Když promluvil, v jeho hlase se zračila panika. „O žádné agónii nikdy řeč nebyla!"

Ria zavrtěla hlavou, až se jí pramínky ohnivých vlasů roztančily. „Žádná bolest nás – vás – nečeká. Bude to v pohodě, věř mi. Jediná forma agónie bude mě do toho chrámu dotáhnout. To vám nezávidím."

Bolkovi se viditelně ulevilo, ale stále měl obavy. „Proč do toho chrámu jít nechceš?"

„To je dost složitý. Co to probrat po cestě? Vašek a ostatní mají před sebou spoustu práce a my zrovna tak."

Bolek se s její odpovědí pravděpodobně spokojil. Ria všechny objala, přidala každému několik rad a tipů a pak podala oběma klukům ruce. „Branou zpátky je to vždycky horší než branou sem. Je lepší se něčeho přidržet."

Tobiáš si připadal dost starý na to, aby ho někdo držel za ruku, ale Riiným slovům důvěřoval. Naposledy se ohlédl, přelétl pohledem probouzející se táborníky, lesní stráň i klokotající potok, a vkročil do portálu.

Nemohl být tedy svědkem Karolínina povzdechu, který jasně říkal budou mi chybět.

Nespatřil Vaškův povzbudivý úsměv a slova do tří dnů jsou zpátky.

A určitě neměl sebemenší tušení o tom, jak vypadaly dívčiny oči, když se zalily slzami, a jak beznadějně znělo kéžby, které uniklo z jejích rtů jako sotva slyšitelný výdech. 

O to všechno Tobiáš přišel, neboť měl zrovna jiné starosti.

Upřímně, nebýt cuknutí v žaludku a poryvu chladného větru, který způsobil, že se celý otřásl, ani by si nevšiml, že prošli branou do jiného světa. Jen ty barvy tady venku působily jaksi šedivěji a monotónněji.

Vymanil se z Riina sevření a upravil si překroucený popruh. K turistice měl vždycky blízko a co byla tahle výprava než jeden dlouhý výlet?

Začali tedy sestupovat z kopce. Ria je vedla mimo turistické trasy, lesními pěšinami a zvířecími stezkami. Tobiášovi nebylo úplně jasné, jaký k tomu má důvod, ale předpokládal, že se prostě jen chtěla vyhnout davům. Koneckonců, Radhošť byla oblíbená turistická destinace a v den, jako byl tento, se to tam muselo lidmi jen hemžit.

Lesem šli asi tak hodinu, než sestoupili ze svahu na asfaltovou silnici, která je dovedla do vesnice. Bylo to sympatické městečko, ne nepodobné tomu, ve kterém Tobiáš strávil dětství. U první pouliční lampy se zastavili a počkali na Bolka, který se loudal několik metrů za nimi. Jiní by ho možná obvinili z toho, že zdržuje, ale Tobiáše to v jeho dobromyslnosti ani nenapadlo. A i kdyby se měla jejich cesta nějak zdržet, co na tom záleželo? I takovému hrdinovi, jakým byl Odysseus, trvala cesta deset let, a Tobiáš silně pochyboval, že by mohli jeho rekord trumfnout.

„Děje se něco?" otočila se Ria na Bolka, zatímco si shodila batoh ze zad, aby mohla vytáhnout flašku s pitím. Její otázka byla opodstatněná jen z části. Byla pravda, že se Bolek už od počátku loudal, ošíval a rozhlížel na všechny strany, jako by na něj z kteréhokoliv houští mohl vybafnout stínovlk. Na druhou stranu, byl to přece Bolek. To z Tobiášova pohledu všechny ty podivnosti ospravedlňovalo.

Vypadalo to ovšem, že Bolka skutečně něco trápí. Nejdřív se zdráhal, ale nakonec poraženecky sklopil hlavu. „Jsem na útěku, jestli si pamatuješ. Hledá mě policie. Nemám se bát?"

Ria zamyšleně pokývala hlavou. „Týjo, na to bych skoro zapomněla." Zastrčila flašku nazpět do batohu. „Máš štěstí, že znám někoho, kdo nám s tímhle může pomoct." Vypadala stále stejně klidně a odhodlaně, ale při posledních slovech jí maličko zrudly uši.

To Tobiáše jen navnadilo na další cestu. Procházeli městečkem, které se líně probouzelo k životu. Ačkoliv bylo už něco po deváté, obyvatelé si dávali na čas. Většina skromných podniků na náměstí byla zavřená, židle na terasách přiklopené ke stolečkům tak, aby se na ně nedalo posadit. Tobiáš ostatně nic podobného ani v plánu neměl. Místo toho přebíhal od jedné výlohy ke druhé a prohlížel si zboží, které tam bylo vystavené. Jedno byl antikvariát, jehož vnitřek byl ovšem skryt za těžkým závěsem, druhé běžná sámoška a třetí byl miniaturní butik s oblečením.

„Podívejte, mají tady retro kolekci," zamával na své dva společníky. Ria a Bolek si vyměnili jeden překvapený pohled a pak se k němu připojili. „Umíte si představit, že se někdy takovýhle oblečení nosilo?"

„Tohle se ale nenosilo až tak dávno, ne?" Ria přitiskla nos k výloze, aby nahlédla hlouběji do obchodu.

„No." Tobiáš se poškrábal na tváři. Pokoušel se vybavit si fotky z matčiných módních časopisů a přišpendlené oblečení na figurínách. Jenže při pohledu na květované šátečky si vybavil jen jedinou osobu. „Takovýhle věci nosí moje babička a tý je...fakt moc. Takže to starý asi bude."

Bolek na místě přešlápl. Jejich povídání o módě ho asi nezajímalo. Ria věnovala šatům poslední pohled a vyrazila dál. Bolek se vděčně vydal za ní a Tobiášovi nezbylo než popoběhnout, aby znovu zaujal své místo prvního průzkumníka.

„Zazpíváme si!" navrhl, jakmile opustili asfaltovou silnici a ponořili se zpět do hlubin lesa. Ani nečekal na jejich odpověď a spustil typickou táborovou odrhovačku. U toho kolem nich poskakoval a pobíhal do té chvíle, než se mu zamotala hlava a on se přerazil o kořen.
Ria vyprskla smíchy, vrtěla u toho ale hlavou, jako by nemohla uvěřit, že někdo dokáže být až takové trdlo. Pak ale její úsměv na rtech zamrzl, to když vzduch pročíslo ostré zakrákání a šelest třepetajících křídel.

Tobiáš se rozhlédl kolem, ale původce těchto zvuků neobjevil. Neměl na to ani moc času, neboť Ria už je táhla dál. Kousala se u toho do rtu tak urputně, až jí po bradě skanula jedna dvě kapky krve, ale nevypadalo to, že by jí to nějak zvlášť vadilo.

Třebaže byl Tobiáš dost rychlý a na túry byl zvyklý, měl co dělat, aby jí stačil. O Bolkovi nemluvě. Když se pak cesta ještě ke všemu zvedla do kopce, museli se zastavit a popadnout dech.

Bolek klesl na nejbližší kámen, chrstl si do obličeje trochu vody a zbytek začal hltavě pít. Tobiáš ho chtěl varovat, aby s tím šetřil, ale samotnému se mu nedostávalo dechu. Mohl jen bezmocně sledovat, jak v jeho společníkovi mizí poslední kapičky životadárné tekutiny.

Ria byla jako na pérkách, nedokázala vydržet na místě. „Už o nás vědí," prohodila pak zničehonic, což Bolkovi způsobilo nový záchvat kašle.

Tobiáš ho poplácal po zádech, ale samotnému se mu udělalo nevolno. „Proto tak utíkáme?"

„Chtěla bych se dostat do civilizace dřív než-"

Ať už chtěla Ria říct cokoliv, ani jeden z kluků se to nedozvěděl. Z křoví za jejich zády totiž vyskočil stínovlk, větší než všechny, které zatím Tobiáš viděl, a srazil Riu k zemi. Ta se rychle překulila z jeho dosahu, přičemž se jí ještě podařilo čapnout klacek a plesknout ho po čumáku.

Tobiáš se přitiskl zády ke stromu, bijící srdce poháněno adrenalinem a strachem. Stáhl rty do úzké linky. Těch vlků už měl po krk. Co kdyby padouši projevili trochu kreativity a poslali jim pro jednou něco jiného?

Zatímco byl stínovlk zaměstnán chňapáním po Bolkovi, který si našel úkryt na nepříliš tlusté větvi nejbližšího stromu, Tobiáš nahmatal v kapse hladký oblázek. Ve chvíli, kdy už chtěl vyrazit zpoza stromu a vystavit nestvůru svému spravedlivému hněvu, stínovlk se naposledy odrazil a jediným mohutným skokem vyskočil až k větvi, zuby projely tkaninou. Vprostřed letu jeho tělo vybuchlo a rozpadlo se v hejno vran, které na nic nečekaly a okamžitě se do Bolka pustily, desítky zobáků a drápů mísící jeho bledou kůži s barvou karmínu.

Tobiáš ztuhl na místě, nemohl se pohnout, ani zakřičet, jen bezmocně sledoval, jak ptáci rozklovávají jeho kamaráda na kusy. Pak ho ale Ria odstrčila stranou a hvízdla; pronikavější zvuk jaktěživ neslyšel, a to to byl hudebník. Ptáci okamžitě obrátily svou pozornost na ni, ale jejich život už netrval dlouho - Ria nestihla ani domávnout rukou a už byli rozmačkáni na padrť. Vypařili se ve vzduchu, explodovali na tisíce malinkatých částeček, které se teď poklidně snášely k zemi.

Tobiáš nabral dech do stažených plic a hnal se pomáhat Bolkovi ze stromu. Nepřekvapilo ho, že byl Bolek ze svého zážitku otřesený, ale trochu ho zarazily postranní pohledy, které si jeho kamarád s Riou vyměnil, a taky to, jak dobře vlastně Bolek z potyčky vyvázl. Samozřejmě svému společníkovi žádná zranění nepřál, ale těch pár škrábanců a jedna hlubší rána od vlčích zubů byly až podezřele...bezvýznamné.

Řešení záhady ovšem muselo počkat na jindy, neboť Ria zkušenými pohyby Bolkovy rány zafačovala a to v tak krátkém čase, že by byli během deseti minut schopni vyrazit.

Byli by, pokud by se Ria vprostřed práce nezarazila a nenatočila hlavu směrem ke křoví. Tobiáš následoval její pohled. Nejdříve nic neviděl, ale pak jeho hudebnicky vytrénované uši zaslechly zapraskání větví a šelest listí otírajícího se o procházející postavy. Zahlédl je jen letmo, jen na okamžik, ale přesto se mu vpálil do mysli výraz, který měl jeden z nich ve tváři - výraz plný zlosti, toho nejhořčejšího vzteku, dokonalé nenávisti.

Jeho pohled byl tak intenzivní, že Tobiáš instinktivně couvl, zavrávoral a znovu skončil na zemi. Tentokrát už se ale nikdo nezasmál, Bolek mu jen mlčky podal ruku a pomohl mu vyškrábat se zpátky na nohy.

...

Celou cestu do Frenštátu promlčeli. V Bolkových očích se odrážely nevyslovené otázky, ale radši si je nechal pro sebe. Tobiáš sám by se radši odpovědím vyhnul a na celou událost zapomněl, ale ten planoucí pohled ho pronásledoval až do chvíle, než si začal pobrukovat další z tátových oblíbených písní - takovou, která mu vždy zaručeně zvedla náladu.

Stačilo pár veršů a svět se hned zdál o něco veselejší. Tobiáš pustil žhnoucí oči z mysli a plně se zaměřil na cestu, která se teď příkře svažovala z kopce. Půda byla po včerejším dešti nasáklá, takže se Tobiášovi lepila na boty snažíc se dobýt i vnitřek. Už teď měl mokré ponožky, ale nebyl si jistý, jestli za to může ona zmíněná hlína nebo jen jeho vlastní pot.

Frenštát nebylo velké město, ale co ztratilo na velikosti, dohánělo svou malebností. A protože měli do odjezdu vlaku čas, Ria jim slíbila, že se tam budou moct trochu porozhlédnout. Vzali to proto menší oklikou přes park až na náměstí, na kterém mohl Bolek oči nechat.

Chudák kluk asi moc necestoval, pomyslel si Tobiáš, když viděl, jak ho malované fasády překvapily. I jemu samozřejmě připadaly krásné, ale podobné se daly najít po celých Čechách i Moravě, rozhodně to nebylo nic nepřekonatelného.

„Málem bych zase zapomněla," ozvala se najednou Ria a přerušila tak tok jeho myšlenek. Tobiáš zvědavě zamžoural a následoval ji až k telefonní budce, do které Ria vklouzla a zavřela za sebou dveře. Několikrát sluchátko zvedla a pak ho urychleně znovu zavěsila, dokud se nestrefila do správného čísla. Tobiáš samozřejmě neměl ani tušení, o čem za skleněnou stěnou mluvila, ale když vyšla ven, byla rudá jako rak.

„Policisté by nám už měli dát pokoj," houkla na ně jen, načež se posadila na lavičku a protáhla si všechny končetiny. Bolek následoval jejího příkladu. Tobiášovi připadalo, že se trochu napřímil, jako by z jeho ramen spadlo trochu z až příliš těžkého břemene a on se mohl poprvé svobodně nadechnout.

„Kam půjdem teď?" Bolkovy oči připomínaly nekonečné studny bez ustání prahnoucí po odpovědích. Tobiášovi to připadalo děsivé, ale Ria jen mykla rameny.

„Trochu se projedeme vlakem." Předklonila se blíž k nim a rukama ve vzduchu naznačila zakulacený tvar. „Živá voda se musí nabírat do speciálních nádob, jinak by se jimi prožrala jako kyselina. Ty nádoby můžou být kdekoliv, ale naštěstí znám někoho, kdo nám při troše štěstí pomůže aspoň jednu z nich najít."

Tobiáš kývl a chtěl konverzaci přesunout někam jinam, jenže Bolek už měl další otázku. Tahal se u toho za šňůrku od mikiny, jako by za všechny jejich trable mohla ona.

„Jak to funguje?"

„Co?"

„No ta živá voda přece."

Ria nakrčila obočí. „Teď ti asi úplně nerozumím."

Bolek se na šňůrku zamračil a za trest na ní udělal uzel. „Jak to, že nás uzdraví a přitom prožere flašku?"

„Jdeš na to moc logicky," ušklíbla se Ria, čímž Bolkovo mračení jen prohloubila. Pak si ale povzdychla. „Živá voda je...zvláštní. Nevyzpytatelná. Vyléčí tě ze všech tvých trápení, ale pokud to s ní přeženeš, dostane se ti do hlavy. Je třeba speciálních nádob, jinak všechno zničí. Lidská kůže se jí v původní koncentraci nesmí vůbec dotknout, protože pálí jako oheň."

Tobiáš se nadchl. „Takže ji budeme nabírat jako alchymisti ve filmech, jak mají takový ty kleště a z tý nádoby se kouří a-"

„Něco na ten způsob," usadila ho Ria, čímž jeho fantazírování utnula hned v začátcích. Tobiáš ale dál zářil jako sluníčko a představoval si, co na to asi řeknou jeho rodiče, až jim to bude jednou celé vyprávět. Určitě na něj budou pyšní, mamka mu vlepí pusu do vlasů a taťka se na něj zadívá tak, jak to dělával se staršími bratry, když dosáhli nějakého úspěchu. Možná ho dokonce vezme na ryby.

Zatímco takhle přemýšlel, a neúmyslně tak prohluboval jizvu ve svém srdci, Ria zkontrolovala Bolkovo zranění. K překvapení všech přítomných obvaz z rány sundala a vyhodila do nejbližšího koše. Její tvář zůstala klidná, ale přesto to vypadalo, že nemá daleko do zoufalého pláče - nebo smíchu, občas se ta hranice zdála tak tenká.

Bolek po jejím vzoru prohmatal místo, kterým před necelou hodinou projely vlčí zuby. Vypadalo to, že nemůže uvěřit svým očím, což vyvolalo zájem i v Tobiášovi. Prohlédl si kamarádův bok a údivem mu klesla brada.

Po ráně nebylo ani potuchy, na místě zůstala jen malá jizvička, která ovšem i teď, přímo před jejich zraky, postupně splývala se svým okolím, až nakonec zmizela docela. Kůže byla netknutá. Pokud by to Tobiáš neviděl na vlastní oči, nikdy by neuvěřil, že po cestě čelili nějakým problémům.

Rychle posbírali svoje věci a zapadli do městského muzea, kde zrovna probíhala výstava starých školních pomůcek, jak si Tobiáš mimoděk všiml díky plakátům, které viděl, když vcházeli dovnitř. To vše na popud Rii, která jim při placení vstupného pološeptem vysvětlila, že zůstávat delší dobu na otevřených prostranstvích je účinná cesta k jisté smrti. A bavit se o polobožských záležitostech na veřejnosti zrovna tak.

Zapadli tedy do místnosti napodobující starou školní učebnu. Tobiáš vykoukl ven, a když viděl, že se žádný ze tří přítomných návštěvníků nedívá jejich směrem, zavřel za nimi dveře a zaklapl petlici. Ria si mezitím ještě jednou prohlédla místo, kde se Bolek prve poranil. „Zažil jsi někdy dřív něco podobného?"

Bolek rázně zavrtěl hlavou. „Ani omylem." Vykasal si rukáv a nabídl jim ukázku modřin všech barev a tvarů. „Trvá týdny, než se mi něco zahojí, i když je to jenom odřenina."

„V tom případě je asi zakopaný pes v tom, že se jednalo o ránu od stínovlka. Ještě tě před tím žádný nezranil, že ne?" Ani nečekala na jeho odpověď, přiskočila k jedné z lavic, chopila se pera, které na ní bylo výstavně odložené, a začala cosi psát na předpřipravený kus papíru. Bolek jí nahlížel přes rameno ve snaze rozluštit její škrabopis, zatímco Tobiáš si prohlížel sbírku vycpaných ptáků, které údajně kdysi používali při výuce v těch dávných dobách, kdy svět ještě nespojoval internet.

„Pošleme si zprávu do Prahy, abychom o tobě mohli zjistit víc, ano?" mumlala Ria spíš pro sebe než pro ostatní, zatímco s vyplazenou špičkou jazyka dokončovala poslední tahy. Pak se ale uprostřed jednoho slova zarazila a zaostřila na pero ve své ruce, přesněji na iniciály na něm vyryté. Zůstala na něj chvíli němě hledět, načež si unaveně protřela tvář. „Samozřejmě, že to je její pero. Takové já mám prostě štěstí." A přestože jí podle všeho zbývalo napsat jen závěrečné rozloučení, hmátla po psací potřebě z vedlejší lavice.

Jakmile učinila poslední tečku, dopis pod jejíma rukama vzplál. Bolek při pohledu na nekontrolovaný plamen uskočil, Tobiáš jej sotva stačil zaregistrovat, než z papíru zbyla jen hromádka popela, kterou vzápětí odvál vítr pocházející bohové ví odkud. Naproti všemu očekávání nevrátila Ria pero zpět do kalamáře, nýbrž si jej zastrčila za ucho. Když jí pak Bolek cestou ven upozornil na to, že je to jasná krádež, jen se zazubila. „Vlastně si spíš beru zpátky, co je moje."

Po cestě na vlak už nepromluvili, dokonce i Bolek se zdržel otázek, zřejmě měl dost práce se zpracováváním toho všeho, co se jim v posledních hodinách přihodilo. Na čele mu z toho přemýšlení tkvěla permanentní vráska.

„Nad čím přemýšlíš zrovna teď?" zeptal se ho Tobiáš, když čekali, než Ria koupí lístky. Postávali o trochu dál, takže z ní mezi všemi těmi lidmi viděli jen jasně oranžovou kštici kudrnatých vlasů.

Bolek mlčel tak dlouho, až si Tobiáš pomyslel, že neodpoví vůbec. „Vlastně mě zajímá, jak Ria platí. Nemá u sebe žádné peníze."

„A co lístky v muzeu?"

Bolek zavrtěl hlavou. „Pozoruju ji pozorně. Tam na pult vysypala pár stříbrných korálků, ale pochybuju, že tady jí vyjde stejný trik." Pak se ale otočil k Tobiášovi čelem. „Kromě toho jsem přemýšlel nad tím, co dalšího přede mnou máma asi tajila. Nikdy mi nic neřekla napřímo." Povzdychl si. „Bude to ještě zajímavé, to mi věř."

Tobiášovi se sotva podařilo skrýt překvapení. Opravdu se mu Bolek právě s něčím svěřil? Bez vyhýbavých odpovědí a postranních pohledů? Zahřálo ho to u srdce.

Než mu na to ale stihl něco odpovědět, vrátila se k nim Ria s třemi lístky v rukách. Její líce ještě stále nestačily ztratit rudou barvu, s kterou se k pokladnám vydala. Stejnou barvu, s níž prve telefonovala. Samozřejmě jim k tomu ale neřekla víc než: „Pojďme se hrabat v hlíně!"

A třebaže se smála, Tobiášovi se v jejích zářících očích podařilo zahlédnout stín smutku.

Bolek měl pravdu. Ještě před nimi stojí hodně tajemství.

Dobrodružství pokračuje. Tajemství houstnou. Příběhy se proplétají.

Děkuji za trpělivost! <3