Když se Tobiáš ráno probudil, překvapeně zjistil, že Bolkova postel je prázdná. Skopl ze sebe peřinu, protáhl se, zkontroloval hodinky a když zjistil, že je teprve tři čtvrtě na osm, na moment zauvažoval, že zapadne zpátky do peřin a ukořistí pro sebe ještě pár minut spánku.

Ne že by se na jejich nadcházející dobrodružství netěšil, ve skutečnosti pomalu nemohl dospat, ale události včerejšího večera mu do jeho růžových brýlí vytvořily pár prasklin. Nechtěl přemýšlet nad tím, co za další nenávistná stvoření na ně tam venku číhá. Snažil se ze všech sil zapomenout na to, jak bezmocně se při boji s ohnivcem cítil. Odmítal věnovat byť jediný pohled Riinu meči, který mu spálil dlaně, a už vůbec nemyslel na Bolkovo podivné chování.

Otráveně zamručel. Teď, když si to všechno tak pěkně připomněl, neusne už určitě.

Naštěstí se otevřely dveře a z nich vzešly dvě skvělé věci - dobře naladěný Bolek s táckem obsahujícím čtvrt bochníku chleba, pár plátků šunky, kolečko ovčího sýra, domácí máslo a korbel s teplým mlékem. „Číšník, jmenuje se Tomáš mimochodem, říkal, že ti to mám odnést na pokoj." Umně se na místě zatočil a položil tác před Tobiáše. „Snídaně."

Tobiáš, který si teprve teď uvědomil, jaký má hlad, si ukousl pořádný kus chleba. „Kde je Ria?"

Bolkův bezstarostný výraz se změnil v nejistý. „Od včerejška jsem ji neviděl. Probudil jsem se brzo, takže jsem měl čas to tady trochu prozkoumat. Je to jako nekonečný hotel, hodně pater, hodně pokojů. V jídelně nikdo není. Ale záchody maj' bezvadný."

Tobiáš si povzdychl, pak popadl celou čtvrtku bochníku a vyhrabal se z postele. „Tak se po ní pojďme podívat." Ještě než ale následoval Bolka ze dveří, obalil si dlaň papírovými ubrousky a vzal do ní Riin meč. Jen pro jistotu.

Hledání jim netrvalo dlouho, ale dovedlo je do nečekaného cíle. Když prohledali celé patro, i patro pod ním, zašli se zeptat Tomáše, který jim ochotně pověděl vše, co věděl - Ria se večer chvíli zdržela u baru, kde si povídali. Pak se mu svěřila, že si ještě potřebuje něco vyřídit v zadní zahradě a jejich cesty se rozešli.

Tomáš vzal jednu ze sklenic vyskládaných na pultu, tu, která byla na první pohled nejvíc ušmudlaná, a začal ji opatrně leštit. Vraštil u toho obočí, jak se snažil rozpomenout na zbytek včerejšího večera. „Ještě jsem tady pak chvilku, no, však víte, dával do pořádku ten, ehm, nepořádek-" -zagestikuloval směrem ke stolům, „-a pak jsem se taky odebral do postele."

Tobiáš, který seděl na barové stoličce a klátil nohama ve vzduchu, ho poslouchal jen na půl ucha. Jídelna byla zpět ve svém dokonalém stavu, po popáleninách a polámaných stoličkách nebylo ani stopy. Takový úklid musel trvat věčnost, a přesto jim Tomáš přísahal, že se s Riou už nepotkal.

Bolkovy myšlenky se podle všeho stočily stejným směrem, neboť seskočil ze stoličky na zem, poděkoval Tomášovi a prohlásil, že tedy začnou s hledáním v zahradě. Číšník jim ještě kývl na rozloučenou, než se pustil do nějaké práce u kasy.

Do zadní zahrady se vstupovalo umně zdobenými dveřmi, které se nacházely vlevo od schodiště vedoucího do pokojů. Jednalo se o venkovní terasu uzpůsobenou k podávání letního občerstvení obklopenou nevelkým přírodních parkem anglického stylu - stromy a keře byly zanechány jejich osudu a rostly halabala bez zásahů lidské ruky. Vedlo mezi nimi několik štěrkových pěšinek slibujících cestu do hlubin zahrady, jedna z nich ale oba chlapce zaujala nejvíce. Na místo štěrku byla totiž tvořena kolesy nařezanými z kmene stromu, zdála se být nejméně používaná a za nejbližší tújí se jim docela ztrácela z očí.

Opět se shodli i beze slov a vyrazili daným směrem skákajíce z jednoho dřevěného kolesa na druhé. Napříč očekávání cesta po chvilce skončila a dovedla je do březového hájku plného dřevěných modlitebních figur, které si Tobiáš pamatoval z hodin vlastivědy - a které se ostatně v menším množství nacházely i porůznu kolem tábora.

Riu našli u nejhojněji zdobené modly, jak na polštářku z mechu tiše oddychuje s věnečkem lučních květů v rukou. Ve spánku vypadala klidněji, než si Tobiáš kdy pamatoval. Bez svých svítivě zelených očí působila jako obyčejná středoškolačka, či vysokoškolačka?, která se jen rozhodla trochu si odpočinout.

Chvíli přešlapovali na místě, nevědouce co si počít, ale pak ji opatrně probudili. Překvapeně na ně zamrkala, načež se vyšvihla do sedu a rozhlédla se kolem, jako by očekávala bezprostřední nebezpečí. Teprve když se ujistila, že jim nic nehrozí, uvolnila napětí v ramenech a se zívnutím jim popřála dobré ráno.

Tobiáš vrhnul rychlý pohled na hodinky. Bylo půl deváté, nejvyšší čas vyrazit za dobrodružstvím. Dříve než to ovšem stihl ostatním připomenout, začal Bolek s otázkami, které ho doposud svrběly na jazyku.

„Modlila jsi se k bohům? Ke svému rodiči?" Zarazil se. „Měl bych to dělat taky?"

Ria zatočila s věnečkem na prstu a pak s ním ozdobila hlavu nejbližší modly. „Za prvé ano, za druhé ano, a za třetí nemusíš, dokud neprojdeš rituálem a tvůj rodič se k tobě oficiálně nepřihlásí." Zachmuřila se, ruka jí jakoby mimoděk vzlétla k jejím zrzavým kudrnám. „Dozvěděla jsem se nepříjemné zprávy. Měli bychom co nejdřív vyrazit."

Tobiáš souhlasně přitakal a opatrně jí podal meč. Převzala si ho od něj bez ubrousků, načež bolestně vyjekla a pustila ho, až spadl nazpět do trávy. Jeho rukojeť byla rozžhavená doběla, tráva kolem ní syčela a čoudila, skoro jako by se jim meč vysmíval.

Ria si protřela spálenou dlaň – Tobiáš podvědomě udělal to samé, vzpomínka na jeho včerejší zranění byla v jeho mysli ještě příliš čerstvá – a pak se na meč zamračila. „Co to do tebe vjelo? Takhle mě spálit. Copak jsi zapomněl, komu patříš?"

Syčení kolem meče zesílilo, až se Tobiáš lekl, aby okolní tráva nezačala hořet.

„No dobře, tak tě mám jenom půjčený. Ale dal mi tě. Hodil mi tě." Šťouchla do nažhaveného meče špičkou boty, přičemž u toho vrtěla hlavou, jako by si jeho chování nedokázala vysvětlit. „Taky z toho nejsem nadšená, ale co se dá dělat? Jeden by řekl, že ses se mnou už smířil a ty teď-" Zmlkla uprostřed věty, oči se ji rozšířily náhlým uvědoměním.

Bolek, který se doposud držel dál od nich, jako by na něj ten meč mohl v jakémkoliv okamžiku zaútočit, k ní zvedl pohled. „Co? Co to znamená?"

Ria si klekla blíž k meči. „Pokud má problémy se mnou, znamená to, že je poblíž jeho skutečný pán." Nevěřícně si meč prohlédla. „Tys nás opravdu varoval? Jestli ano, tak jsme ti zavázáni. Díky." Vzala již vychladlý meč do ruky a cvičně s ním švihla, načež ho nechala proměnit zpět v náramek. „Musíme sebou hodit."

Cesta do archeoparku jim netrvala dlouho. Aby se z hostince dostali zpátky do světa smrtelníků, stačilo vyjít hlavními dveřmi ven. Když se pak Tobiáš ohlédl přes rameno, aby Tomášovi mávl na rozloučenou, zjistil, že opět hledí na prázdný, zaprášený lokál s jediným hostem choulícím se v rohu.

Jak již na začátku celé cesty bystře postřehl Bolek, Ria u sebe neměla žádné peníze, takže se dovnitř museli dostat bez nich. Když se jí zeptali, jak to provedou, zamávala jim před nosem barevnou kartičkou. „Členové klubu muzea Těšínska mají celoroční vstup zdarma," vysvětlila a uličnicky se usmála.

Vnitřek byl obrovský a mnohem zajímavější, než si Tobiáš dovedl představit. Děti pobíhající všude kolem výskaly, ukazovaly na zaměstnance v typických slovanských kostýmech a táhly své rodiče k dalším atrakcím. Jak procházeli parkem, zjišťovali, že jednotlivé aktivity jsou skutečně různorodé - dali se zde vyrábět šperky, ochutnat nejrůznější laskominy, pozorovat umělecké kováře a řezbáře při jejich práci s dřevem, kovem či kůží a koupit si pak jejich finální výrobky, a v neposlední řadě vyzkoušet bojové techniky, jejichž užití mohli vidět v akčních scénách na vlastní oči.

Bolek zápas chvíli pozoroval a pak se obrátil k nim. „Myslím, že má špatně vyvážený postoj. Stačilo by do něj strčit a svalil by se na zem jako pytel brambor."

Tobiáš následoval jeho pohled. „Dobrý postřeh. Jeho protivník si zase špatně kryje hrudník. Ve skutečném souboji by byl už dávno mrtvý." Otočil se k Rie, aby zjistil, co o tom soudí ona, jen aby ji našel, jak se snaží zakrýt svůj potěšený úsměv. Zahřálo ho to u srdce.

Procházeli zrovna kolem palisádových hradeb na severní straně archeoparku, snažíce se vyhýbat nejhustějším davům, když v tom ze stínů vyrazila zahalená postava a zaútočila na Riu. Ta stihla jen polekaně vykřiknout – a to dost hlasitě – než ji ona neznámá osoba chytila za vlasy a silně zatáhla dozadu.

Pak se to všechno seběhlo v rychlém sledu. Namísto toho, aby Ria přepadla nazad, neznámému přímo do náruče, udělalo to puf  a dívka se pod jeho rukama vypařila. Útočník vlivem toho ztratil rovnováhu a natáhl se před nimi jak dlouhý tak široký. Při pádu mu také z hlavy spadla kapuce, takže mohly spatřit kaštanově hnědé lokny a pohrdavou tvář plivající písek.

Ve vteřině byla Ria zpátky, jenže jako by mezitím proletěla peklem. Vlasy měla rozcuchané, obličej potlučený, celá se motala, že sotva stála na nohou, a oči jí rejdily ze strany na stranu, jako by nevěděly, kam se podívat dříve. Sesula se na zem podél palisády a zůstala tam bezvládně ležet.

Tobiáš jí chtěl vyrazit na pomoc, ale to už se zvedl na nohy i jejich útočník, tedy spíš útočnice. Působila starodávně, ač vypadala mladě, a nesla se hrdě, s bradou vysoko a rameny vypjatými, jako nějaká šlechtična. Celkový dojem trochu kazilo to, že se smála na celé kolo, až jí po tváři tekly slzy.

„Takhle- takhle dobře jsem se nepobavila už celé- celé věky," pronesla, když se uklidnila natolik, aby si utřela tváře, načež se obrátila k Rie a lehce ji šťouchla špičkou boty do nohy. „Nevěděla jsem, že bude tak snadné tě dostat."

Té už se podařilo posadit. Stále zrychleně dýchala, jako by před pár okamžiky utrpěla teplotní šok, ale dokázala zaostřit na ženinu tvář. „Zdravím tě, Vando." I její hlas byl mdlý, docela mrtvý.

Vanda se zasmála. „Nápodobně, Mariano. Slyšela jsem toho o tobě spoustu. Chápejte," oslovila tentokrát zase Tobiáše a Bolka, „tady je taková nuda! Člověk si přece musí krátit čas něčím zajímavým, a co by mohlo být zajímavější než božské drby?"

„Drby?" Tobiáš nedokázal potlačit odfrknutí. „To jako vážně?"

„Samozřejmě. A vy, mí drazí, přinášíte ty nejlepší kousky, jaké by si mohla vyhnaná kněžna přát." Prohlédla si Bolka od hlavy až k patě a přimhouřila oči. „O tobě jsem slyšela naposledy, když se hádali tvoji strýcové. Ale to jsi ještě nebyl na světě, viď? Všechny stíny se tehdy třásly strachy, to by Mariana mohla dosvědčit."

Spráskla ruce. „Tobiáši, ach, Tobíku ubohý. Tvůj osud zná snad každý. Zeptej se na něj Karolíny, až se vrátíš do tábora, nebude-li už příliš pozdě." Předvedla jim dokonalý úsměv, z kterého Tobiášovi přeběhl mráz po zádech.

„A pak jsi tu ty, tak choulostivá na svoje vlásky. Stačí zatáhnout a celá zkrotneš." Její výraz zjihl. „Ale víš, já se ti ani nedivím, tisíc dětí, to musí být fuška." 

Ria nereagovala, vlastně se na kněžnu ani nepodívala.

Tobiáš udělal krok vpřed.

Nastala chvíle, kdy bylo třeba ukázat světu, že se v něm skrývá pravý hrdina. Jeho přátelé byli v nesnázích a on byl pevně odhodlaný je z té šlamastiky dostat. „Vy víte, kde bychom mohli najít nádobu na živou vodu?" zeptal se a potěšeně zamrkal, když viděl, že ten uštěpačný úšklebek z jejích rtů mizí.

Přikývla. „Nádobu na živou vodu vlastním." Přejela si prstem po bradě. „Nevidím ovšem důvod v tom vám ji dávat. Ledaže-," po tváři se jí rozlil potěšený úsměv, „-ledaže byste za to udělali něco vy pro mě."

„A co?" zeptal se teď na oplátku Bolek, asi aby nezůstal pozadu. Tobiáš si všiml, že stále bloudí pohledem k bezvládné Rie, sám ale dobře věděl, že pomoct jí budou moct až později.

Teď už se kněžna znovu smála. „Dnes v noci. V lese na polských hranicích." Přiklonila se k nim a zlověstně zašeptala: „Nechám vám osvítit cestu."

Bolek nasucho polkl a o krok ustoupil, zatímco Tobiáš se o něco víc vypjal. „Co tam?"

„Přinesete mi věc ukrytou na dně jezera. Za tu s vámi vyměním svou nádobu. Platí?" Natáhla před sebe ruku.

Tobiáš chtě nechtě zabrousil pohledem k Rie. Opřená o palisádu s rozostřeným pohledem a zírající do prázdna jejich blížící se dohodu pravděpodobně ani nezaznamenala. Skutečně na to zůstali sami.

Když si kněžna všimla, jakým směrem se dívá, suše se zasmála. „Jak tohle může být vaše velitelka? Dokáže vůbec vést tábor? Za mých dnů bychom takové, jako je ona, pálili na hranici." Olízla si rty. „Musím ale uznat, že dokážou být i užiteční. Však poznáte sami."

„Co jste zač?" neodpustil si Bolek všetečnou otázku.

Žena se narovnala. „Kněžna Vanda, dcera samotného knížete Kraka. Vedla jsem armádu proti svému případnému manželovi, za vítězství jsem ovšem musela dát bohům oběť - svůj vlastní život. Skočila jsem do Visly a utopila se."

„A co teda děláte tady?"

Kněžna nakrčila nos. „Bohové mě z Polska vykázali. Byla jsem příliš mocná, překážela jsem jim, strkala jim nos do šachovnice a měnila pravidla hry. Jsem odsouzená strávit věčnost tady a vzdělávat smrtelníky." Poslední slova téměř vyplivla. Pak se naklonila k Tobiášovi, až mu téměř dýchala do tváře. „Já potřebuju vzrušení a zábavu. Přineste mi tu věc z jezera, pobavte mě, a dostanete svou nádobu. Platí?"

Tobiáš zaváhal jen na okamžik. „Platí." Stiskl její ruku, jak nejsilněji dokázal, přesto to v kněžně vyvolalo jen slabý úsměv. Cvrnkla ho do nosu. „Budu se na vás těšit zítra. Musíte to ale stihnout do svítání, jinak za sebe neručím." Naposledy na ně mávla a pak vyrazila pryč, smísila se s návštěvníky a zmizela jim z dohledu.

Bolek okamžitě přiskočil k Rie, Tobiáš ho následoval. Několikrát s ní zatřásli, ale doopravdy ji probralo, až když ji polili starým čajem z Bolkova batohu, který si načepoval ještě před odchodem z tábora. Teprve tehdy se jí do tváří vrátila barva, teprve tehdy její pohled zaostřil na jejich obličeje plné starosti.

Natáhla před sebe ruce. „Pomozte mi na nohy, prosím."

Pomohli jí se postavit, ale přesto musela být opřená o palisádu, nebo o jednoho z nich, protože na svých nohách se prozatím neudržela. Protřela si tvář a pak svlažila své vyschlé rty. „Slyšela jsem o Vandě své," začala, když se dala trochu dohromady a když už se dokázala opírat o hradby bez jejich pomoci, „ale stejně jsem nečekala, že bude tak-"

„Zlomyslná?"

„Zákeřná?"

„Jedovatá," dokončila Ria tiše. „Je tu zavřená už věky, ale stejně nemá právo těšit se z neštěstí druhých." Pak se jí oči rozšířily. „Máme tu nádobu? Dostali jsme ji?"

Bolek pošoupl nohou v písku, až v něm udělal povrchovou brázdu. „Musíme jí nejprve něco přinést."

Ria praštila pěstí do palisády. „Jak si dovoluje-?! Naše výprava je posvěcená samotnými bohy, máme výsostní právo žádat od ostatních přístřeší a pomoc. Jejich povinností je být nám k dispozici, jakkoli je to jen možné." Zatnula ruce v pěst. „Neměla jsem se nechat překvapit."

„Neměli jsme s tím s Tobiášem souhlasit," přidal se k ní Bolek.

Tobiáš se zamračil. Už měl toho jejich sebeobviňování po krk. „Nechte toho, jo? Udělali jsme, co šlo. Třeba to bude dneska večer zábava."

Ria zavrtěla hlavou. „Jak znám Vandu, nebude to jen tak. Připraví nám představení ušité přímo na míru."

Tobiáš musel chtě nechtě přiznat, že se mu ta myšlenka pranic nelíbila. Na druhou stranu byl přece hrdina, rek, slavný bohatýr. Ti se při pohledu na nesnáze taky neotočili a neutekli, tak proč by měl on?