Větve stromů jim zaševelily na pozdrav, když půlhodinu před půlnocí stanuli na okraji lesa.

Bolek stiskl popruh svého batohu o něco pevněji a přitáhl si ho blíž k sobě. Byl těžký, převážně kvůli flašce vody, lékárničce a dvěma balíčkům kapesníků – nu dobrá, možná ty kapesníky nebyly zcela na vině. U pasu se mu houpal krátký meč, který obdržel v Rybím domě, a předloktí mu chránily zrezivělé pláty brnění, pod nimiž ho škrábal pokrčený rukáv mikiny.

Temný hvozd před nimi ho děsil – byl překvapivě hlučný, plný sovího houkání, praskání větví a šustění listí, když se nějaké větší zvíře prodíralo porostem. Vůbec nepomáhalo, že se jejich jediným zdrojem světla stala stará petrolejová svítilna, jejíž plamínek se teď v lucerně slabě mihotal a osvětloval jen jejich nejbližší okolí. Museli se ovšem spokojit s tím málem, které měli, neboť se ukázalo, že ostatní baterky přestávaly poblíž lesa fungovat docela. Zda to bylo také dílo zapšklé polské kněžny nebo za to mohl les samotný, nikdo nevěděl.

Hlavou mu mimoděk prolétla vzpomínka na Jáchyma, pak na to, jak klopýtal ztemnělým lesem pryč od policejního zadržení, na chvíle, kdy se kutálel ze svahu; a neubránil se sotva postřehnutelnému zachvění. Byly to přeci jen jedny z nejhorších okamžiků, které kdy prožil.

Na druhou stranu nemohl zapomenout na to, kdo ho tenkrát z té šlamastyky vytáhl, zvlášť když teď stála vedle něj a kontrolovala své vybavení. Plamínek lampy se mihotal dál a nutil stíny tančit po její ustarané tváři. Zelenavé výhonky, které ji doprovázely na každém kroku, teď povyrostly a obtočily se jí kolem nohou i pasu, dokud je rychlým mávnutím ruky neproměnila v prach.

Tobiáš byl jediný, kdo dokázal pozvednout skupinovou morálku. Při balení si prozpěvoval, celou cestu sem se dohadoval sám se sebou o tom, co pro ně Vanda v lese asi přichystala, a teď vytáhl bůhví odkud dalekohled a zahleděl se s jeho pomocí do neproniknutelné temnoty.

Bolek měl pocit, že by se měl cítit unavený, ale adrenalin, který mu teď koloval v žilách, mu nedovoloval polevit v ostražitosti. Překvapivě se ale po celý předešlý den cítil skvěle, žádný kašel, krev či sípání cestou do kopce – a to i když ho pak Tobiáš v Rybím domě vyzval ke společnému duelu. Nemohl však ignorovat nepopsatelný pocit ztráty, který se uhnízdil kdesi hluboko v jeho nitru a který se po dlouhé době ozval s novou vervou. 

Jako by něco měl, něco věděl, něco důležitého – a teď to bylo navždy pryč.

Oklepal se, snaže ze sebe ten divný pocit setřást, a pak nabral do plic čerstvý noční vzduch, když si Ria utáhla popruh batohu, zvedla lampu do výše očí a vykročila vpřed. Neohlédla se, jestli ji následují, ozvěna dvou párů uspěchaných kroků ji zřejmě stačila.

Bolek se nachomýtl vprostřed výpravy a byl za to rád – jednalo se přeci jen o nejvíc bezpečnou pozici a jako nejslabší článek skupiny na ni měl jistojistě právo. Jak postupovali vpřed, kruh světla bezostyšně otupující hrany temnoty, jeho oči přivykaly černotě noci a dokázaly od sebe odlišit jednotlivé větve a stromy – tím ovšem nabyly jeho strachy nového rozměru. Každý zkroucený kořen, každá blížící se větev se proměnily v kostnaté pařáty napřahující se po jeho útlé postavě, jež se jim snažila v rytmu rychle bijícího srdce vyhýbat.

Ohlédl se – škobrtnutí, krok vedle, přidušený výkřik a náhle vězel po půli těla v močále. Potlačil paniku a přijal Riinu ruku, která ho jediným škubnutím z bažiny vytáhla, jako by vůbec nic nevážil – nebo jako by jí rašelina nekladla žádný odpor. Bolek se pokusil zklidnit své splašené srdce, zatímco mumlal roztřesené díky. Byl natolik v šoku, že ani neodmítl Tobiášovu termosku s teplým čajem, když mu ji strčil do rukou, a dopřál si několik loků horké tekutiny, které se konečně podařilo zahřát jeho útroby.

Když se dal dostatečně do pořádku, aby mohli pokračovat, Ria si k nim dřepla: „Nevěřte ničemu, co uvidíte. Ničemu. Držte se v mých stopách nebo mě chyťte za ruku, jinak se nad vámi hladina zavře a už vás nikdy nikdo nevyloví. Neohlížejte se, dívejte se dopředu, pod nohy. Nechoďte za světýlky." Riiny zářící oči se teď zabodly do Bolka a toho zaplavila hrůza.

„Teď když jsem se ohlédl- Jak jsem zakopl-" Otřásl se, když se v jeho mysli vynořily vzpomínky, které tam ještě před okamžikem nebyly. Jakmile se po nich ale natáhl, rozplynuly se, jako by nikdy ani neexistovaly. Jako by se mu to všechno jenom zdálo.

Když zvedl pohled, všiml si, že ho Ria starostlivě sleduje. „Možná byste se měli vrátit," řekla po chvíli spíš pro sebe než pro ně. „Je to příliš nebezpečné." Protřela si tvář. „Obyčejná výprava za živou vodou a my se tady uprostřed noci brodíme bažinou."

Tobiáš se zatvářil ublíženě. „Vždyť jsme neudělali nic špatně! Neposílej nás pryč, prosím, Rio! My to zvládnem, viď, Bolku?"

Bolek si tím nebyl až tak jistý, ale jestli byla jedna možnost vracet se sám po tmě do Rybího domu, a druhá zůstat se zbytkem výpravy, třebaže v děsivém temném lese, ani se nemusel rozhodovat. Když Ria viděla, že je k odchodu nepřemluví, jen si odevzdaně povzdychla, znovu jim zopakovala, na co si mají dávat pozor, a pak vyrazili dál.

Cestička se začala svažovat z kopce a zároveň se postupně stávala čím dál míň viditelnou, jako by po ní už staletí nikdo neprošel. Bolek nedokázal pochopit, jak může Ria něco vidět, ale pravda byla, že nikdy nezaváhala nad tím, jakým směrem se vydat.

Bolek na rozdíl od ní škobrtal čím dál víc a čím dál víc také scházel z cesty – nebýt Tobiáše, který ho vždycky včas chytil za mikinu a postrčil ho správným směrem, byl by se jistě ještě několikrát vykoupal. Bolek ho na oplátku popoháněl pokaždé, když se zastavil a zahleděl se kamsi do neproniknutelné temnoty. Jednou s ním musel dokonce zatřást, aby ho z toho transu probral a když se na něj Tobiáš překvapeně podíval, podle všeho si vůbec nepamatoval, že se vůbec zastavil.

Tyhle příhody se stávaly čím dál častěji, až Ria najednou zastavila na místě tak nečekaně, že do ní Bolek málem vrazil, a vykřikla dost hlasitě, aby vyplašila sovu z jejího místa ve větvích: „Mám toho tak akorát dost!" Zahrozila kamsi do prázdna. „Vando, doufám, že se dobře bavíš!" Pokud čekala odpověď, samozřejmě žádná nepřišla. Les byl tichý.

Nepřirozeně tichý. Bolek mu věnoval ještě jeden pátravý pohled, pak zalapal po dechu a přitiskl se blíž k Rie, když se jako by odnikud vynořila záplava modrých světýlek, která se vznášela několik centimetrů nad zemí a blížila se směrem k nim. I Tobiáš pro jednou ztratil řeč a zacouval zpátky, neschopen z nich spustit oči.

„J-já už jsem je viděl. N-několikrát."

Bolek cítil to samé, třebaže si to nechtěl připustit. Tak na tohle se jeho oči zaměřily, když scházel z cesty? Tomuhle věnoval Tobiáš pohled, když se zastavil? Proč si potom ale nic nepamatovali? Zvedl ustrašený pohled k Rie, tak trochu očekávaje, že se jeho emoce budou odrážet i na její tváři – to se ale mýlil. Ria nevypadala vystrašeně, spíš zamyšleně.

„Co jsou zač?" zeptal se Tobiáš, když se mu podařilo přemoct drkotání zubů. „Co po nás chtějí?"

Ria si přitáhla oba kluky k sobě. „To jsou rusalky. Ty nejhorší."

Jako kdyby jí rozuměla, zašeptala světýlka nesrozumitelnou odpověď. Během chvilky se jich tu vyrojil asi tucet, a teď kroužila kolem nich jako žraloci kolem své kořisti. Bolek polkl a zavřel oči, připravuje se na nejhorší – to ale překvapivě nepřišlo, protože Ria zničehonic mávla rukou a celý průvod světýlek se zastavil na místě.

„To by myslím stačilo, už jste ty chudáky poděsily až-až," pronesla směrem k rusalkám, které se při zaslechnutí jejího příkrého tónu hlasu o něco přikrčily. „Co kdybyste se na chvilku prokázaly být alespoň trochu užitečnými a radši nám místo tancování ukázaly cestu?"

Bolek se neubránil sotva postřehnutelnému pousmání. Nevěděl jak ani proč, ale každá rusalka teď vypadala, že by byla radši někde úplně jinde než tady. Ria je ale nenechala na pokoji: „Čtyři z vás půjdou před námi, čtyři za námi a zbývající čtyři budou strážit, aby nás nepotkalo nějaké nemilé překvapení ze stran. Má s tím někdo problém? Ne? Bezva." Postavila se, oprášila si ruce a vydala se za světýlky, která ji chtě nechtě musela poslechnout.

Bolek přidal do kroku a pospíchal za ní, Tobiáš se pro jistotu držel v jeho těsné blízkosti – ani on zdá se nechtěl mít s rusalkami, které dostaly za úkol krýt mu záda, nic společného. Teď, když měli osvětlenou cestu a když věděli, že má Ria rusalky pod palcem, všechen Bolkův strach vyprchal a nahradily ho otázky, jejichž tíha ho svrběla na jazyku. Bylo jich mnoho, každá důležitější než ty ostatní, ale jedna měla tendenci vracet se s čím dál naléhavější intenzitou: Proč jí poslouchají?

Bohužel neměl šanci se jí na to zeptat, neboť teď, když viděli pod nohy a věděli, kam mají jít, nasadila Ria rychlé tempo, takže za ní takřka utíkali. Zastavili se až v okamžiku, kdy les začal řídnout, když mezi větvemi proniklo měsíční světlo a osvětlilo mýtinu a jezero, jež se otevřely před nimi. Hladina vody byla navzdory větříku, který si sem tam pohrával s jejich vlasy, klidná a neporušená jako obsidiánové zrcadlo.

Riiny oči se zaleskly, ale možná to byl jen měsíc odrážející se od temné hladiny. Rusalky se opět shromáždily kolem nich, ale tentokrát už jen klidně levitovaly na místě, jako by očekávaly další rozkazy. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat, neboť v okamžiku namířila Ria svůj prst na jedno ze světýlek: „Ty. Odpovíš mi na pár otázek."

Ostatní rusalky se ustrašeně zamihotaly a popolétly o několik kroků zpět, zatímco ta, na kterou Ria ukázala, se rozzářila a náhle tam místo ní stála dívka v potrhaných šatech zhruba Bolkova a Tobiášova věku. Byla útlá, skoro jen kost a kůže, a její zacuchané zrzavé vlasy jen podtrhovaly její ušmudlaný vzhled.

K Bolkovu překvapení Ria nesouhlasně zamlaskala a pak si od něj vyžádala kapesník, který následně namočila do vody a začala s ním utírat dívčin zaneřáděný obličej. Její pohyby byly netrpělivé, ale něžné. „Spusť," přikázala jí, když byla hotová.

Dívka si prohmatala svou již čistou tvář a pak se usmála takovým způsobem, že se Bolkovi zatočila hlava. Tobiáš do něj musel strčit, aby se vzpamatoval, třebaže i jemu samotnému rudly tváře. „Jsou to rusalky, nezapomínej. Mají v popisu práce tě ošálit a utopit."

„Proč si sem Vanda nemohla dojít sama? Co nás tam čeká?"

Rusalka překvapeně zamrkala a pak upřela na Riu své velké, zářivě modré oči. „Překročili jsme hranice. Kněžna do Polska nemůže."

„To je všechno? Vanda by si určitě našla svůj způsob, kdyby chtěla."

„Ne," zavrtěla rusalka hlavou. „Myslím, že taky nechtěla bojovat se strážcem. Podle mě si myslí, že vy budete mít větší šanci."

Bolkovi při jejích posledních slovech ztuhla krev v žilách. Během své cesty překonali tolik překážek, že už si začínal myslet, že nic horšího je potkat nemůže, že už se zvládnou vypořádat se vším, co je potká. Očividně se mýlil. Opět to byl Tobiáš, kdo do něj drkl: „Klídek. Budeme hrdinové. Jako včera večer."

Bolek neměl nejmenší tušení, co se stalo včera večer, ale naštěstí jejich konverzaci přerušila Ria tím, že se rusalky zeptala, zda má alespoň nějaké tušení, co za strážce by to mohlo být.

Ta si chvíli prsty pročesávala zacuchané vlasy, zjevně nervózní ze vší té pozornosti, které se jí dostávalo. To Bolek dokázal pochopit, proto se pro jednou rozhodl zakročit: „Co kdybysme jí...já nevím...dali chvilku na rozmyšlenou?"

Tobiáš se toho hned chytil. „Mezitím nám můžeš říct, co to sakra všechno mělo znamenat!" zagestikuloval zpátky k lesu, pak k Rie a nakonec k rusalkám, jež je sledovaly zpovzdálí. Byl z toho celý u vytržení. „Jak to že tě poslouchají?! Co jsou zač? Co jsi ty zač? Co se ti to stalo dneska s Vandou? Proč-" Rychle si přitiskl dlaň na pusu. „Bolek mě nakazil!" zanaříkal. „Teď mám taky spoustu otázek!"

Bolek nad jeho teatrálností jen protočil pohled, pak ale zvážněl. „To je jednoduchý, Tobiáši. Vždyť se na ni podívej. Copak nevidíš žádnou podobnost? Vždyť je to přece jasný. Je to rusalka." Otočil se k Rie, jejíž zářivé oči se teď zúžily do úzké štěrbiny a zaujatě ho pozorovaly. „Nemám pravdu?"

Malá rusalka se ovšem rozhodla zrovna v tuhle chvíli pokračovat: „Každý zimní slunovrat tady kotví loď. Velká loď. Její kapitán tu pak celoročně nechává strážce, aby mu jeho kotviště nikdo nezabral."

Ria obrátila svou pozornost od kluků zpět k rusalce. „Je v tom jezeře něco cenného? Něco, po čem by kněžna mohla prahnout?"

Teď už rusalka přikyvovala. „Starý náhrdelník. Mohl by jí patřit. Ale tam dolů se nikdo z vás nedostane, strážce vám nedovolí se přiblížit. Kapitán té lodi, on je-"

„-přehnaně melodramatický, nafoukaný a přesvědčený o své vlastní pravdě? Ano, já vím, měla jsem tu čest," zabrlala Ria v odpověď a začala sestupovat dolů z kopce směrem k jezeru. Tobiáš ji chtěl následovat, ale Bolek ho chytil za loket a zavrtěl hlavou. Pokud by je Ria chtěla s sebou, řekla by jim to. Tobiášovi oči ale přesto zářily nadšením, třebaže on sám rusalka nebyl – nebo v to Bolek aspoň doufal.

„Chtěla jsem říct prokletý," křikla za ní ještě malá rusalka, než se proměnila zpátky ve světýlko a připojila se k ostatním.

„A nejsme my všichni?" zavolala Ria zpátky, když se zvedl vítr, který zčeřil hladinu vody před ní. Bolek vykulil oči, když se před Riou zvedl několik metrů vysoký vodní sloupec a když se přes ní přelila vlna, která měla dostatečnou sílu, aby ji odmrštila na nejbližší skálu. Ria ovšem zůstala stát na místě, jen se ze sebe pokusila setřást co nejvíc vody, která jí teď prýštila po promočených svršcích, a Bolek brzy pochopil, jak to bylo možné – chytila si své nohy do zelenavých šlahounů, které ji ukotvily na místě.

Na chvilku se hladina opět ustálila, než se nad ni pomalu pozvedla velká šupinatá hlava, která nepřipomínala žádné zvíře, jaké kdy Bolek viděl. Ta hlava se naklonila nad Riu, její nozdry se rozšířily, jako by nasávala její pach, a pak zavrtěla hlavou, jako by to, co ucítila, nedávalo žádný smysl. Ria něco říkala, něco, co Bolek z takové vzdálenosti nebyl schopný postřehnout, příšera jako by cosi odpověděla a pak opět zmizela pod hladinou.

V nastalém tichu získala Bolkovu pozornost tmavá silueta, která se zničehonic objevila na opačné straně mýtiny a které si nikdo kromě něj nevšiml. Nedělala nic, co by mělo někoho ohrozit, jen tam tak stála a pozorovala celou tu dramatickou scénu. Její obrys byl Bolkovi nepříjemně povědomý, a byl by zavolal a Riu na ni upozornil, kdyby se hladina vody zničehonic opět nerozevřela a kdyby do Riiných nastavených dlaní nespadl jiskřivý předmět.

Rychle ho schovala v kapse, uklonila se směrem k jezeru a pak vyrazila zpátky k nim. Ani jednou se neohlédla, a přesto jeden z jejích šlahounů proťal místo, kde ještě před okamžikem stála ona stínová postava.

...

Když postávali dalšího rána před archeoparkem a čekali, až se jeho brány konečně otevřou, ani jeden z nich se neubránil zívání. S kruhy pod očima a bledými tvářemi z nedostatku spánku vypadali spíš jako upíři než skupina odvážných hrdinů, jak je Tobiáš stále nazýval. Bolek sám by z něj nejradši vysál trochu jeho nevyčerpatelné energie, zvláště když ho ani bezesná noc nedokázala zbavit jeho optimismu.

Pro jednou se oba rozhodli zneužít Riina spánkového deficitu a celou cestu zpátky, stejně jako celé ráno, ji bombardovali otázkami, jež se týkali všeho spojeného s rusalkami. Ne vždycky dostali odpověď, někdy ji dostali v podobě zamračení nebo zakoulení očima, ale na konec se jim podařilo udělat si celkem přesný obraz toho, čeho rusalky jsou nebo nejsou schopny.

„Já ale nejsem jenom rusalka," připomněla jim Ria, když včerejšího večera, nebo spíš dnešního velmi brzkého rána, konečně opustili ten děsivý les. Ještě naposledy zamávali světýlkům na rozloučenou, než se vydali zpátky do Rybího domu, aby si ukořistili alespoň pár hodin spánku. „Moje máma je bohyně, stejně jako je některý z vašich rodičů. Proto jsem tak divná."

Potom co ji Tobiáš ujistil, že může být divná, jak se jí zlíbí, hlavně když její šlahouny dokážou proseknout stínovlka vedví, byla svolná odpovědět jim na pár dalších z dříve položených otázek: „Ano, dokážu se proměnit ve svítivou kouli, a ne, neukážu vám to, protože to nedělám ráda. Svoje schopnosti mám od své božské matky, ne od rusalek."

Když se jí ale Bolek zeptal, proč tedy není v táboře rusalek víc, zachmuřila se: „Mám s nimi dost...komplikovaný vztah. Ony to totiž...nejsou tak docela rusalky v pravém slova smyslu. Jsou špatně. Opravdové rusalky vymřely už hodně dávno." Žádná další otázka týkající se tohoto tématu pak už nebyla zodpovězena.

Když se teď brány archeoparku konečně otevřely a vyšla jim Vanda vstříc, ztělesnění zdravé vitality a ranního ptáčete po celonočním spánku, měl Bolek chuť dotáhnout ji do toho lesa a sledovat, jak se nad ní uzavírá hladina bažiny. Nemohl ovšem ohrozit veškeré jejich snažení, ne teď, když byli tak blízko zdárného cíle.

„Já věděla, že to dokážete," zapěla kněžna a každému z nich lípla pusu na tvář. Nebylo ovšem těžké pod její přetvářkou vycítit její pravé úmysly – skoro jako by měla v každé chvíli na tváři neviditelný úšklebek. Mávla rukou, aby ji následovali dovnitř, a se slovy: „Projdeme se." za nimi zavřela hlavní bránu. Pak se otočila k Rie: „Ukažte mi toho miláčka!"

„Ne tak rychle," zarazila ji Ria, když už se Vanda napřahovala po náhrdelníku. „Hezky z ruky do ruky. Nevěříme ti."

Kněžna našpulila rty. „Ale to je nemilé. Já jsem přece tak důvěryhodná." Jeden bleskový pohyb, který ani někdo tak zkušený jako Ria nebyl schopný včas zaregistrovat, a náhrdelník se houpal v jejích rukách. Prohlížela si ho se směsicí obdivu a odporu, který všechny členy výpravy překvapil. „Je překrásný, že? Svatební dar od mého zaslíbeného."

Další nečekaně rychlý pohyb a náhrdelník proletěl vzduchem až mezi řezavé uhlíky dílny uměleckého kováře, kolem kterého zrovna procházeli. Všichni tři – Ria, Tobiáš a Bolek – se po něm natáhli ve stejnou chvíli, ale to už ho plameny pohltily docela.

„Co to má znamenat, Vando? Měli jsme dohodu!" vyprskla Ria rozzuřeně a její zelené oči zaplály spravedlivým hněvem. Výhonky kolem jejích nohou značně zesílily.

Bolek se už už připravoval na to, že dojde k souboji, když v tom se kněžna rozesmála, až se za břicho popadala. „Jen se na sebe podívej! Hned vystrčíš drápky!" Setřela si neviditelnou slzu. „Ach, vy mě dokážete pobavit, opravdu. Ale abyste neřekli, já svou část dohody dodržím. Chytej." Hliněná nádoba opsala ve vzduchu ladný oblouček a dopadla do Tobiášových rukou. Všichni tři se nad ní naklonili a pak se Ria prudce otočila směrem k Vandě. „Vždyť je to jenom půlka!"

K jejich údivu stáli ovšem uprostřed archeoparku docela sami. Na místě, kde ještě před chvílí kněžna postávala, poletoval pouze jeden starý papírový letáček. 

...

A my konečně necháváme Vandu i Těšínsko za námi. Jupí!

Samozřejmě nás čeká ještě dlouhá cesta a já doufám, že si ji užijeme společně! <3