Teď jistě očekáváte nějaký ten hrdinský čin. Myslíte si, že se Bolek s řevem a nově nabitou silou na chlapce vrhne, vyskládá jejich těla na hromadu, čímž zahájí úžasnou hrdinskou kariéru, která bude končit jeho brutální smrtí. Tak to aspoň v pověstech o udatných recích bývá, ne?

Musím vás zklamat. Když se Bolek konečně probral, slunce už pomalu klesalo za obzor. Otřásla jím zima, protože se rozfoukalo a protože byl celý mokrý od večerní rosy. Po klucích nebylo samozřejmě ani památky, stejně jako Jáchym už jistě spokojeně večeřeli a bezstarostně klábosili se svými rodinami.

Tak například Jáchym měl mladšího bratra, kterého všichni stále nazývali Josífek, i když mu už táhlo na sedm let. Byl to malý rošťák, který se ovšem mezi cizími choval jako hotový andílek. Bolek ho ale rád neměl, protože se chlapec při pohledu na něj vždycky rozbrečel.

Teď ze sebe aspoň trochu oklepal prach a opatrným krokem se vydal kolem školy, až dorazil k staré zarostlé brance na úplně opačném konci zahrady. Tato dřevěná vrata neskutečně hlasitě vrzala, proto radši využil díry v plotě, kterou se hravě protáhl. Pak už stačilo lehce kopnout do přízemního okénka a ocitl se u šaten, kde s pomocí fénu na ruce vysušil své oblečení. Pak si lehl na hromadu žíněnek a přemýšlel, co bude dělat dál.

Do školy se už očividně nevrátí. Ani na chvíli nezapochyboval o tom, že se to během zítřka rozkřikne a v tu dobu potřeboval být už daleko odsud, nejlépe za hranicemi. Slovensko nebylo tak daleko, jen chvíle vlakem. Ocitl by se v Bratislavě a tam...a tam...

Hlasitě vzlykl, když si uvědomil, že vlastně nemá tušení, co podnikne dál. Najde si brigádu? Zkusí přežít na ulici? A nebylo by napříč všemu, co mu maminka kladla na srdce, nejlepší prostě se odevzdat do sociální péče a najít si novou rodinu, která by se jej na těch pár let ujala?

Nakonec se zhluboka nadechl, ve spěchu nacpal do batohu všechny svoje věci pečlivě poschovávané až pod těmi nejzazšími žíněnkami a rozběhl se od školy pryč. Nehleděl napravo nalevo, zastavil se jen jednou a to na křižovatce mezi hlavní a lesní cestou.

Ve zdejších lesích se nevyznal a - ač by si to nikdy nepřiznal - trochu se jich děsil. Na druhou stranu věděl, že jedna z lesních cest mohla jeho cestu zkrátit o celou polovinu. Čas mu byl v té chvíli dražší než jakýkoliv strach nebo pochyby, proto neohroženě odbočil vlevo a rozběhl se dál.

Nejprve mu to nepřipadalo tak hrozné, ale poté, co zakopl o podivně vyboulený kořen, les ztmavl a zhoustl. Přišlo mu, že bloudí v kruzích a přestože některá místa vůbec nepoznával, nakonec se před ním vždy objevila skála nebo strom, který mu napověděl, že tudy už jeho cesta kdysi vedla.

„Do háje se vším," ulevil si, když se na tom stejném místě objevil potřetí. Nejhorší bylo, že už ani nevěděl kudy přišel a kde už byl. Zmocňovalo se o zoufalství, které se snažil neúspěšně potlačit tím, že si pro sebe drmolil všechny matčiny předměty, na které si jen dokázal vzpomenout.

Brzy na to jeho telefon vypověděl službu, takže se stalo, že neměl sebemenší pojetí o čase. Odhadoval, že to mohlo být tak půl hodiny, ale šero lesa mohlo klamat. Přesto stále pokračoval dál s nově nalezenou odvahou, kterou mu vyjmenovávání předmětů přinášelo.

Zrovna se dostal k matčině sbírce keramických váz, když v tom mu na vlhkém mechu podklouzla noha a on se skutálel ze svahu dolů. Naštěstí se mu nic nestalo, ale z šoku mu z očí vytryskly slzy, takže chvíli viděl svět jen jako jednu velkou rozmazanou šmouhu.

Sotva si tvář osušil, uvědomil si, že zem kolem něj roste do výšky. Co se děje, pochopil, až když mu sahala nad kolena. Bažina! V mžiku se mu z hlavy vykouřily všechny rady, které za celý svůj život slyšel, a začal kolem sebe zuřivě kopat a mávat ve snaze zachytit se alespoň něčeho-něčeho! Stromu, trávy, kořenů, čehokoliv, pokud mu to pomůže, pokud ho to udrží. Jeho ruka ovšem vždy sklouzla po kluzkém povrchu dolů.

Už tam vězel po pás a s každou vteřinou se propadal hlouběji a hlouběji do rašelinového pekla. Hlasitě volal o pomoc, zatímco se mu podařilo chytit se většího trsu trávy a odmítal se ho pustit, přestože visel už jen na pár tenoučkých koříncích. Odpovědí na jeho volání bylo pouze ševelení listí a zápach tlející rašeliny.

Úpěnlivě se snažil v bahně plavat nebo jím projít někam dál, ale každý pohyb ho jen táhl blíž ke dnu. Zanedlouho se nad ním hladina zcela uzavřela, jen jednou rukou se ještě stále přidržoval trsu trávy. Snažil se zadržet dech, ale už nemohl, dusil se. Před očima mu tančily jiskřičky, tlak v hrudi se zvětšoval a zvětšoval...

Když v tom jeho ruka nahmatala něco příjemně hřejivého, přímo vroucího. Kolem dlaně se mu obemkly čísi prsty, někdo zatáhl a pak jej náhle oslepilo světlo. Rozkašlal se lapaje po vzduchu, který mu byl náhle vzácnější než cokoliv jiného na světě.

Než se ovšem stihl vzpamatovat, znovu v paži ucítil tlak a znovu ho cosi táhlo kupředu. Snažil se odporovat, sípavě drmolil, že se potřebuje nadechnout, ale bylo to, jako by se snažil zastavit rozjetou lokomotivu. A tak klopýtal dál snaže se dopřát svému tělu dostatek životadárného kyslíku.

Zastavili se asi o pět set metrů dál. Bolek se svalil na zem podél mohutného stromu a poprvé se mu naskytla příležitost si svého zachránce prohlédnout. Byla to dívka jen o pár let starší než on sám. Měla jemné rysy, opálenou pleť posetou pihami, zejména v oblasti nosu. Kudrnaté vlasy přímo svítily oranžovou barvou, tou nejoranžovější oranžovou jakou kdy viděl. Troufal by se vsadit, že budou její vlasy svítit i ve tmě. Svou odpověď se ostatně mohl dozvědět už brzy, neboť se začalo stmívat.

Na to, jak neobvykle vypadala, měla oblečené vcelku obyčejné džínové kšandy a pruhované tričko. Boty v její vizáží zcela chyběly.

Zatímco si ji prohlížel, stihl se trochu sebrat, proto se mu teď podařilo postavit a uznale na ni kývnout. „Díky. Zachránila jsi mi život."

„Děláš jako bych to snad nevěděla," ušklíbla se ta holka stylem, který se k její jemné tváři vůbec nehodil. „Doufám, že jsem to aspoň neudělala zbytečně. A teď mi řekni, která z nich to byla?"

„Cože?"

Netrpělivě si poklepala na zápěstí. „Která rusalka tě zlákala. Měla černé vlasy? Ne? Jo?" Teatrálně si povzdychla, když na ni Bolek zůstal nechápavě zírat. „S tebou je taky komunikace. Možná bych se víc dozvěděla od tvé mrtvoly v bažině," dodala kousavě.

Bolek pomalu zavrtěl hlavou. „Dostal jsem se sem omylem. A jsem na odchodu."

„Tak to ani náhodou." Ze země vyrašily dva šlahouny a pevně jej uchopily za předloktí jako nějací dva strážní vězně. „Pokud ses dostal až sem, musíš v sobě nějakou tu božskou krev mít. Na druhou stranu pokud jsi byl tak slaboduchý, že jsi zakopl o bludný kořen, nemůže to být s tvou inteligencí moc valné. To tě to doma neučili?"

„Učili...asi."

„Tak vidíš. Uděláš dobře, když nebudeš odporovat a prostě se mnou necháš odvézt. Nikdo tak nepřijde k úrazu a všichni budou spokojení."

Bolek se v sevření rostlin zavrtěl. „Spokojená budeš jenom ty."

„Jako by to snad nebylo to samé. Když jsem spokojená já, jsou spokojení všichni." Poprvé se k němu otočila čelem a jeho páteří projel silný elektrický výboj. Její oči zářily, ne ony žhnuly, tak jasně zeleným plamenem, že o nějakém svícení ve tmě vůbec  nebylo pochyb. Zároveň si všiml krátké jizvy u kořene nosu.

Nemohl se mýlit. Tahle dívka byla jednou z nich.